26. února 2017 19:00 Lidovky.cz > Zprávy > Svět

Rybárna za frontovou linií. Jeseter nesnáší hluk. A válku

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Střely z Ázerbájdžánu se nevyhýbají ani jeseteří farmě, která leží hned v první... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Střely z Ázerbájdžánu se nevyhýbají ani jeseteří farmě, která leží hned v první... | foto: Petra Procházková, Lidové noviny

MADAGIZ Jeseteří farmu vybudovali obyvatelé karabašské vesničky Madagiz před dvěma roky. Daleko od civilizace, blízko fronty a v obci, kam nevede ani pořádná silnice, se má vyrábět prý ten „nejlepší kaviár na světě“.

„Prásk! A bylo. 50 tisíc duší břichem nahoru,“ muži mluví tiše a smutně se dívají do velkých modrých kádí, kde se to dnes už zase vlní, jak jeseteři přeplouvají z jednoho konce na druhý. Rozvážně a klidně, protože nevědí, že ze vzdálenosti zhruba tří kilometrů na ně míří hlavně.

Rybí závod s pyšným názvem Goldfish je prvním civilním objektem za frontovou linií. Vloni, v noci na 2. dubna, začaly létat z ázerbájdžánské strany – alespoň tak to tvrdí vedení Náhorního Karabachu – střely, granáty i rakety na karabašské obce. Nevyhnuly se ani Madagizu.

Nejcennější černý kaviár se vyrábí z jeseterovitých ryb. Tito sibiřští jeseteři na fotografii se prohání v horském potoku patřícím k farmě Tropenhaus Frutigen, která leží na Bernské vysočině ve Švýcarsku.

Žije tady méně než 500 lidí. Vrátili se sem jen ti, kdo snesou každodenní noční střelbu a věří, že Ázerbájdžán obec, kterou pokládá za své území, neobsadí. Jenže v dubnu 2016 během takzvané čtyřdenní války tato víra dostala zásah. Ženy a děti musely být spěšně evakuovány, část domů byla těžkou palbou zase zničena. Chybělo jen málo a Madagiz by se ocitl pod kontrolou ázerbájdžánské strany.

I s rybárnou, která se má stát chloubou Náhorního Karabachu, přejmenovaného v nedávném referendu na Republiku Arcach. „Cílili přesně na rybí závod a druhou chloubu naší obce, vodní elektrárnu,“ vysvětluje mi její ředitel Suren. „Vidí, co tady máme, vždyť je to kousíček. Na dohled i na dostřel.“ V hydroelektrárně rozbili jeden generátor, rybí závod ovšem hlásil i ztráty na životech svých chovanců. Nakonec ale nepřiznaný Karabach útok odrazil.

Karabašský černý kaviár v kombinaci s karabašským koňakem, který rovněž usiluje o uznání za nejlepší na planetě, by se mohl stát delikatesou, která skrze žaludky gurmánů pomůže Karabachu dosáhnout mezinárodního uznání. To je jen část plánu vedení Karabachu. Výstavbou závodů a farem tam, kde se lidem žije velmi těžko a kde jim hrozí každodenní nebezpečí, chce pomoci udržet vybojovaná území osídlená.

Při vstupu mezi bublající nádrže ztichneme. Tyto ryby nemají rády stres, hluk, natož výbuchy. Proto jich za čtyřdenní války uhynulo hned 50 tisíc. Přežily jen ty nejstatečnější. Dílo zkázy dokonal zásah místní hydroelektrárny. Bez proudu jeseteři dlouho v ne okysličované vodě nevydrží. Naštěstí se část chovu podařilo zachránit i proto, že zaměstnanci farmy riskovali svůj život a zajistili náhradní zdroj elektřiny.

V rohu haly je cosi, co pracovníci závodu nazývají laboratoří. Neboli porodnicí. Uměle se zde oplodňují dovezené jikry. Jako vědecké centrum místnost s jedním zašlým umyvadlem sice nevypadá, ale desetitisíce ryb v kádích jsou důkazem, že funguje.

Větší kusy jsou přemisťovány ven, pod střechu. Je úplně nová. Ta stará vloni v dubnu připomínala cedník. Některé zachovalejší díly se použily znovu a teď jimi na hřbety největších, nejcennějších a nejdéle pohlavně dospívajících ryb světa prosvítá slunce. Nezdá se, že by jim to vadilo.

Nápad premiéra

Kaviár i maso se budou zpracovávat do konzerv a vyvážet do zahraničí. Bude to klopotná cesta – z Madagizu to na nejbližší letiště v arménském Jerevanu trvá plně naloženému nákladnímu vozu zhruba den. A to nesmějí být průsmyky zaváté a silnice podemleté.

Idea postavit rybí závod právě tady se zrodila v hlavě karabašského premiéra Araika Arutjunjana. Mladého, energického muže, který přiznává, že většinu projektů v Karabachu stát není schopen financovat. Snaží se pouze hledat investory, nabízet jim výhodné podmínky a apelovat na jejich karabašské vlastenectví. I rybí závod je výsledkem neuvěřitelné oddanosti po celém světě roztroušené arménské diaspory své vlasti. O velkou slávu ale investoři do karabašské ekonomiky nestojí, neboť pak by nemohli už obchodovat s Ázerbájdžánem a jeho přáteli. Úskalí podnikání v Karabachu pocítili i čeští podnikatelé v oboru plemenářství skotu, kteří sem chtěli vyvážet sperma chovných býků.

„Napadlo mne to, když jsem si četl o ázerbájdžánské kaviárové diplomacii – jak jezdí Ázerbájdžánci do Evropy s taškami plnými kaviáru a snaží se získat si politiky na svou stranu. A daří se jim to. Tak my teď také budeme mít svůj kaviár,“ směje se premiér.

Chlubí se ročním 9,5procentním ekonomickým růstem, což je ale také způsobeno tím, že karabašská ekonomika se zvedá ze dna.

„Vsadili jsme na ekologické zemědělství, energetiku a dobývání mědi. Za posledních pět let jsme postavili 15 hydroelektráren, některé přímo u frontové linie, a dnes už elektřinu prodáváme do Arménie.“

Válka o Náhorní Karabach.

I elektrárny jsou dílem diaspory. „Máme vyšší minimální mzdu než v energetické velmoci Ázerbájdžánu – u nás je to 115 dolarů, u sousedů 61 dolarů. Naši invalidi vůbec neplatí za elektřinu,“ pyšní se premiér.

Jestliže ho jednou něco opravdu proslaví, budou to ale právě jeseteři. „Nechal jsem prověřit vodu z řeky Tartar a potvrdilo se mi, co jsem předpokládal – je ideální. Za sedm, osm let jsme schopni dodávat delikatesu na světové trhy. Dobře, tak na konzervách nebude napsáno Made in Arcach, jak bychom si přáli, ale třeba Made in Armenia. Nic to ale nezmění na tom, že to bude naše velké vítězství,“ uzavírá.

  • 0Diskuse


Petra Procházková

Autor

Petra Procházkováberkating@seznam.czČlánky


Najdete na Lidovky.cz