Stojím před štíhlým, rovným pánem s pichlavýma očima. „Tak kde to chcete natočit?“ Třiasedmdesátiletý Josef Mašín se pak svižně uvelebí v křesle a dá najevo, že není otázky, na kterou by neodpověděl. Po chvíli jedna z nejkontroverznějších postav naší moderní historie získá výraz vojáka, kterého nemůže pochopit nikdo, kdo ve válce nebyl.
Muž, který s bratrem při útěku z republiky v roce 1953 zabil několik lidí, byl minulý týden hostem konference Ústavu paměti národa v Bratislavě. Je zřejmé, že přítomní k němu vzhlíží jako k hrdinovi, spousta lidí se tady s ním chce fotit. Josef Mašín nenávidí komunisty a jakoukoli jinou koncepci odporu než se zbraní v ruce. Havel je pro něj škrabálek a osmdesátý devátý rok promarněná šance. Usměje se jen jedinkrát, když jako hrdý tatínek zmíní své talentované dcery.
* Proč se nesetkáváme v Praze, ale v Bratislavě?
| Rodina Mašínů |
 SHORA: - Josefův otec, slavný protinacistický bojovník podplukovník Josef Mašín, 30. léta; - Josef s bratrem Ctiradem v roce 1933, - krátce po válce v roce 1946 a v roce 1955, už jako americký voják |
* Váš případ byl ale v roce 2001 promlčen.
Promlčený nebo ne, já vůbec nesouhlasím s debatou, že nějaký čin byl promlčen. My nehledáme žádnou rehabilitaci. Komunisti by měli být rehabilitováni, ne že nám by měla být udělena milost. Na oficiální udělení milosti se nás také ptali, ale na takovou otázku vůbec nehodlám odpovídat.
* V České republice žije tzv. „třetí od Mašínů“, Milan Paumer. Proč on neměl stejný strach jako vy se do republiky vrátit?
Nevím, jestli měl strach nebo ne, ale on se neasimiloval tak dobře v cizině jako já. Mám rodinu v Americe, nemám české občanství, které mi bylo odebráno, a dnes je můj život v Americe.
* Zabýváte se vůbec situací v Česku, máte informace z první ruky?
V poslední době ano, moji přátelé, kteří žijí v Čechách, mě informují, mluvím pravidelně se svou sestrou, která tam žije také.
* Jak vypadá váš americký život?
Žiju v Kalifornii, ve Svaté Barbaře. Když jsme odešli z Československa, chtěli jsme se ještě ten týden vrátit, v západním Berlíně jsme říkali, že se jen osprchujeme a vracíme se. To se nestalo. U CIC (americké zpravodajské služby) nám nabízeli, že nám pomohou se vrátit, ale my chtěli za našich podmínek, aby nás nikdo nemohl zradit. Nedohodli jsme se, a tak jsme okamžitě vstoupili do americké armády. To byl náš cíl.
* Neměli jste se vstupem do americké armády problém?
Oni nám udělili výjimku, vzhledem k tomu, co se odehrálo a kdo jsme byli, mohli jsme vstoupit okamžitě. Zavázali jsme se na pět let. Strávili jsme je v armádě očekáváním války. V roce 1956 přišlo velké zklamání. Začala revoluce v Maďarsku a my mysleli, že USA a Západ vůbec se Maďarů zastanou, vždyť na to padlo sedmatřicet tisíc maďarských životů. Pochopili jsme však, že k žádnému konfliktu nedojde, všem status quo vyhovoval. Tak jsme se rozhodli, že po skončení závazku z armády odejdeme. V roce 1959 jsem odešel do civilu.
* Co jste dělal potom?
Žil jsem asi rok na Floridě, pak asi osmnáct let v Německu, kde jsem začal podnikat, a cestoval jsem mezi Německem a USA. Řídil jsem americkou leteckou školu, prodával jsem po celém světě letadla a létal s nimi. Tak jsme se v roce 1978 rozhodli přestěhovat do Svaté Barbary a o dva roky později jsem šel do penze. Moje děti se narodily v USA a v Německu chodily do německé i americké školy. Manželka je Němka, kterou jsem potkal během služby v americké armádě v Německu.
* Vyprávěl jste tehdy své paní, čím jste si prošli váš otec i vy?
Ano. Ona to věděla, vyprávěl jsem to i dětem. Nešel jsem nikdy do velkých detailů. Svůj život jsem považoval rozdělený na dvě části. První skončila vesnicí Waldow asi šedesát kilometrů jižně od Berlína. Na cestě z Československa do západního Berlína nás tam obklíčili a situace vypadala bezvýchodně. Po tomto zážitku jsem optimista, druhý život mám jako bonus. A také od té doby říkám, že není konec, dokud není konec, příkladem je i Milan Paumer. Byli jsme dohodnuti na tom, že když budeme v bezvýchodné situaci a jeden z nás nebude mít už víc síly, tak abychom nikoho neprozradili, nedostanou nás živé. Milan neměl zbraň, byl zraněný a v tom Waldově ležel vedle mě. Stříleli kolem nás jak o božím těle, tak se ho ptám: „Chceš jít teď, nebo později?“ Řekl mi: „Radši ještě počkej.“ Je tu dodnes, přitom byl od svého konce sotva vteřinu.
* Jak tehdy vaše paní vnímala vývoj situace mezi Československem a Německem? Bylo po válce…
V západním Německu v 50. a 60. letech generace mladých lidí nebyli žádní nacisté. Žil jsem tam osmnáct let a skoro žádné nacisty jsem nepoznal. Bylo to veliké překvapení, že v Německu nám vlastně všichni lidé pomohli. Manželka věděla o mém otci, že bojoval proti nacistům a byl jimi popraven. Chtěl jsem, aby děti byly Američany. Když vyrostly, vyprávěl jsem jim o našem přechodu a také o tom, že jejich babička zahynula v komunistickém vězení. Dcera Barbara se o to začala zajímat až na univerzitě a nedávno o tom napsala knihu Odkaz. Je to první knížka o našem příběhu zpracovaná skutečně na historických faktech.
* Vy jste navštívil bývalé východní Německo a vyhledal lidi, kteří vám tehdy při útěku pomáhali. Jaká byla jejich reakce?
 Byli ve skvělé kondici. Ctirad a Josef Mašínové s přítelem Milanem Paumerem v Poděbradech. O tři roky později se prostříleli na svobodu. |
* Věděli tehdy, koho ukrývají?
Ve vesnici nás hledali, bylo tam vyhlášeno stanné právo, vlaky tam nezastavovaly, auta nesměla vjet ani vyjet z vesnice. Policie rozdávala letáky a vesničané museli podepisovat prohlášení, že nás neviděli. Když jsem je před těmi lety objevil, v rodinném archivu měli ještě jeden ten leták, který nám už tehdy ukázali. Drželi jsme je jako rukojmí, i tříletého kluka, kterému je letos asi šestapadesát let. Ten mi ten leták dal. Přes devadesát procent východních Němců nám fandilo.
* Když jste v armádě přišel o iluze, vystoupil jste. Pracoval jste na nějakém jiném odboji?
Byl jsem u speciální jednotky, kde byli Češi, Slováci, Poláci a měli jsme v případě 3. světové války operovat za nepřátelskými liniemi. Všichni jsme tam ztratili iluze.
* Nenapadlo vás, že byste mohl po vystoupení z armády v boji proti komunistům pokračovat jinak? Při útěku jste si to přece dali jako cíl - aktivně bojovat proti komunismu.
Tam žádný jiný odboj nebyl, jediní byli ti tzv. „chodci“ jako Ota Rambousek, pak kluci v jednotkách, které Američané založili k obraně vojenských objektů, ale byl to základ pro příští armádu v případě 3. světové války. Těch kluků, co odešli z Československa, tam bylo 1200. Žádný jiný odboj na Západě neexistoval, nebylo se ke komu připojit. Někteří lidé utekli z hospodářských důvodů, někdo z politických, ale nikdo nic aktivně nedělal.
* Proč jste nezahájili nějaké vlastní aktivity?
Mysleli jsme si, že naše aktivity by byly nejlepší v rámci americké armády, proto jsme také nastoupili ke zvláštním jednotkám.
* Proti komunistům jste ale mohli bojovat i beze zbraně v ruce. Čekala bych, že se nějak spojíte s disidenty...
Co znamená slovo disident? Disident je třeba Havel. Já bych nechtěl být disidentem, ani v Havlově kůži.
* Co nějaký kontakt s Josefem Škvoreckým?
O Škvoreckém mně nemluvte. Ota Rambousek chtěl tehdy vydat svou knihu Jenom ne strach (převyprávění osudu bratří Mašínů Ctiradem Mašínem autorovi). Já ani pro to nebyl, nepotřeboval jsem si číst, co jsem udělal, a je jedno, jestli to vědí jiní lidé. Rambousek oslovil Škvoreckého, aby ji vydal. Ten ji nevydal, protože měl obavy, co by tomu řekla Praha. Ve čtyřiaosmdesátém! Co má co Škvorecký koukat na to, co tomu řekne Praha? Co tomu řeknou komunisti? Mezi Otou a panem Škvoreckým proběhla jakási nechutná korespondence. Tehdy napsal Škvoreckému i pan Havel, že se stydí, že je spolužákem lidí, chvástajících se tím, že někoho zabili. To samé rozmlouval i Honzovi Novákovi, který chtěl o nás v Praze napsat námět na film.
* Takže jste se v USA ani v Německu s nikým nekontaktoval?
V osmašedesátém roce hodně lidí uteklo z hospodářských důvodů. To naše motivace nebyla nikdy. Že se mi později dobře vedlo a byl jsem úspěšný, je jen shoda okolností. Byl jsem pilný. Ale nebyl to náš cíl, jít do USA a zůstat tam, my chtěli bojovat za svobodu Československa a vrátit se s porážkou komunistů.
* Myslíte si, že se do České republiky ještě někdy vrátíte?
V té zemi je předsedou Ústavního soudu člověk, který byl členem komunistické strany. Neumím si představit, že by se v USA členem ústavního soudu stal člen mafie. Vy tam máte Rychetského, který byl členem zločinecké organizace (Pavel Rychetský byl členem KSČ v letech 1962-69). Ta přece vydávala rozsudky smrti nad českými občany. Pan Jičínský, pan Havel, pan Rychetský… to je zločin na českém národu, co oni udělali v devětaosmdesátém roce! Nepostarali se o to, aby komunistická strana byla odstraněna. Dávám také vinu takzvaným politickým vězňům, kteří prošli komunistickými lágry. Co lidé prožili v Jáchymově, se přece zapomenout nedá. Havel sice byl čtyři roky ve vězení, měl tam ale dvě cimry, televizi a psací stroj. U něj rachotil psací stroj a tekl inkoust, u jiných lidí tekla skutečná krev. Snažil jsem se číst jeho Dopisy Olze, ale neměl jsem sílu dočíst to do konce. Nepovažuju to za nějaké literární dílo, ale jsou tam vidět rozdíly v podmínkách. On zřejmě získal stockholmský syndrom. Moje máma strávila ve vězení rok na betonové podlaze, umírala tam na rakovinu bez ošetření. Nedivím se Havlovi, že se na to dívá jinak než já.
* Co jste cítil, když přišla sametová revoluce v roce 1989?
Sledoval jsem situaci i předtím, neočekával to nikdo u nás na Západě ani tady na Východě. Ale nestalo se to proto, že tam pár škrabálků něco škrábalo, psali básničky a že kroužek šestatřicátníků si na Starým městě něco u piva vykládal a založili Chartu 77. Systém se zhroutil díky hospodářskému tlaku USA na východní blok. Myslím, že zhroucení sovětského bloku se prezidentu Reaganovi povedlo. Když jsem viděl, že Havel byl zvolený komunisty, kteří ho zašili, tak bych to očekával někde v Nigérii, ale ne v demokratické zemi. Závidím Němcům, ti dostali v 45. roce zákonodárství od západních spojenců. Štěstí, že by se systém zhroutil na válečném poli, jsme my neměli.
* Takže si myslíte, že nám rok 1989 spadnul do klína?
Spadnul. Myslím, že i v Česku byli a jsou lidé schopní provádět odboj, ale neměli tam vůdce. Vůdce byl Masaryk a Štefánik. Beneš zklamal dvakrát, v osmatřicátém i osmačtyřicátém. A ten ksindl, co následoval potom, to víte sama. Anglie měla dobrého vůdce Churchilla, Němci měli - nikoli mého přítele - Adolfa Hitlera, i my bychom potřebovali někoho, kdo má schopnost vést národ. Být tam někdo takový v osmdesátém devátém, situace v Česku by asi vypadala jinak než dnes. Komunisti se rozlézají a jsou čím dál tím silnější.
* V České republice se dělí lidé na dva tábory, jedni si myslí, že jste vrazi, druzí, že jste hrdinové. Před tímto rozhovorem se o tom strhla vzrušená debata i v naší redakci...
Mně na tom moc nezáleží, jak mě v Čechách lidé vnímají. Jestli mě někdo nazývá hrdinou nebo vrahem, se mnou to nic nedělá. Musím žít sám se sebou. Ti lidé nevědí, co byla 50. léta. Tehdy byla občanská válka, kterou vyhlásili komunisti většině českého národa, mladí lidé to nevědí. Kdyby viděli fotografie toho, co se dělo tehdy na hranicích, hodně lidí by kromě pana Grebeníčka asi změnilo názor. V Česku jsou názory vytvářeny Třiceti případy majora Zemana.
| Josef Mašín (73) |
|
Ve třinácti získal vyznamenání za boj proti nacistům, československou medaili Za chrabrost. S o rok starším bratrem Ctiradem šli ve stopách svého otce, pplk. Josefa Mašina, který za války tvořil spolu s Josefem Balabánem a Václavem Morávkem známou odbojovou skupinu zvanou Tři králové a byl nacisty popraven. Po ovládnutí republiky komunisty založil s bratrem a přáteli sabotážní odbojovou jednotku. Ve snaze získat zbraně zabili dva policisty a ozbrojeného pokladníka. V roce 1953 se spolu s bratrem Ctiradem, Milanem Paumerem, Zbyňkem Janatou a Václavem Švédou vydal na dramatický přechod hranic do západního Berlína. Jejich útěk začal 3. října a skončil 1. listopadu, kdy se dostali do Berlína. Během útěku přišla skupina o Zbyňka Janatu a Václava Švédu, kteří byli zadrženi východoněmeckou policií a poté zavlečeni do Československa, kde byli popraveni. Jeho matka Zdena Mašinová také zahynula v komunistickém vězení. V letech 1954-1959 sloužil v americké armádě, později v Německu založil leteckou školu a prodával letadla. Dnes podniká v aplikované elektronice. V Německu si našel manželku, má dvě dcery Barbaru a Sandy. |
My jsme neutíkali. Nejsem žádný emigrant. Stal jsem se Američanem, protože jsem se jím chtěl stát. Chtěli jsme bojovat proti komunistům v době občanské války, kterou sami vyhlásili. Mnoho lidí odešlo, mnoho jich při tom bylo zavražděno. Generál Píka byl zavražděn, Milada Horáková byla zavražděna, osmnáct tisíc lidí v Jáchymově, ve vězení, bylo zavražděno. Lidi, kteří přišli o život při našich akcích, byli všichni bez výjimky ozbrojeni.
* I vaši sympatizanti však váhají při interpretaci smrti onoho pokladníka Josefa Rosického.
Pan Rosický byl ozbrojený milicionář. Náš úmysl nebyl mu ublížit, jeho spolucestující zůstali naživu, protože buď nebyli ozbrojeni, nebo zbraň přiznali. Já ozbrojený nebyl, a když na mě pokladník Rosický vytáhnul zbraň a mířil jí na mě, měl jsem to štěstí, že jsem dokázal pana pokladníka s jeho vlastním prstem na jeho zbrani zastřelit. Před svou smrtí se přiznal, že byl milicionář, za což také získal vyznamenání. Naneštěstí to nepřežil. Kdyby nevytáhnul zbraň, nemuselo to tak skončit.
* Nepřemýšlel jste někdy o tom, že ačkoliv to byli ozbrojení lidé a sloužili režimu, připravil jste je o život? Nebylo vám to někdy líto, necítil jste nějakou úzkost?
Ne, nikdy. Proč by mi to mělo být líto? Ve válce jsou oběti na obou stranách, i já byl připravený dát svůj život. Pan pokladník Rosický, stejně jako ti esenbáci přísahal věrnost straně („... Jsem připraven chránit se zbraní v ruče zájmy strany, revoluční vymoženosti dělnické třídy a socialistický stát před vnitřním i vnějším nepřítelem a v případě potřeby nebudu váhat při jejich obraně položit i svůj život. Tak přísahám!") a splnil to do poslední tečky.
