Sedmdesátiletý doyen ruské zahraniční politiky své zamyšlení pro magazín Profil začíná v pesimistickém duchu. Pouze částečné vítězství na Ukrajině – čímž myslí minimálně obsazení celé Doněcké, Luhanské, Záporožské a Chersonské oblasti – bude Rusko v následujících letech vyčerpávat a odvrátí jeho pozornost od orientace na Čínu.
„Možná ještě horší situace nastane, pokud za cenu strašlivých obětí osvobodíme celou Ukrajinu. Budeme stát na troskách obývaných převážně nepřátelským obyvatelstvem, jehož ‚převýchova‘ potrvá více než deset let,“ zamýšlí se Karaganov a varuje, že Západ by na podrobené Ukrajině nepochybně podporoval vleklou partyzánskou válku.
Ideálním scénářem je podle něj „osvobození“ jihu a východu Ukrajiny, zbytek země by měl být demilitarizován a přetvořen v nárazníkový spřátelený stát. „Takový výsledek je však možný pouze tehdy, pokud se nám podaří zlomit vůli Západu podporovat kyjevskou juntu a donutit Západ ke strategickému ústupu.“
Jak toho dosáhnout? U západních elit, které jsou podle něj po tři čtvrtě století míru zmateny globalizací a „liberálním totalitarismem“, je třeba vzkřísit instinkt sebezáchrany a připomenout jim strach z jaderné eskalace. Je třeba donutit Západ ustoupit dříve, než dojde ke světové katastrofě.
Podle Karaganova by ruské vedení mělo rychle postupovat po žebříčku jaderného odstrašování a eskalace. Po rozmístění jaderných zbraní v Bělorusku by mělo dojít například na varování obyvatel západních zemí, aby opustili domovy v blízkosti objektů, které se mohou stát cílem ruských jaderných úderů.
Karaganov je přesvědčen, že i v případě jaderného útoku na nejbližší evropské spojence Ukrajiny je riziko amerického odvetného útoku minimální. „V Bílém domě by musel sedět šílenec, který navíc nenávidí vlastní zemi, aby se rozhodl k úderu na „obranu“ Evropanů. Amerika by tím na sebe vzala odpovědnost za odvetný úder, obětovala by pomyslný Boston za pomyslnou Poznaň,“ rozvíjí svou teorii jaderného odstrašení Karaganov.
Přestože jeho myšlenky mohou znít šíleně, není od věci se nad nimi zamyslet. Karaganov byl dlouho považován za jeden z racionálnějších hlasů ruské zahraniční politiky. Byl poradcem Borise Jelcina i Vladimira Putina a je čestným předsedou Rady pro zahraniční a obrannou politiku, která je považována za jeden z nejvlivnějších think-tanků v Moskvě.
Je považovaný za hlavního stoupence euroasijské orientace Moskvy na Čínu a Indii, zároveň dlouhodobě prosazoval potřebu zastavit rozšiřování NATO na východ – Alianci v tomto smyslu srovnával s rakovinou. Ještě v lednu 2022 se ovšem vyjadřoval proti invazi na Ukrajinu. Po začátku války poskytl rozsáhlé interview magazínu The New Statesman, ve kterém argumentoval, že Západ nesmí nechat Rusko prohrát.
To je podle všeho i hlavní poselství jeho posledního textu: Rusku musí být dopřána nějaká forma vítězství, jinak dojde k jaderné válce. Je to stejné zastrašování, jaké na Telegramu praktikuje Dmitrij Medveděv nebo v televizi Vladimir Solovjov, v podání „ruského Kissingera“ je jen sofistikovaněji formulované a zřejmě cílené především na západní diplomaty.
Podle některých protirežimních komentátorů je však Karaganova poslední stať především důkazem psychického a morálního úpadku alkoholika, který byl v devadesátých letech považovaný za evropsky orientovaného liberála a dokonce byl v jednu chvíli horkým kandidátem na post ministra zahraničních věcí.
„Nakonec se prochlastal až k jaderným úderům na Poznaň, jako by v krvelačnosti a komičnosti svých výroků soupeřil s jiným alkoholickým šaškem, Dmitrijem Medveděvem. Jeden můj známý nedávno popsal Karaganova jako ‚úžasnou směs arogance a patolízalství‘. Já bych přidal ještě třetí rys: v důsledku třiceti let degradace ve stínu Kremlu se stal nevýslovně ubohým,“ píše opoziční komentátor Sergej Medveděv.
25. dubna 2023 |
