Ve své zprávě o lidských právech v KLDR jihokorejské ministerstvo pro sjednocení uvedlo, že tisíce Severokorejců zůstávají uvězněni v Rusku a Číně, kde vydělávají peníze pro severokorejský režim. Zprávy vycházela z rozhovorů s více než 500 Severokorejci, kteří v letech 2017 až 2022 uprchli do Jižní Koreje.
Rezoluce Rady bezpečnosti OSN z roku 2017 požaduje, aby státy pracovníky vyhostily. Bílý dům ale tvrdí, že praktiky přetrvávají. „Severní Korea našla různé způsoby, jak se vyhnout sankcím a nadále posílat pracovníky do Ruska a Číny, včetně jejich odesílání na studentská a turistická víza,“ uvedl.
Jižní Korea varovala firmy, že KLDR posílá do západních zemí pod falešnými identitami IT pracovníky. Tito specialisté získávají práci v softwarových firmách v Severní Americe, Evropě či východní Asii. Někteří z nich zřejmě patří pod sankcionované severokorejské instituce, jako je ministerstvo obrany nebo oddělení Korejské strany práce pověřené kontrolou výroby munice.
Zbídačená KLDR, drcená sankcemi a potýkající se s hlubokými ekonomickými problémy, vysílá na různé pozice do zahraničí pracovníky, kteří mají za úkol získat zahraniční měny. Tyto finanční prostředky pak používá Kim Čong-unův režim k financování svých aktivit, mimo jiné raketových testů.
Podle lidskoprávních aktivistů činí nelegální status severokorejské pracovníky obzvláště zranitelné vůči zneužívání. Tvrdí, že KLDR se dopouští „státem sponzorovaného otroctví“, uvádí The New York Times.
Podle jihokorejského portálu Daily NK specializujícího se na KLDR severokorejské úřady přikázaly, ať se těžce nemocní pracovníci vrací domů. Když některý Severokorejec onemocněl a nebyl v zahraničí schopen fungovat, museli se na něj skládat ostatní jeho souputníci. Úřady došly k závěru, že takový jedinec svým narušováním finančních toků představuje přílišnou zátěž.
Vzájemný dozor a dary loajality
Dva přeběhlíci popsali listu The New York Times svůj život po vyslání do ciziny. Jeden pracoval od roku 2017 do loňska jako stavební dělník v Moskvě. Se svými kolegy bydlel v přepravních kontejnerech či přízemích stále rozestavěných budov. Kdykoliv se blížila policie, přišla v předstihu hláška a pracovníci se ukryli.
Každý musel vydělat pro režim 7 až 10 tisíc dolarů (asi 150 000 až 215 000 korun) ročně. Severokorejští úředníci po nich též požadovali, aby poskytovali různé „loajální“ dary typu věnování peněz na obnovu Paláce slunce Kumsusan – mauzolea v Pchjongjangu, kde leží Kim Ir-sen a Kim Čong-il.
Před vysláním do zahraničí musejí pracovníci projít prověrkou. Lidé, jejichž příbuzní uprchli do Jižní Koreje, nebo ti, kteří mají přístup k citlivým vojenským informacím, jsou z výběrového řízení vyřazeni.
Pracovníky kontrolují političtí dohlížitelé. Čtou jejich dopisy, zda rodině nepíší něco závadného z hlediska přísné severokorejské cenzury. Samotní pracovníci mohou odejít z ubytoven na nákupy jen ve skupinách po třech nebo čtyřech, aby se navzájem mohli špehovat.
Podle jednačtyřicetiletého zběha, jenž pracoval na stavbách na ruském ostrově Sachalin, dozorci zadržovali výdělky pracovníků a dávali jim jen 300 rublů (81 korun) měsíčně na nákup cigaret. Řada Severokorejců je tak i po letech dřiny naprosto na mizině, bez jakýchkoliv úspor.
Někteří však dokážou přes všechny překážky část peněz uspořit. A to i 20 až 30 tisíc dolarů (430 000 korun až 645 000 korun). Pracovníci se často pokoušejí uplatit úředníky, aby v zahraniční mohli zůstat.
V KLDR obyvatelé zase uplácejí úředníky, aby mohli do zahraničí. Na rozdíl od svých domácích soukmenovců mají totiž severokorejští pracovníci v zahraničí co jíst. Pobyt v cizí zemi jim také navzdory všemu zmíněnému dává prostor k určité, nepoznané svobodě. Mohou si tajně opatřit telefon s internetem a sledovat jihokorejská dramata, za něž jim doma hrozí pobyt v trestaneckém táboře či smrt.
