Koos: Bez byrokracie se obejít nelze

LN: Někteří Evropané rozvojové pomoci příliš nedůvěřují, nevědí, kde skončí. Jak víte, že peníze, které jste vyčlenili, získají právě ti lidé, kteří to nejvíce potřebují?
Rozdělujeme velké množství peněz, jen na evropské úrovni to je sedm a půl miliardy eur za rok. Jedním z hlavních způsobů kontroly je na prvním místě vědět, co děláme. Máme určité programy, v nich si určíme v jakých sektorech s určitou zemím spolupracujeme a kolik peněz je na to potřeba. Pak se začínáme konkrétně zabývat určitým projektem, nespolupracujeme s každým, svého partnera si vybíráme. A nikdy nedáváme peníze předtím, teprve až poté, když vidíme, že to co jsme po druhé straně požadovali, je opravdu vykonáno. A sledujeme celý projekt i během jeho uskutečňování a samozřejmě i poté.

LN: V poslední době je v souvislosti s Afrikou často slyšet o investicích Číny, která zde možná působí méně váhavě než Evropa. Jsme vzhledem k Číňanům konkurenceschopní?
Čína v Africe podniká určité kroky, ale my v konečném důsledku vlastně ani nevíme, co všechno podniká. Samozřejmě mají plné právo být v Africe, Afrika není jen naše, mohou si tam dělat co chtějí. My ale máme v rozvojové spolupráci určitou tradici, snažíme se všechno dělat na profesionální úrovni. Víme, že při uskutečňování projektů se nelze obejít bez určité byrokracie. Ale nejsme kvůli tomu pomalejší než například jednotlivé evropské země.
Pravdou je, že předtím než se má uskutečnit nějaký projekt například v oblasti infrastruktury, zjišťujeme si, jaký dopad to bude mít na životní prostředí, chceme znát všechny ekologické a sociální aspekty. A podle toho, co víme, Číňané toto nedělají. Jen když jim někdo řekne, že by chtěl mít postavenou silnici, oni ji postaví. Když ale neplánujete do detailů, v budoucnosti by to mohlo mít velmi nepříznivé následky, zejména na životní prostředí. 

LN: Během své práce jste procestoval celý svět a setkal jste se s lidmi velmi chudými, velmi nemocnými, kteří potřebují pomoc. Každý z nich měl odlišný životní příběh, existuje nějaký z nich, který vás nejvíce zasáhl?
Vždycky když se dostanete do míst, kde je opravdová chudoba, je to tak, že vám to opravdu rve srdce a do očí se vám derou slzy. A mohli byste velmi dlouho vyjmenovávat všechny problémy světa, například téma sirotků, to je opravdu děsivé. Jsou to velmi často velmi malé děti, které se musejí postarat samy o sebe, nikoho jiného totiž nemají. To je ale jen jeden z příkladů.
Já si velmi si vážím lidí, kteří obětují svůj život, svou práci a pomáhají přímo na místě, kde je to potřeba. Má role je ale trochu jiná, já šéfuji organizaci, ve které dohlížíme na to, aby bylo množství peněz, které máme, utráceno tím správným směrem, směrem k lidem, kteří to potřebují. Víme, že nemůžeme pomoci každému hned teď. To je absolutně nemožné. Lidé budou stále umírat, tomu se nedá zabránit. Ale na druhou stranu jsou zde peníze, hodně peněz a my je chceme správně použít. Hlavním problémem současnosti je zejména to, že v oblasti rozvojové pomoci existuje obrovská rozdrobenost. Až příliš mnoho dárců.
Já vždy říkám, když máte doma nějaký problém, nedáte si na dveře nápis: Prosím, instalatéři, přijďte. A pak chodí jeden za druhým a snaží se ten problém najít a každý ho řeší jinak. A možná napáchají i jiné škody. To se nyní děje i u dárců. Donorland is Disneyland. Každou chvíli přijde někdo další s novým nápadem, vybere si chudou zemi a tam se snaží ten nápad realizovat. Tak by to nemělo být. Ta práce by měla být mnohem profesionálnější. 

LN: Jakým směrem by se tedy rozvojová pomoc měla posunout?
Zaprvé bychom se měli odprostit od tvrzení, že rozvojová spolupráce je charita. Nové členské země už to tak nechápou, ty staré bohužel stále ano. Rozvojová spolupráce by měla být více o obchodu, o kontraktech. Je důležité, aby si místní vlády samy na nečem pracovali, něco vytvořili s tím, že my je v tom podpoříme. Jenom dáváním peněz problém nevyřešíme. 

LN: Má na rozvojovou spolupráci nějaký vliv země, která zrovna předsedá Evropské unii? Ptám se kvůli českému předsednictví, které začně letos v lednu...
Předsednictví by určitě nemělo být viděno jako nějaký koníček. Myslím v tom smyslu, že vždycky přijde nová země a přinese si sebou nové fantazírování. Tak to nefunguje. Určité projekty, programy, ty pokračují neustále. Samozřejmě je pravdou, že předsednictví může nějaké téma zdůraznit. A co například čeká Čechy? Bude to hlavně vytvoření kontaktů s novou americkou administrativou. Jestli se jim to líbí nebo ne, budou to ti, kteří budou vládnou, když nastoupí Obama do úřadu. A Evropa bude muset definovat svou pozici ke Spojeným státům. A naopak. Jak jsem říkal, předsednictví není žádný koníček, je to těžká práce. Musíte stát v čele celé té mašinerie a posouvat ji kupředu