Film společnosti Netflix s názvem Society Of The Snow (Sněžné bratrstvo) ukazuje muka přeživších, když diskutují o tom, zda se mají nebo nemají živit těly mrtvých pasažérů, přičemž někteří z nich slíbili své vlastní mrtvoly ostatním, pokud by zemřeli. A podle Canessy se příběh v pojetí režiséra Juana Antonia Bayonyho velmi blíží skutečnosti.
Přeživší na místě v prvních dnech zachránily jen skromné kusy jídla, které našli v troskách letounu. V nadmořské výšce 3 570 metrů jinak nebylo možné narazit na vegetaci či na živočichy.
Hlad se však po několika dnech stal tak neúnosným, že se někteří pokoušeli žvýkat proužky kůže ze zavazadel a jíst pěnu z rozbitých sedadel letadla. Šance na záchranu se vzdalovaly a přeživší si jen s plynoucím časem uvědomovali nezbytnost dalšího kroku, pokud chtějí zůstat živí.
Canessa i další cestující po deseti dnech strádání nakonec použili úlomky skel či žiletky, aby ze zmrzlých těl odřízli cáry kůže, svalů a tuku a přinutili se polykat malá sousta.
„Každý z nás dospěl k rozhodnutí ve svém vlastním čase a jedl, jen když to zvládal,“ vypověděl nedávno Canessa pro britský Daily Mail. Do tváří těl se nedívali.
Myšlenka byla odporná, ale zvykli jsme si
Podle něj šlo o proces. „Nejdřív jsem si myslel, že nedokážu využít těla svých mrtvých přátel. Pak se to stalo něčím, co bylo přirozené. Téměř každodenní rutina, protože jídlo bylo součástí naděje, že se odsud dostanu. Rozhodl jsem se žít. Jsem hrdý na to, co jsem udělal,“ řekl.
Jeho mrtví přátelé by podle něj udělali to samé. Byli by rádi, že mohli být zdrojem života někoho jiného. „Pokud bych zemřel, byl bych hrdý na to, že by mé tělo zachránilo ostatní,“ dodal Canessa.
Podle Ramona Sabelly, dalšího přeživšího katastrofy, byla myšlenka na pozření lidského masa odporná. „Bylo těžké dát to do úst, ale zvykli jsme si,“ řekl.
Stroj narazil do hory a po ledovci sklouzl dolů
Canessovi v době pádu letadla bylo 19 let a studoval medicínu. V říjnu 1972 cestoval společně s dalšími 44 lidmi, mezi kterými bylo i 18 členů jeho ragbyového týmu. Pronajatým letadlem mířili z uruguayského Montevidea do Santiaga v Chile.
Bouře přinutila skupinu strávit noc v argentinské Mendoze, než letadlo 13. října znovu odstartovalo na cestu, která měla trvat 90 minut.
Kvůli fatální kombinaci turbulence a chyby pilota však letadlo narazilo do 4,5 tisíce metrů vysokého pohoří, které stroji uřízlo obě křídla a ocas. Zbývající část trupu pak sklouzla po ledovci dolů, než se zastavila v ledu a sněhu.
Tři členové posádky a devět cestujících zemřelo okamžitě, dalších šest zahynulo v následujících dnech na následky zranění a podchlazení.
Nyní sedmdesátiletý kardiolog Canessa si okamžik pádu a následující zoufalství vybavuje stále živě. To, že pád přežil, mu připadalo neuvěřitelné. Čekal však příjezd záchranářů, kteří stále nepřicházeli.
Canessův přítel Nando Parrado, 22letý student ekonomiky, měl vážné zranění hlavy a nikdo mu nedával moc šancí na přežití. Jeho přátelé jej dokonce uložili do sněhu s ostatními těly. V kómatu zůstal pod vrstvami sněhu téměř čtyři dny, což mu paradoxně zachránilo život. Nízké teploty totiž zabránily otoku mozku.
Nakonec si jeden z jeho přátel všiml známek života a přivedl ho do trupu letadla. Když se Parrado probudil, Canessa mu musel oznámit, že jeho matka Eugenia je mrtvá a jeho devatenáctiletá sestra Susy byla vážně zraněna. Zemřela osm dní po havárii, její bratr ji držel za ruku.
Roberto Canessa, přeživší letecké katastrofy 1972 v Andách na připomínkovém setkání k tragédii (13. října 2022)
Oblečení přeživší hledali v kufrech, dýchání bylo kvůli řídkému vzduchu obtížné. Zpočátku se rozhodli zůstat tam, kde byli. Po osmi dnech se však z malého rádia, které měli u sebe, dozvěděli, že pátrání po letadlu bylo odvoláno. Pochopili, že se musí dostat pryč sami.
Počasí se nicméně zlepšilo až po dvou měsících, kdy Canessa s přítelem Nando Parradou mohl vyrazit. I když neměli žádné horolezecké vybavení, po 72 dnech od havárie se jim podařilo dostat do údolí, kde zahlédli rolníka na koni. S jeho pomocí pak kontaktovali záchranáře a vypravili se na místo katastrofy. Záchrana přišla 22. prosince 1972.
Jejich přežití připadalo světu jako zázrak. Po několika dnech se však média dopátrala onoho důvodu zázraku. Noviny otiskly fotografie rozřezaných těl mrtvol.
Přeživší pak na tiskové konferenci osvětlili, že kanibalismus byl jedinou možností, jak mohli zůstat na živu.
Který film o tragédii v Andách 1972 se vám líbí víc?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00pondělí 22. ledna 2024. Anketa je uzavřena.
Canessa po letech uvedl, že hovořil s příbuznými zemřelých, jejichž těla posloužila jako zdroj jeho přežití. Vždy se mu údajně dostalo slov podpory.
Přeživší nehody (dva od roku 1972 zemřeli) se scházejí každý rok v prosinci, aby uctili památku svých přátel. Všichni se shodují, že film je povedeným zobrazením utrpení, kterým oni a jejich blízcí prošli.
O tragédii byl natočen film s názvem Přežít už v roce 1993.
