Francouzská vláda se v bruselských kruzích pustila do závodu s časem. Na co mají jiné země půl roku, chce Paříž zkusit stihnout za tři měsíce – tedy dříve, než jí do unijního předsednictví zasáhnou dubnové prezidentské volby.
Vysoká hra o šéfa policie. Náhlý odchod Švejdara vyvolal spekulace o nátlaku, už se rýsují jména nástupců |
„Prezident Emmanuel Macron chce mít úspěchy, které by mohl využít v kampani. Chce Francouzům ukázat, že je pro ně členství v Evropské unii výhodné,“ vysvětluje Karl De Meyer, bruselský reportér francouzského ekonomického listu Les Échos. Macron sice kandidaturu oficiálně ještě neohlásil, bude-li však chtít v Elysejském paláci zůstat, bude muset porazit euroskeptické soky.
Velké ambice, málo času
I proto vláda v Paříži předsednickými ambicemi nešetří. O průlom se chce pokusit prakticky ve všech klíčových legislativních návrzích, které jsou v Bruselu rozjednané. Týká se to zejména balíku opatření, jež mají urychlit snižování emisí skleníkových plynů v rámci tzv. Zelené dohody, posunout chce rovněž vyjednávání o přelomu v regulaci velkých internetových firem a zasáhnout hodlá i do azylové politiky.
Navíc Francie otevírá hned několik vlastních témat: svolává summity k evropské obraně a posilování vztahů s Afrikou a otevřela debatu o možné reformě schengenského systému tak, aby Unie dokázala rychleji reagovat na krizové situace na hranicích.
Francouzské ambice ale nejspíš brzy dostihne realita. Na reformě azylové politiky si od krizového roku 2015 postupně vylámaly zuby všechny předsednické země, u balíku legislativy k Zelené dohodě zase nejsou všechny návrhy rozjednané stejně daleko.
„Naší ambicí je posunout celý balík, protože jednotlivé návrhy jsou vzájemně propojené a je za nimi určitá logika. Kdybychom postoupili příliš s jedním textem, mohli bychom si zkomplikovat vyjednávání jiného,“ přiblížil taktiku zdroj z francouzských vládních kruhů.
Francie by chtěla navázat na velmi úspěšné předsednictví Německa v roce 2020, které pomohlo vyjednat mimořádný fond EU na pomoc ekonomice a zabránilo zablokování rozpočtu Polskem a Maďarskem kvůli sporům o právní stát. Kvůli nedostatku času se ale Emmanuel Macron bude muset nejspíš spokojit s dílčími úspěchy.
„Myslím, že bude chtít dosáhnout hlavně pokroku v nových evropských standardech pro minimální mzdy, aby zdůraznil sociální rozměr Evropy. A jelikož jsou zejména pro mladší voliče velkým zdrojem obav klimatické změny, bude se pokoušet dojednat společný postoj k uhlíkovému clu,“ očekává De Meyer.
Úspěch ve volbách by Macronovi zajistil více času dotáhnout předsednické ambice do konce, průzkumy mu ale jistotu vítězství nedávají. Vyloučené proto není, že by do Elysejského paláce mohl v květnu nastoupit někdo jiný. „Pokud by nový prezident nebo prezidentka měli zcela odlišný postoj k Evropě, je velmi těžké odhadnout, co by to pro už rozjeté předsednictví znamenalo,“ dodává De Meyer. Macronova patrně nejtěžší soupeřka, republikánka Valérie Pécresseová, má sice k politickému středu blíže než kandidáti na krajní pravici Marine Le Penová a Éric Zemmour, i ona ale prohlubování evropské integrace odmítá.
Ať už francouzské volby skončí jakkoliv, je prakticky jisté, že velká část rozjednané unijní legislativy připadne ve druhé polovině roku na předsednictví České republiky. Dosavadní přípravná jednání přitom potvrdila, že Česko a Francie v některých oblastech jen těžko hledají společnou řeč, ať už jde o klima, migraci, nebo mezinárodní obchod.
Nedůvěra k Česku je historií
Oslovení diplomaté a analytici si však nemyslí, že by to hrálo roli v tom, proč se Francie pokouší dokončit tolik legislativy dříve, než předsednictví předá. „Neřekl bych, že by Francouzi chtěli nějaké návrhy uzavírat sami z důvodu nedůvěry k české straně. Spíše jde o syndrom velké předsednické země, která se považuje za vůdčí sílu Unie, a proto na sebe nabaluje co největší kus práce,“ myslí si Žiga Faktor, šéf bruselské kanceláře Institutu pro evropskou politiku Europeum.
Francie navíc slibuje, že je konec se zásahy do návazného předsednictví a přezíravostí vůči českým politikům jako v roce 2009. „Pokud se to stávalo v minulosti, dnes tady už žádná nedůvěra nebo arogance směrem k Česku není,“ ubezpečuje mimo záznam vysoce postavený zdroj z francouzské vlády.
Autor je zpravodajem Českého rozhlasu v Bruselu.
