Je 15. září 1955. Herečka a zpěvačka Marylin Monroe stojí nad mříží metra mezi Lexington Avenue a Padesátou druhou ulicí a čeká, až v podzemí projede vlak. Je jedna hodina ráno a poryv větru má způsobit v té době něco zcela nemyslitelného.
Stane se, vítr ve filmové scéně zvedne Monroe její bílé šaty a ta pronese vysokým hlasem: „No není to úžasné?“ Pět tisíc přihlížejících fanoušků si jistě myslelo, že ano: Potlesk a pískot davu byl tak hlasitý, že již nebylo slyšet pokyny režiséra.
I kvůli tomu se newyorská scéna nakonec natáčela v Kalifornii. Žádný z původních čtrnácti záběrů, kterým přihlížel dav fotografů a nadšených hlučících fanoušků, se totiž nedal použít.
Monroe zrovna natáčela americkou romantickou komedii o manželovi, který je v pokušení podvádět svou manželku se svůdnou sousedkou. Právě to byla její role. Děj filmu si již vybaví málokdo, scénu s vlajícími bílými šaty zná ale dodnes každý.
Žárlivý manžel, násilí a rozvod
Mezi přihlížejícími byl přítomen také tehdejší manžel Monreové, slavný baseballista Joe DiMaggio. Asi jako jediný byl ohledně scénáře rozhodně proti a po chuti mu nebyla ani všudypřítomná pozornost upřená na jeho manželku, kterou by měl nejraději jako ženu v domácnosti.
Marilyn Monroe a její bývalý manžel, baseballista Joe DiMaggio, čekají v San Francisku na svatební obřad (14. ledna 1954)
Podle režiséra filmu Billyho Wildera DiMaggio žárlil a když viděl, jak se jeho ženě zvedá sukně k nebi, měl prý v očích „smrtící pohled“. Jako většina násilníků si počkal, než se svou manželkou bude sám. Když se Monroe vrátila do hotelu, zbil ji natolik, že týden nemohla pokračovat v práci. Dobové zdroje uvádějí, že ji málem zabil.
Navzdory mnoha klišé o hloupé blondýnce, která se o ní tradují, nebyla Monroe ve skutečném životě žádná puťka a okamžitě podala žádost o rozvod.
„Ty hloupé šatičky“
Šaty navrhl kostýmní výtvarník William Travilla, který za svou práci dostal četná ocenění včetně Oscara americké filmové akademie. Viskózová tkanina, kterou na ně použil, byla dostatečně silná na to, aby se při chůzi elegantně vlnila, ale zároveň dostatečně lehká na to, aby ji zvedl proud vzduchu vycházející z metra.
Osmimetrová socha Marilyn Monroe sochaře Sewarda Johnsona v americkém Palm Springs (17. října 2012)
Travilla tyto šaty často označoval s jistým despektem jako „ty hloupé šatičky“. Monroe za svůj krátký, ale intenzivní život měla řadu oděvů, které byly sofistikovanější, vyzývavější a barevnější. Byly to ovšem právě tyto „hloupé šatičky“ v barvě slonové kosti, které se nesmazatelně zapsaly do dějin populární kultury a v nichž si ji většina lidí dodnes vybaví.
Vyjímkou, která může bílým šatům ve veřejném povědomí konkurovat, jsou snad jen zlaté blyštivé šaty, v nichž svedla tehdejšího prezidenta Kennedyho.
Inspirace v popkultuře
Marilyn Monroe, vlastním jménem Norma Jeane Mortensonová, inspirovala popkulturu i dlouhé roky po své předčasné smrti ve 36 letech. Zpěvačka Madonna například ve svém hudebním klipu k písni Material Girl z roku 1985 použila její růžové šaty a podobně hravý afektovaný styl. Další variace na její vzhled a oblékání se pravidelně objevují na slavnostních předáváních cen a na červených kobercích.
Také filmovým průmyslem scéna vlajících šatů rezonovala ještě dlouho poté, například v Pulp Fiction z roku 1994. Sochař Seward Johnson Monroe v těchto šatech vypodobnil v nadživotní osmimetrové velikosti. V roce 2016 se variace na tuto scénu objevila v tradičně masově sledované komerční přestávce během superbowlu. Byla to reklama na tyčinku Snickers s hercem Willemem Dafoem, který se rozčiluje: „Kdo kdy chodil na jehlových podpatcích přes mříž, taková blbost!“
Bílé šaty se prodaly na aukci v roce 2011 za rekordní cenu 4,6 milionu dolarů, což v té době byla nejvyšší částka zaplacená za tento typ oděvu. Později je o 200 tisíc dolarů předčily jen zlaté kamínkové šaty, v nichž Monroe zpívala Kennedymu jeho slavné „Happy Birthday“.
