"Jsem bojovnice a jako bojovnice i zemřu," svěřila se Túrpakajová v interview pro britskou stanici BBC.
Do Vazírsistánu, kde jsou ženy prakticky neviditelné, jakoby nepatřila už od raného dětství. Ve čtyřech letech nechala na dvorku spálit své holčičí oblečení a oblékla se do bratrových kraťasů. "Táta se tehdy smál a říkal: 'tak a teď máme v rodině Čingischána', vzpomíná. Když rostla, stále více se zapojovala do klukovských bitek. Byl to prý způsob, jakým si získávala přátele. "Moje ruce, předloktí, kolena byly pořád rozmlácené. Obočí a tvář stále nateklá," říká.
Falešné jméno
Otec se proto rozhodl, že energii své dcery raději nasměruje do sportu. Ve dvanácti letech jí zapsal na vzpírání a nikomu už ani nevysvětloval, že Marie je vlastně dívka. Po několika měsících vyhrála turnaj.
Falešné chlapecké jméno Marii najednou otevřelo dveře do všech sportů, o kterých kdy snila, až nakonec skončila u squashe. Ten se v Pákistánu těší velké popularitě a ženské hráčky v něm nechybí, žádná z nich ale nepochází z tradičních kmenových území Vazíristánu, kde je ženám často zapovězeno dokonce i základní vzdělání.
Vazíristán je nesmírně konzervativní oblast, kde vládnou kmenové tradice a daří se radikálům z hnutí Taliban.
Hře se začala věnovat v Péšáváru, konkrétně na akademii pod správou pákistánského letectva. Pravda o tom, že je dívka, vyšla najevo asi po dvou měsících a pro Marii nastalo peklo v podobě šikany. Oč silnější byl teror okolí, o to urputnější byl její trénink. Tvrdá práce začala brzo nést ovoce, Maria vyhrávala juniorské šampionáty a následující rok převzala cenu dokonce z rukou prezidenta.
Pozornost, která se Marii dostala, však její rodině přinesla povětšinou jen trable. "U nás dívky nesmí ani opustit dům, celou dobu jsou zahalené. Když si lidé všimli, že Maria žádný závoj nenosí a že hraje squash, navíc v kraťasech, byli v šoku. Prý jsem je zahanbil," vypráví otec mladé sportovkyně. Následovalo několik výhrůžek, ale rodina tvrdohlavě trvala na kariéře své dcery.
Odstřelovači hlídali halu
Vše začalo nabírat nepříjemné obrátky. Pákistánská federace musela Marii přidělit ochranku, k domu Túrpakajových postavila policisty a okolo squashové haly rozmístila snajpry. Tehdy si Maria uvědomila, že to už je příliš. "Squashová hala byla celá zasklená, v případě bombového útoku, by zemřelo příliš nevinných lidí," vysvětluje.
Dívka proto začala trénovat doma. Kvůli tvrdé podlaze si přivodila mnohá zranění, ale nevzdala se. Věděla, že jediná cesta ke splnění svého snu vede přes zahraničí. Každý den po dobu tří a půl roku proto rozesílala emaily do všech squashových klubů, které na internetu našla. Když slavila osmnácté narozeniny, měla za sebou tisíce poslaných emailů.
Jeden z nich skončil ve schránce kanadské squashové legendy Jonathona Powera, který strávil v Pákistánu část své kariéry. Dokázal si dobře představit potíže, kterým Maria jako ženská hráčka musí čelit. "Nechápal jsem, že v této části světa je dívka, která chce hrát squash. Řekl jsem si, že už to je neuvěřitelný výkon, a že jí musím nějak pomoci," svěřil se Power BBC. O několik měsíců později už v Torontu přistávalo letadlo s mladou Pákistánkou na palubě.
Cesta na vrchol
V současnosti Maria s Powerem trénuje v Kanadě, stala se z ní nejlepší hráčka squashe v Pákistánu a na světovém žebříčku drží 49. místo. Podle Powera však není pochyb o tom, že bude stoupat výš. "Má na to stát se nejlepší hráčkou squashe na světě", je přesvědčený trenér. Podle Powera to však ještě nějakou dobu potrvá, kvůli ztraceným rokům, které Maria trávila ve svém pokoji. "Teď je konečně obklopená těmi správnými lidmi a má vše, co potřebuje", vidí slibně budoucnost mladé dívky kouč. "Pákistán a celý muslimský svět by na ní měl být pyšný", uzavírá Mariin otec.
