S kolegyní Markétou Kutilovou jste vydaly dvě úspěšné knihy o situaci na syrsko-irácké hranici Islámskému státu na dostřel. O čem jsou?
Jsou to reportážně-příběhové postřehy za života lidí, kterým do života zasáhla syrská válka. Někteří z nich aktivně bojují proti Islámskému státu, jiní tam žijí jako civilisté a musejí se s válkou nějak vypořádat. V Kobani mě nejvíc bolelo setkávání se starými lidmi. Vidět ve válce děti je vždycky strašné, ale děti mají šanci, že se z válečných traumat dostanou, mají energii, život před sebou. Mám fotku, na které před úplně zbořeným domem sedí stařeček s holí a jeho žena, oba pláčou, protože přišli o všechno. Už nemají energii a peníze na to, aby opravili dům, který jim zničili vojáci Islámského státu. Skoro nikdy nebrečím, ale tohle rozplakalo i mě.
„Vidět ve válce děti je vždycky strašné, ale děti mají šanci, že se z válečných traumat dostanou, mají energii, život před sebou.“
Jste otrlá?
Jsem. Viděla jsem fakt nepředstavitelné věci. Moje první cesta do krizové oblasti mířila do Konga, kde skoro třicet let probíhá brutální občanská válka. Jela jsem tam dokumentovat příběhy znásilňovaných a týraných žen, násilí na ženách je tam jednou z bojových taktik znepřátelených armád. Ty ženy jsou nejen znásilňované, ale drasticky mučené, vojáci jim trhají vagíny a vnitřnosti větvemi a hlavněmi samopalů, pálí je na ohni, sekají je mačetami, mučí je před očima manželů a dětí, nutí ke kanibalismu. Ty, které to přežijí, se musejí potýkat se strašnými následky, léčí se s vleklými infekcemi, nemohou chodit normálně na záchod, některé porodí dítě vzešlé ze znásilnění a musí se s tím nějak vyrovnat.
Je to návykové, vidím ostřelovače, slyším střelbu, říká válečná reportérka Lenka Klicperová |
První příběhy jsme s kolegyní Olgou Šilhovou vůbec nemohly poslouchat. Setkat se ve 21. století s tak brutálním násilím a nelidským mučením, to byl naprostý šok a beznaděj. Pak jsme se z toho oklepaly, přestaly jsme brečet a řekly si, že jestli tam chceme udělat kus práce, musíme to zvládnout. Začaly jsme se soustředit na technickou stránku věci – zda kamera běží, zvuk funguje a podobně. Dost to v tu chvíli pomohlo. Kongo pro mě bylo prubířský kámen, setkala jsem se pak s ledasčím, ale už se mnou nikdy nic tak nezacloumalo. Máloco může být příšernější.
Dokumentovala jste taky kyselinové útoky na ženy v Indii, ženskou obřízku v Keni. Jsou pro vás ženská témata pořád nosná?
Určitě ano, i když mám poměrně široký záběr, věci, které se dotýkají žen, jsou mi pochopitelně blízké. Zajímají mě a – tady mám asi jako žena reportérka výhodu – snáz se k nim dostávám, protože ženy jsou mezi sebou sdílné, to je všude na světě stejné.
Lenka Klicperová
I syrská válka tenhle můj zájem odráží, vezměte si, že v Syrských demokratických silách (SDF) aktivně bojuje čtyřicet procent žen. Když jsem se ocitla pod několikahodinovou palbou na tišrínské přehradě na řece Eufrat, sešli jsme po bitvě do opuštěné vesnice. Byla liduprázdná, domy totálně zdevastované. V těch troskách jsme našli mladou matku s půlročním miminkem, která se z té zóny odmítla pohnout. Válka se vždycky dotýká žen a především žen, protože mají děti a musí se o ně i v těch příšerných podmínkách postarat.
Máte po všech těch zážitcích dobré spaní?
Nemám. Spím blbě, ale z jiného důvodu, než asi myslíte. Netrápí mě noční můry ani posttraumatický šok, ale práce v krizových oblastech mě odnaučila spát hlubokým, klidným spánkem. Když jsem v terénu a večer dorazím na místo, kde mám spát, zpracovávám si nabraný materiál, píšu, někdy mluvím do rozhlasu nebo do televize, připravuju si práci na další den. Spím tři až čtyři hodiny denně a tělo si na ten nezdravý rytmus zvykne.
  |
Jak se vůbec spí na frontové linii?
Když se bojuje, je to úplně specifické. Spí se v rozsvícené místnosti společně s vojáky, jsem oblečená a v pohotovosti, protože každou chvíli může přijít útok.
Bavila jste se někdy o válce s nějakým psychologem nebo filozofem, zkrátka s někým, kdo se zabývá přirozeným zlem v člověku?
To ne. Ale hodně se o tom bavíme třeba s fotografem Antonínem Kratochvílem, se kterým teď píšu knížku. Ten se ovšem ve filozofických otázkách nebabrá, je neskutečně vtipný, dalo by se říct cynický. Ale to patří k věci, s těmi zážitky, které si z válečné fronty vozíme, to jinak nejde.
Zrovna Antonín Kratochvíl mi říkal, že všichni váleční reportéři bez skrupulí fotí mrtvoly, ale že se pak snímky nedostanou ven kvůli editorům sedícím v redakcích. Je to tak?
V tištěných médiích většinou ano, na sociálních sítích si může každý fotograf sdílet, co uzná za vhodné. Já nedávno publikovala na Facebooku fotku mrtvého bojovníka Islámského státu. Byla to značně zetlelá mrtvola, na jejíchž ostatcích bylo vidět, že má svázané ruce. A mělo to silnou odezvu. Do knihy jsem ale vybrala variantu z širšího úhlu, ono je to natvrdo dost hnusné. Fotit mrtvá těla mi nevadí, ani ta zetlelá a páchnoucí, protože mám dost mizerný čich.
Co třeba úcta k člověku?
K mrtvému teroristovi ISIS? K tomu necítím fakt nic. To pro mě není žádný problém.
Má se válka dostávat do médií v celé své krutosti a opravdovosti?
Věřte mi, že i ten nejotřesnější záběr může přenést jenom zlomek toho, co válka znamená. Do fotografie, ale ani do záběru kamery nikdy nedostanete komplexní vjem. Přesto pořád uvažuju esteticky, nepálím to od boku, chci, aby ty fotky byly vizuálně zajímavé.
Hrůza války na jediném záběru: dítě s prázdným pohledem si utírá krev z čela |
Má dnes fotografie stejnou váhu jako v dobách fotografa Roberta Capy?
Může mít velkou váhu. Sice existuje internet a on-line média, ale pořád vznikají fotky, které dokáží zasáhnout emoce lidí víc než přímý přenos z bojiště. Vezměte si třeba fotku utonulého syrského chlapečka na pláži, která obletěla svět. Ta určitě tuhle sílu měla. Na druhou stranu, co zmohla? Všichni jsme si zaplakali u Facebooku a pak překlikli na recept na těstoviny. Ba ne, někteří se začnou zajímat.
Tahle fotka třeba nastartovala zájem české veřejnosti o město Kobani, odkud ten chlapec pocházel, a posléze i o naše reportáže z místa a naši veřejnou sbírku SOS Kobani. Asi už se nestane, že by fotografie dokázala nějaký konflikt ukončit, jako tomu bylo v případě války ve Vietnamu a slavného snímku Nicka Uta zachycujícího děti prchající před napalmovým útokem. Přesto tvrdím, že fotografie není nic archaického a svoje místo má.
Knihy Lenky Klicperové a Markéty Kutilové Islámskému státu na dostřel jsou „reportážně-příběhové postřehy za života lidí, kterým do života zasáhla syrská válka. Někteří z nich aktivně bojují proti Islámskému státu, jiní tam žijí jako civilisté a musejí se s válkou nějak vypořádat.“
Zpravodajské weby dnes chrlí videa, na kterých teroristé Islámského státu popravují a mučí zajatce s titulky „podívejte se“ a„uvnitř video“. Co to o nás říká?
Násilí a zlo přitahuje. Ty zprávy a videa si leckdo s chutí rozklikne, editoři těch webů dobře vědí, co dělají. Je ale obrovský rozdíl vidět dopady války na monitoru počítače a v reálu. Právě tady je prostor pro klasickou fotožurnalistiku. Když přivezete silný materiál, je přeci jenom větší šance, že to na někoho zapůsobí víc než video, jak IS někomu řeže hlavu. Jsem ráda, že seriózní média „oranžová videa“ poprav a mučení začala bojkotovat, je to nehumánní a neetické a jen to pomáhá šířit propagandu Islámského státu.
Celý rozhovor s Lenkou Klicperovou si můžete přečíst v digitálním vydání Pátku LN ZDE či zde:
