Proč se polský požadavek na reparace objevil právě teď?
Polská strana poukazuje na to, že problém je dlouhodobý. V polsko-německých vztazích se objevuje od šedesátých let, s větší intenzitou pak po roce 1989. Současná zpráva na téma válečných škod je výsledkem práce, která probíhala od roku 2017, kdy byla svolána parlamentem speciální komise, která měla kvantifikovat v Polsku zažitou představu, že je tu ze strany Německa nesplacený dluh. Ne náhodou byla zpráva symbolicky zveřejněná 1. září na výročí začátku druhé světové války (za počátek druhé světové války se považuje přepadení Polska nacistickým Německem 1. září 1939, poznámka redakce).
Lze samozřejmě hledat i další důvody, vnitropolitické či zahraničněpolitické. Musíme si uvědomit aktuální kontext Polska, které na jednu stranu ze zemí EU nese největší tíhu války Ruska proti Ukrajině, na druhé straně se stále nachází mimo tok peněz z Bruselu, ať co se týče záležitostí spojených s Ukrajinou, tak co se týče národního plánu obnovy.
Není to netaktické v době ukrajinské války? Neoslabí to společný protiruský postoj?
Myslím, že v tuto chvílí je v Polsku živý pocit, že výzva k solidaritě a jednotnému postupu se využívá jen jednosměrně, ve vztahu k polským požadavkům. Naopak nelze se ubránit dojmu, že ani Berlín ani Brusel nepociťují solidaritu se zemí, která nese největší tíhu pomoci Ukrajině.
Jak došli k číslu odhadovaných škod 6,2 bilionu zlotých (zhruba 32 bilionů korun)?
Ta zpráva má stovky stran. Jen když jsem se probíral shrnutím, tak to bylo poměrně náročné čtení. Je tu několik úrovní. Jedna úroveň jsou materiální ztráty: ztráty na průmyslu, budovách a tak dále. Druhá úroveň je vyčíslení personálních ztrát, kdy se vypočítává průměrný podíl daného jedince na hrubém domácím produktu v daném okamžiku. Na základě toho se simuluje ztráta, která byla způsobená tím, že tento jedinec zahynul. Na třetí úrovni jsou ztráty v oblasti kultury, které představují soubor národního dědictví. Zpráva se pokouší kvantifikovat i ztrátu způsobenou tím, že po dobu 6 let byly veškeré výnosy hospodářství přesměrovány do Říše. To jsou hlavní pilíře, o které se výpočet opírá.
Jak Polsko peníze plánuje využít? Dá je do státní kasy, nebo chce odškodnit pozůstalé?
Další osud dokumentu nebyl ještě jednoznačně určen. Jde v první řadě o otevření tématu, o jasný signál směrem k německé straně, že se Polsko hodlá záležitostí zabývat na mezistátní úrovni. Otázku, v jaké formě by vyrovnání mělo proběhnout či k čemu by prostředky měly být určeny, to nebylo předmětem prezentace.
Je to opravdu spíše výzva k otevření diskuze než nějaký jasně strukturovaný návrh. Polsko teď očekává od německé strany dialog, který by přišel s přípustným řešením pro obě strany.
Má Varšava vůbec šanci tento dialog otevřít, vzhledem k tomu, že Berlín dal znovu najevo, že pro něj je téma reparací už uzavřenou záležitostí?
V roce 2017 jistý německý komentátor napsal, že skutečnost, že Německu se daří stále otázku reparací zahrávat do autu už od roku 1953, je jedním z největších majstrštyků německé diplomacie. Jádro německé argumentace se opírá o události z roku 1953, kdy tehdejší vláda komunistického Polska se vyjádřila v tom smyslu, že Polsko nebude po Německu další reparace požadovat.
Polská strana ale zdůrazňuje, že toto prohlášení bylo učiněno pod sovětským nátlakem, v době kdy nebylo Polsko suverénním státem. Podotýká navíc, že i z hlediska tehdejších zákonů nesplňovalo to prohlášení kritéria ústavnosti
Poláci se též domnívají, že takové gesto má svůj morálně-edukativní rozměr, tedy připomínat bolestivým způsobem nevyřešené skutečnosti. Polsko je jediná země, která až tak výrazným způsobem byla vyloučena z balíku poválečných reparací po roce 1945, i když to byla země s největšími ztrátami z evropských zemí.
Je tu též aspekt apelu na představu současného Německa o sobě samém jako „morálního impéria,“ jak je někdy označováno v tisku.. Apel na zjevnou nespravedlnost, která v tomto případě polské obětí války potkala. Pravděpodobně ale bude v právní rovině polský požadavek Berlínem přijat jako všechny předchozí pokusy Varšavy o vyrovnání. Tedy, nemáme zájem se o tom bavit, protože je to pro nás uzavřená kapitola.
Má iniciativa podporu Poláků? Proti se postavili opoziční politici a průzkumy nevykazovaly úplně masivní souhlas.
Průzkumy byl mírně ve prospěch, ale politická hodnocení tohoto konkrétního kroku jsou předmětem živé debaty.
Nicméně, v Polsku je většinově pociťovaný nedostatek zadostiučinění za ztráty, které země utrpěla za druhé světové války. Říkáme, že jsme byli jedním z vítězů, ale potkal nás osud horší než poražené. Objevuje se zde též velmi silné rozhořčení, že se v poslední době stále častěji setkáváme s relativizováním toho, kdo byl oběť války a kdo její strůjce. Pokud denně narážíme na fráze typu „polské koncentrační tábory“ nebo „polská SS“ jako v jedné kanadské učebnici, pak tím vzniká pocit, že je potřeba projevit pobouření.
