"S mojí sestrou jsme si vždy vyprávěly o hvězdách a o vesmíru. Povídaly jsme si o tom, jak se vyrábějí letadla a jaké by to bylo v jednom z nich létat - jaké by to bylo stát se pilotkou," vzpomíná Nabízádaová.
"Když jsme dokončily školu, já i Laliuma jsme řekly rodičům, že bychom chtěly profesionálně létat. Byl to pro ně šok. V té době moc žen v Afghánistánu nepracovalo, a my toužily být pilotkami. Ale nakonec se nám podařilo rodiče přesvědčit. Měli jsme velkou otcovu podporu, hodně nám pomohl," poznamenala Nabízádaová.
Uniformy pro ženy neexistovaly
Afghánská vojenská akademie opakovaně odmítala Latífu a Laliumu přijmout ze zdravotních důvodů, ale v roce 1989 se konečně obě dívky s potvrzením od civilního lékaře na školu dostaly. "Tehdy uniformy pro ženy neexistovaly, tak jsme si je ušily," prohlásila Nabízádaová. "Byly jsme první dvě ženy v dějinách afghánského vojenského letectva." "Ostatní studenti na nás často házeli kameny. V takových případech jsme na protest opustily třídu. Pak se nám přišli učitelé omluvit a my se zase vrátily. Byli jsme všichni hodně mladí a takové věci se tenkrát stávaly.
Vzhledem k tehdejší společenské situaci ale musím říct, že se na nás lidé dívali docela pozitivně," domnívá se Nabízádaová.
Když se Latífa a Laliuma staly pilotkami, jednala s nimi armáda jinak než s jejich mužskými kolegy. V zemi byla válka. Některé provincie byly bezpečné a v jiných zuřil konflikt. Dívky směly létat jen v bezpečných provinciích.
V roce 1996 obsadil Taliban Kábul a Latífa a Laliuma se trvale přestěhovaly do města Mazáre Šaríf na severu země. "V té době velel v severním Afghánistánu (kmenový vůdce Abdar Rašíd) Dóstum a ten nám hodně pomohl, dal nám bezpečné místo k životu. Chtěl, aby se ve světě vědělo, že podporuje ženská práva. Za něj jsme začaly létat na bojové mise - bojovaly jsme proti Talibanu," popsala Nabízádaová.
Nová éra Afghánistánu
Situace však přeci jen donutila obě sestry k útěku do Pákistánu, kde se několik let skrývaly, živily se tkaním koberců a obávaly se o svůj život. Posléze se vrátily zpátky do Kábulu.
"Když jsme se doslechly, že je Taliban na ústupu a v Afghánistánu začíná nová éra - že ženy budou moci zase pracovat a chodit samy ven, znělo to neuvěřitelně. Vrátila jsem se do Kábulu v noci, ale nedokázala jsem čekat. Šla jsem rovnou na vojenskou základnu a prohlásila, že jsem zpátky a že chci znovu létat. Sdělili mi, že v Kábulu bude za několik dní slavnost a že můj první let bude součástí té slavnosti," vypověděla Nabízádaová.
V roce 2006 se Latífa i Laliuma vdaly a krátce po sobě otěhotněly. Před svými veliteli tuto novinku co nejdéle tajily. "Pilotů byl nedostatek a my během těhotenství nalétaly spoustu misí. I přesto se mi podařilo bez problémů porodit dceru, Malalaj," řekla Nabízádaová.
"U porodu mé sestry však nastaly komplikace. Lékař se tehdy zeptal, jestli chce zachránit dítě, nebo sebe. A ona ho požádala, aby se pokusil za každou cenu zachránit dítě. Druhý den nato ve čtyři odpoledne Laliuma zemřela. Celý život jsme strávily spolu, hrály jsme si spolu, létaly jsme spolu. Byla mou oporou a já zase její. Absolvovaly jsme náročné mise, byly jsme v předních liniích, transportovaly jsme mrtvé a zraněné. Mnozí velitelé afghánského letectva nám říkali, že jsme jedinečné, že takové dvě jako já a moje sestra se již nenajdou. Nedokážu vypovědět, jaké jsou dny bez ní, jaké to je vychovávat její dítě," svěřila se Nabízádaová.
Pozor, dítě v helikoptéře
Nabízádaová kojila svou neteř Mariam společně se svou vlastní dcerou a její matka jí pomáhala se o děti starat. Pár měsíců po porodu se Nabízádaová vrátila zpátky do práce. "Bohužel jsem neměla nikoho, kdo by pečoval doma o mou dceru a v armádě žádné jesle neexistují. Takže většinou jsem brala Malalaj s sebou do vrtulníku. Vyrostla v helikoptéře," podotkla Nabízádaová.
"Poprvé se mnou letěla, když jí byly necelé dva měsíce. Vždy tvrdě usnula a nebyly s ní žádné problémy. Když byla větší, stála vedle mne, a jakmile začala být unavená, položila si mi hlavu na rameno a spala. Když to viděli naši američtí poradci, nelíbilo se jim to a upozorňovali mne na nebezpečí. Ale dcera se mne držela za šaty a přesvědčovala mne, že nechce pryč.
"Ujistila jsem své americké kolegy, že když bude Malalaj se mnou, budu létat bezpečně. Brala jsem ji jen na cesty, o nichž jsem věděla, že tam nečíhá žádné riziko," uvedla Nabízádaová.
"Teď už moje dcera chodí do školy a je na mne nesmírně hrdá. Obvykle, když se dítěte zeptáte, čí je, vysloví jméno svého otce. Ale Malalaj vždy říká: Jsem dcera pilotky Latífy. Myslím si, že její cesta životem bude podstatně snazší než ta, kterou jsme kráčely já a Laliuma. Moje dcera se velmi zajímá o vesmír. Přála bych si, aby mohla letět do kosmu, aby se stala první afghánskou kosmonautkou. Doufám, že až bude Malalaj dospělá, bude jí moje země moci nabídnout takovou příležitost," zdůraznila Nabízádaová.
