„Juriji Leonidoviči, to jsou děti, které jste zachránil,“ ukazuje vojákovi na zmatenou skupinku dětí Baranovskaja. „Aňuto, nestyď se, jdi ho obejmout. Děti, obejměte ho. To je ten, kdo vás zachránil,“ huláká Baranovskaja. Z této scény běží mráz po zádech. Sotva si některý z přítomných uvědomuje neuvěřitelný cynismus tohoto okamžiku.
Proč ty děti potřebovaly zachránit? Před kým? Ještě před rokem byl Mariupol celý a ti mrňousové na scéně byli se svými rodiči. Dnes část tohoto ukrajinského města leží v troskách po ruském bombardování. A pod nimi tisíce civilistů.
„Rossija! Rossija!“ ozývá se nadšeně z hlediště.
A mě napadá, jak se asi cítí tyto ukrajinské děti, které jako trofej vystavují v ruské metropoli?
