„Je to noční můra. Všichni kolem mě jsou zombíci. Lidé nechtějí věřit ničemu jinému než tomu, co dávají na jejich zombie televizních stanicích. A čím horší jsou jejich životy, tím silněji věří, že za všechno může Amerika,“ popisuje Jurij z Petrohradu.
Říká, že sám je proti válce. „Zoufale chci pryč. Ale už jsem na to moc starý. Přestal jsem se bavit s osmdesáti procenty svých někdejších přátel, protože podporují našeho kremelského skřeta. Mám pocit, že žiji za okupace. Je příšerné uvědomit si, že nic nezměníte. Neumím si na to zvyknout,“ dodává.
Patří k patnácti čtenářům portálu Meduza, kteří na výzvu investigativních novinářů popsali, jak je změnily dva roky ruské války s Ukrajinou. Vzhledem k tomu, že Meduza už nepůsobí na ruském území a nepíše tak, jak by si ruské vedení přálo, je logické, že ani její čtenáři nepatří k fanouškům diktátora Vladimira Putina. A na dopisech, které portál zveřejnil minulý týden, je to znát.
 |
Mnozí jsou podle svých slov pořád zhrození tak jako v únoru 2022. „Nenáviděl jsem válku, když začala, a nenávidím ji i teď. Cítím hroznou hořkost. Bojím se o sebe i své blízké. Nejen proto, že každý den hrozí, že vás pošlou do války nebo že se ocitnete pod útokem dronů, ale i kvůli tomu, co bude. Putinův gang tu nebude navěky. Velmi brzy, ať už za rok, pět let nebo deset let po nich nic nezbude,“ rozepsal se Moskvan Andrej.
„Ale mezitím budeme stále žít tady, protože je to náš domov. Ten budeme muset sdílet s omilostněnými vrahy a násilníky, které pustili a poslali na frontu spolu s Wagnerovou skupinou. Také tu pořád budou všichni ti, kteří válku podporovali a byli z ní šťastní. Děsí mě představa, co by tito lidé mohli s mým domovem provést. Děsí mě pomyšlení, jak moc je všechny nenávidím. Snažím se neztratit naději a dělat, co můžu,“ píše také.
Vyzdvihuje přitom „rozumné a citlivé“ projevy některých opozičních osobností a médií. „Velmi mi to pomáhá. Jsem za ně vděčný. Jsem hrdý na veřejně známé postavy a celebrity, které se otevřeně vyslovily proti válce. Snažím se nezvyknout si na válku a nepřijít o tu animální hrůzu, kterou jsem cítil na začátku z věcí, jako byly Buča, brutalita wagnerovců nebo pád letadla, které se zřítilo na bytovku v Jejsku. Takové věci nemůžeme ani trochu brát jako normální,“ apeluje.
Po pádu vojenského letounu Su-34 na obytnou čtvrť v ruském městě Jejsk v říjnu 2022 zahynuli čtyři lidé a dalších pětadvacet utrpělo zranění. Slovy o Buči zase Andrej připomíná masakr, který na Ukrajincích spáchali ruští vojáci. Obec na předměstí Kyjeva se stala symbolem hrůz této války.
Alexandr z Moskvy zase říká, že se na začátku invaze snažil podporovat Ukrajinu. „Nechápal jsem, jak může nějaká země napadnout svého souseda. Hádal jsem se kvůli tomu s celou rodinou. Říkal jsem si, na co sakra potřebujete (asi víte, o kom mluvím) pár tisíc kilometrů území pro svou zemi navíc, když už teď jich máte miliony? Vláda mě šokovala. Ty represe. To šílenství. Ta mobilizace,“ vrací se ve vzpomínkách.
Válka na Ukrajině
Sledovat další díly na iDNES.tv„Jenže pak se ve mně něco zlomilo. Začal jsem horlivě podporovat Rusko. Společnost si očividně pochutnala na mém mozku. A i když jsem nevěděl, o čem mluvím, přistihl jsem se, jak sleduji televizi a říkám, že (ukrajinský prezident Volodymyr) Zelenskyj je feťák a Ukrajina jako země neexistuje. Pak přišla třetí vlna: Lhostejnost. Přestalo mě zajímat, kdo vyhraje, hlavně když lidé přestanou umírat pro nic za nic. Teď cítím frustraci a bolest. Je to nesmyslná válka, kterou zřejmě nikdo nevyhraje. Už mi nezasahuje do života, ale je to obrovská nepříjemnost. Ať už je konečně mír!“ žádá Alexandr.
„Necítím vůbec žádnou radost“
Na povinnou mobilizaci přitom narazila i anonymní pisatelka z města Volžsk, které leží mezi Moskvou a Jekatěrinburgem. „Válka můj život zredukovala až na úplné nic. Nevím, jak dostat svého mobilizovaného muže zpátky. Úřady mě jen odbývají. Cítím zoufalost a beznaděj! Vláda je k našim problémům hluchá. Všechno poměřují na peníze, ale ty my nepotřebujeme – potřebujeme své muže!“ vzkazuje do Moskvy.
Podle říjnového průzkumu ruského nezávislého ústavu Levada by až 70 procent Rusů podpořilo Putina, pokud by se rozhodl ukončit válku, ovšem jen za podmínky udržení dobytých území. Pokud by podmínkou míru bylo vrácení okupovaných území Ukrajině, pak by podpora klesla jen na 34 procent. I další průzkum ukázal, že se po dvou letech „třídenní speciální operace“ pohled Rusů mění. Pro zahájení mírových rozhovorů se vyslovilo 48 procent oslovených lidí, zatímco pro pokračování ve válce 39 procent z nich.
„Skoro pokaždé, když potkám milého nebo zajímavého člověka, mě jako první napadne: ‚Co když to podporuje? Co když je neutrální?‘ A pokaždé mi to zabrání v dalším sbližování s tímto člověkem,“ píše anonym z ruské metropole. Anna z Uljanovsku pak život s válkou přirovnává k velkému slimákovi, který dlí uvnitř jejího těla a postupně ji tráví, a k bažině, ze které se nemůže dostat. „Je stále těžší s tím bojovat. Předstírám, že jsem naživu,“ říká.
Ze zveřejněných dopisů se vymyká jen ten od Ruslana. Muž z Moskvy říká, že stejně jako ostatní pisatelé na začátku nenáviděl svou zemi a její lídry. Dával si vinu za to, co se dělo, a na pár měsíců odjel do ciziny. Tam však nenašel práci a nakonec se vrátil domů.
„Teď mi úplně stejně odporní připadají i nepřátelé Ruska. Ukázalo se, že v politických tahanicích mocných lidí ve světě (včetně „kolektivního Západu“) neznamenají životy Rusů ani Ukrajinců nic. Je neuvěřitelně smutné a bolestné, že všichni spěchali, aby tento mlýnek na maso nakrmili, místo aby investovali do životů a prosperity lidí. Všichni jsou ochotni utrácet miliardy rublů a životy jiných lidí za válku,“ míní. Teď už se prý stará jen o sebe a své syny a další emigraci neplánuje. „Pochybuji, že jsou ostatní země nějak výrazněji bezpečnější nebo méně cynické,“ dodává.
Jekatěrina z Novorossijsku se naopak stydí vůbec mluvit o sobě a svých problémech, když vidí, jaké potíže mají Ukrajinci. „Je to ponižující, když musíte zprávy, které čtete, a videa, která sledujete, schovávat i před vlastní rodinou,“ přiznává. Valentin z Novosibirsku pak žil až do příjezdu ruských vojsk v Kyjevě. Nyní se s manželkou potuluje po světě. Své vlasti, Rusku, prý přeje úplnou prohru. Doufá, že se zcela a bezpodmínečně vzdá. A že se jednou bude moct vrátit na Ukrajinu – vítěznou Ukrajinu, zdůrazňuje.
„Nepřizpůsobila jsem se. Každý den si znovu prožiji 24. únor 2022. Jsem v něm uvězněná, neustále sleduji a poslouchám zprávy. Necítím vůbec žádnou radost, přestože mám děti, které se se mnou dělí o své malé radosti. Ale já je necítím. Myslím na ukrajinské děti a tu černou díru, která tam je, místo toho, abych myslela na budoucnost svých dětí. Není tu v co ani komu věřit. Život bez víry či naděje nemá smysl. Je dobře, že alespoň Ukrajinci mají naději. Kéž je to zachrání, kéž to zachrání Ukrajinu,“ přeje si Žanna z Kaliningradu.
