Poprvé se asi čtyřicetitisícové Šebekino, které leží zhruba šest kilometrů od hranic s Ukrajinou, stalo terčem ostřelování v říjnu loňského roku. Palba tehdy zasáhla obchodní centrum Galereja, kde následkem toho vznikl požár, dva lidé podle ruských médií zemřeli a 14 dalších jich utrpělo zranění. Tehdy se mnozí rozhodli z města odjet. Mezi nimi byla také Aljona, která se ale posléze vrátila. Po návratu pozorovala, že si lidé na ostřelování postupně zvykli.
„V prvních dnech ostřelování, když to nebylo ještě tak intenzivní, se lidé kvůli pocitům nejistoty schovávali v koupelnách, ve sklepích nebo na chodbách,“ vzpomíná Aljona. „Ale pak si místní zvykli, začali to brát s klidem. Zásahy byly obvykle ve stále stejných čtvrtích. Někdy byly i výjimky, ale každý si myslel, že jeho se to nedotkne,“ popsala.
Také Nikita, další obyvatel Šebekina uvedl, že na podzim nepociťoval žádný zvláštní strach, ba naopak měl spíš pocit, jako by se mu „vypnuly“ emoce. Jinak na tom ale byli jeho rodiče, kteří mu po každém ostřelování volali a vyptávali se, zda je v pořádku.
Šebekino
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Letos na jaře se ale intenzita ostřelování prudce zvýšila. Začátkem tohoto měsíce se nakonec ruské úřady rozhodly k evakuaci obyvatel.
„Když začali mluvit o ukrajinské protiofenzivě, tak napětí narůstalo a v posledních jarních dnech to bylo už hrozné. Nestyděli se cílit na rezidenční čtvrti,“ stěžuje si Nikita.
„Ve tři hodiny v noci 31. května mě vzbudilo, jak něco letělo. Tak hlasitě jsem to nikdy předtím neslyšela. Hned jsem běžela do chodby. Ráno se ukázalo, že to dopadlo v centru města,“ vzpomíná Aljona. Během jí popisovaného útoku utrpěli zranění čtyři lidé.
Po této zkušenosti se Aljona rozhodla podruhé z města uprchnout. Její rodina odjela velmi narychlo.
Válka na Ukrajině
Sledovat další díly na iDNES.tvOrganizovaná a systematická evakuace podle svědectví místních příliš neprobíhala. Lidé si zajišťovali odjezd převážně sami, odjížděli autobusy, taxíky nebo se sousedy v osobních autech. Například Ilja ale popsal, že ho z města stejně jako další lidi odvezli vojáci.
„Vyjet z města nahánělo hrůzu, protože ostřelování často zasahuje silnice. Zůstat na místě ale nahánělo hrůzu ještě větší,“ říká Aljona.
Lidé často odjížděli nalehko, protože měli za to, že se brzy vrátí. V mnohých čtvrtích přitom ostřelování poškodilo infrastrukturu a na některých místech byly problémy s dodávkami vody, elektřiny nebo mobilního signálu.
Do prdele, jsme v Rusku, nebo kde?
Když pak ostřelování v noci na 1. června podle lokálního webu poškodilo ubytovnu a místní administrativní budovu a způsobilo zranění osmi lidem, místní obyvatelé začali na sociálních sítích šířit heslo „Šebekino je Rusko“ s příslušným hashtagem, aby upoutali na situaci ve městě pozornost celonárodních médií a federálních úředníků.
Na nezájem ze strany zbytku Ruska si místní stěžují také v internetových diskuzích v lokálních skupinách. „Kdo řekne, kde je v Šebekinu klid?“ tázal se například podle novinářů jeden z místních. „Nejklidněji je v Moskvě, té se speciální vojenská operace netýká,“ odpověděl mu jiný obyvatel Šebekina.
Během jednoho z nočních ostřelování si pak místní obyvatelka na lokálním telegramovém kanálu ulevila: „Do prdele, jsme v Rusku, nebo kde? Zastanou se nás?“
Podobné pocity frustrace popsala novinářům také Jelena. „Doufali jsme, že nás ochrání, aspoň Wagnerovci nebo kadyrovci (milice čečenského vůdce Ramzana Kadyrova). Ale nikdo se o nás nezajímá. Dříve se zdálo, že válka je někde v dálce, ale teď jsme se i my ocitli v nejistotě a nevíme, co dělat,“ shrnula. Podle ní ve městě panuje chaos a rabuje s v něm. Jelena popsala, že v supermarketu, kde pracuje, jsou vyražené dveře, a že několik obchodů s mobilními telefony bylo vykradeno.
