Násilné střety z 3. a 4. října 1993 znamenaly v Rusku zásadní přelom. Vedly k vytvoření shora řízeného vládního systému, v němž chyběly kontrolní mechanismy a rovnováhy, což později umožnilo Vladimiru Putinovi pevně ovládnout zemi a stát se nejdéle sloužícím kremelským vůdcem od dob sovětského diktátora Josifa Stalina.
Potlačení parlamentní vzpoury proti tehdejšímu prezidentovi Borisi Jelcinovi bylo všeobecně považováno za menší zlo ve srovnání s možným vítězstvím nacionalistických a komunistických sil, které ji podporovaly.
Mnozí pozorovatelé však tvrdili, že použití vojenské síly k ukončení krize zasadilo ránu rodící se ruské demokracii a posílilo autoritářské tendence v její politice, což vyústilo v Putinovy nekontrolované pravomoci, které využil k loňskému vyslání vojsk na Ukrajinu.
Po uhašení vzpoury Jelcin inicioval přijetí nové ústavy, která podstatně rozšířila pravomoci prezidenta na úkor parlamentu. Mimo jiné dala prezidentovi právo jmenovat na doporučení premiéra ministry.
Ruská politika zůstala po celá 90. léta bouřlivá – Jelcinovi nepřátelé neustále zpochybňovali jeho moc. Poté, co se Putin stal v roce 2000 hlavou země, využil právního rámce vytvořeného za svého předchůdce k metodickému zpřísnění kontroly nad zemí a nakonec k rozpoutání nemilosrdného potlačování disentu.
V roce 2020 Putin svolal konstituční plebiscit, který vynuloval čas jeho funkčního období a umožnil mu odsloužit další dvě šestiletá funkční období. Šéf Kremlu tak může zůstat v úřadu až do roku 2036.
Po letech potlačování opozice Putin čelil jen malému zpochybnění své moci, a to až do červnového puče šéfa žoldnéřského Wagnerova uskupení Jevgenije Prigožina. Zatímco tato vzpoura oslabila uprostřed bojů na Ukrajině jeho autoritu, havárie letadla z 23. srpna, při níž Prigožin zahynul, vyslala mrazivý vzkaz všem, kteří se odvážili Putinovi vzepřít.
„Vzhledem k podezřením, která se po vzpouře rozhořela, musela ruská elita zdvojnásobit své úsilí, aby prokázala Putinovi loajalitu,“ řekl agentuře AP analytik Andrej Kolesnikov z Carnegie Russia Eurasia Center.
Ruská veřejnost se podle něj cítí vystrašená a zastrašená po letech rozsáhlých kremelských snah o potlačení disentu. „Jakýkoli větší protiputinovský pouliční protest by dnešní policejní stát potlačil během několika vteřin,“ uvedl Kolesnikov.
„Opakování událostí z roku 1993 nehrozí“
Na otázku, zda je v dnešním Rusku možné opakování událostí z roku 1993, odpověděl tento týden kremelský mluvčí Dmitrij Peskov, že to vylučuje, a prohlásil, že země „nechala temné časy za sebou a vzala si z nich ponaučení“. „Úroveň konsolidace naší země je zárukou, že se podobné situace nebudou opakovat,“ řekl Peskov.
Jelcin nastoupil do Kremlu po rozpadu SSSR v roce 1991, po neúspěšném pokusu členů tvrdé linie sovětského vedení odstavit od moci prezidenta Michaila Gorbačova a zvrátit jeho reformy.
Násilné střety v říjnu 1993 mezi vládními silami a příznivci vzbouřeného parlamentu následovaly po dlouhých roztržkách mezi Jelcinem a tvrdou linií zákonodárců, kteří se stavěli proti jeho chaotickým a bolestivým reformám volného trhu.
Když napětí vzrostlo, Jelcin nařídil 21. září podepsat výnos, kterým rozpustil parlament i Sjezd lidových poslanců. Dalšími hlavními body dokumentu bylo vypsání předčasných voleb do nového zákonodárného sboru a také to, že do zahájení práce nového parlamentu bude země řízena prezidentovými dekrety a vládními výnosy. Jelcin připustil, že mu to platná ústava nedovoluje, a svůj krok vysvětlil „hlubokou krizí státnosti“.
Parlament kontroval tím, že Jelcina zbavil funkce prezidenta a novou hlavou státu jmenoval Alexandra Ruckého. Do centra Moskvy poté vyrazily stovky lidí.
Pokusy o vyjednávání o urovnání selhaly a krize přerostla v násilnosti 3. října, kdy se demonstranti podporující parlament střetli s policií, vtrhli do kanceláře starosty a podnikli neúspěšný pokus o obsazení vysílacího centra státní televize.
Viktor Alksnis, vojenský důstojník ve výslužbě, který rebelii podporoval, nedávno uvedl, že „moc ležela toho dne na zemi“ a stoupenci parlamentu mohli zvítězit, kdyby jejich vůdci projevili silnější vůli a odhodlání.
Moment, jenž určil postsovětské dějiny Ruska
Na druhý den Jelcin nařídil armádě, aby zasáhla, a ta použila tanky, aby rozmetala budovu parlamentu a zapálila ji při útoku, který se odehrál v přímém přenosu v televizi po celém světě. Úřady uvedly, že při střetech zahynulo 158 lidí, zatímco neoficiální odhady hovoří o stovkách mrtvých.
Po čtvrté hodině odpolední byli zatčeni vůdcové pokusu o převrat včetně Ruckého a tehdejšího šéfa parlamentu Ruslana Chasbulatova, kteří byli později odsouzeni za „organizování masových nepokojů“. V únoru 1994 byli propuštěni na základě amnestie a poté se opět angažovali v politice.
Jelcinovi kritici dodnes poukazují na to, že Západ přijal podle nich lživou formulaci Kremlu o tom, že se jednalo o potlačení komunistů a radikálů. Podle nich si chtěl Jelcin pouze udržet moc.
Podpora Západu v té době pramenila především z toho, že mnozí ještě měli před očima srpen 1991, kdy Jelcin se svými věrnými zlikvidoval pokus o puč konzervativních sil a pomohl tehdejšímu prezidentovi SSSR Michailu Gorbačovovi, ač s ním měl kontroverzní vztahy, zpět do Kremlu.
Asi nejvíce utrpěla Jelcinova popularita až po vpádu ruských vojsk do Čečenska v roce 1994. Přesto byl o dva roky později opět zvolen do funkce prezidenta. Svým odchodem v roce 1999 Jelcin nastartoval kariéru Putina, kterého si vybral za svého nástupce jako ne příliš známého premiéra. Po odchodu z funkce se z Jelcina stal důchodce s doživotními jistotami.
Grigorij Javlinskij, veterán politiky, který se postavil Jelcinovi a později oponoval Putinovi, označil události z roku 1993 za klíčový moment, který určil postsovětské dějiny Ruska.
Tvrdil, že ačkoli mezi obhájci parlamentu byli i zastánci tvrdé linie, kteří rozpoutali násilí, díky němuž se použití síly stalo nevyhnutelným, krize a následné přijetí nové ústavy přivedly zemi na špatnou cestu. „Výsledkem je systém, který dovedl Rusko tam, kde je nyní,“ uvedl v nedávném komentáři.
