„Její přání se nesplní. Je HIV pozitivní. Do tří let zemře,“ šeptá mi Joel, pracovník CHES, nevládní organizace spravující dětský domov v jihoindickém Madrasu. Iswarya tu žije v dvoupatrovém domku obehnaném vysokou zdí spolu s dalšími jedenatřiceti dětmi.
Pětadvacet z nich je HIV pozitivních. Ostatní jsou sice zdravé, ale s nemocí osudově spjaté, neboť jejich rodiče se nejčastěji živili prostitucí. Většina z nich na AIDS zemřela a ti, co zbyli, navštěvují své děti jen zřídka nebo vůbec.
„Tuhle holčičku jsme našli na nádraží,“ ukazuje Joel na osmiměsíční dítě odpočívající na podlaze, přikryté šálem, „byla ve velmi špatném stavu, mohla umřít.“
Dětský domov má v přízemí velkou místnost, jež slouží jako ložnice, jídelna i místo na hraní dohromady. Do školy chodí o patro výš.
„Kvůli obecnému strachu nemohou nakažené děti navštěvovat normální školy,“ vysvětluje smutně Joel. Většina je zavřená v domově celé dětství a za zábavou, třeba do ZOO, mohou vyrazit hromadně jen jednou měsíčně. Když mají štěstí. Děti se ale netváří utrápeně, neumí si lepší život představit.
„Neví, že jsou HIV pozitivní,“ říká pětadvacetiletá učitelka Mahalakshmi, „pokud se jejich zdraví zhorší, odvezeme je do naší nemocnice, kde dožijí své krátké životy.“ Ostatním pak řeknou, že si dítě odvezl Boogieman, imaginární postavička, kterou děti vnímají jako hodného strýčka, u něhož se žije nejlépe a těší se za ním.
Další z projektů CHES je zaměřen na transsexuály, kteří patří mezi nejvíce ohrožené skupiny. Osud každého aravani (indický výraz pro transsexuály) má podobný scénář.
„Už v raném věku zjišťují, že jejich ženská duše je uvězněna v mužském těle. Bojí se tuto skutečnost přiznat, protože pro rodinu by takové zjištění znamenalo katastrofu,“ říká A. L. Mahendran, koordinátor projektu.
V pozdějším věku utíkají z domova a vstupují do různě početných jamath, jakýchsi rodin aravani. Zkušení členové jamath je zasvětí do pravidel prostituce. Část výdělku pak musí odevzdat starším, kteří již nemohou prodávat svá těla.
Mnozí aravani se sjíždějí do Bombaje, kde vládne tolerantnější atmosféra a také se tu provádí kastrace. „Neprovádí ji odborník v nemocnici, ale starší aravani. Při obřadu k tomu určenému obváže penis a varlata drátkem a na konci je od reportáž řízne,“ popisuje A. L. Mahendran. Asi procento aravani na následky neodborného zákroku umírá.
Gopika, Maya a Anitha pracují pro organizaci CHES jako sociální pracovnice. I přes barevná sárí je z jejich rysů patrné mužské pohlaví. Netají se tím, že se živí prostitucí. Kondom?
„Používám jej teprve rok a půl,“ směje se Maya, která přes čtrnáctiletou kariéru prostitutky bez ochrany není HIV pozitivní. Všichni tři se snaží přesvědčit aravani ve svém teritoriu, aby užívali kondom a šířili osvětu dál.
„Mnozí však stále dělají, že se jich to netýká,“ vzdychne si Gopika. Nikdo neví, kolik aravani má HIV. Často přicházejí k lékaři, až když jsou hodně nemocní - v posledním stadiu AIDS. Důvod je prostý, i šuškanda by jim poškodila byznys.
Řidiči vozí HIV
Další ohroženou skupinou jsou řidiči nákladních automobilů. Na tisícikilometrových trasách napříč zemí, trvajících týdny, uspokojují své sexuální potřeby s prostitutkami či aravani. Právě kvůli nim se virus HIV rozšířil po celé Indii. Zastavují na velkých parkovištích na periferiích velkých měst, kde odpočívají a čekají dlouhé dny na náklad.
Parkoviště vypadají spíše jako vesnice - mezi obchody, opravnami a restauracemi nahrazují náklaďáky obytné domy. V jedné takové vesnici na předměstí Madrasu působí nevládní organizace CAT (Community Action Trust).
Snaží se všemožně varovat řidiče a dělníky před AIDS. Inscenují třeba patnáctiminutová divadelní představení, s nimiž vyrážejí do ulic. „Jednoduché příběhy popisují způsoby nákazy a končí apelem na diváky, aby se nebáli a zašli na test HIV,“ říká dobrovolník Ali Basha, zatímco jeho kolegové zkoušejí další osvětovou podívanou. „Na test by jen málokdo šel do nemocnice, protože se stydí. Proto ho provádíme tady v domě na parkovišti několikrát měsíčně,“ říká jeho kolega S. Ayyankalai.
Z velkého množství se však ročně nechá přemluvit jen osmnáct set řidičů. U šedesáti procent je nalezena nějaká pohlavně přenosná choroba. Za osm let se zde zjistilo celkem devět set případů HIV pozitivních.
Takových parkovišť je v Indii nespočet. Většina řidičů je ženatých, tudíž nakazí své manželky. „Jen jedno procento žen v Indii nakazí své manžely,“ konstatuje Thomas Antony, vedoucí programu CAT pro řidiče, a listuje brožurou plnou fotografií s mužskými a ženskými genitáliemi napadenými pohlavními nemocemi.
„Dostávají od nás kondomy zdarma, naši sociální pracovníci chodí mezi ně a ukazují, jak se kondom používá, přesto mnoho z nich neposlouchá, dál praktikuje sex bez ochrany a ohrožuje své rodiny,“ krčí rameny T. Antony.
Pak prodám ledvinu
Zřejmě nejpostiženější skupinou jsou prostitutky. Akilandeswari je křesťanka a žije ve vesničce v Ernauore poblíž Madrasu. Má dvě děti a manžela alkoholika. Ten sice pracuje v továrně dvanáct hodin denně, ale rodinu není schopen kvůli pití uživit. Dřív pracovala jako uklízečka, ovšem nízký plat nestačil, proto před dvěma lety začala s prostitucí. Manžel nic netuší.
„Aby se o mé práci nedozvěděli sousedé, odjíždím do vzdálených hotelů,“ šeptá Akilandeswari, která si dala přezdívku Baby. Za soulož si nechá platit 100 rupií (asi 60 českých korun). Polovinu musí odevzdat pasačce.
Za prací odjíždí šestkrát do měsíce. „Za den bych měla zvládnout deset klientů. Většina po mně chce perverzity nebo mě v opilosti mlátí,“ říká zahanbeně. Na HIV se testovat nenechala. Díky osvětě nyní již v 90 % případů používá ochranu.
„Před tím jsem ani netušila, co se s kondomem dělá.“ Přesto chodí i s klienty, kteří ochranu odmítají. S prostitucí prý přestane, teprve až se její děti osamostatní. Její sousedka, třiatřicetiletá muslimka Rasul klopí stydlivě oči při každé mé otázce. Rodiče jí zemřeli a před dvěma lety odešel manžel kvůli jiné ženě. Na tři děti zůstala sama.
„Sehnat práci je pro ženu s dětmi velmi těžké. Snažila jsem se, odevšad mě ale vyhodili. Nezbylo, než se stát prostitutkou,“ zadrhává ve svém vyprávění Rasul. Aby se o tom nikdo z vesnice nedozvěděl, jezdila za svými klienty daleko za město. Plat za sexuální služby však nestačil. Po malých částkách si začala půjčovat peníze od lichváře, až se půjčka vyšplhala na 22 tisíc rupií. Věděla, že částku nikdy nesplatí, a proto nemohla odmítnout lichvářův návrh.
„Nabídl mi 50 tisíc rupií za moji ledvinu. Vše by prý zařídil.“ Operace se měla uskutečnit ve státní nemocnici. Při testech však bylo prokázáno těhotenství. Nešťastná Rasul slíbila, že prodá ledvinu, až přestane kojit svého potomka. Zatímco vypráví svůj příběh, kojí desetiměsíčního chlapečka. Nepláče, prý už nemá slzy.
Podle OSN žije v Indii osm milionů HIV pozitivních. CIA odhaduje, že do roku 2010 jich může být až dvacet pět milionů. Celosvětové centrum epidemie AIDS se tak přesouvá z Afriky do této země.
V boji proti AIDS je nejdůležitější zabraňovat novým nákazám. Bohužel dodnes v zemi převládá konzervativní smýšlení o sexu, prakticky se o něm nemluví. Polibek v indickém filmu je vrchol sexuality a mladé dívky před svatbou neví, co je to pohlavní styk. Rodiče totiž sexuální výchovu ve školách odsuzují, kazí prý charakter.
Indická vláda se k problému staví spíše odmítavě. Není to tak dávno, co ministr zdravotnictví zakázal státní televizi vysílat reklamu na kondomy. Když před třemi lety nejbohatší muž planety Bill Gates slíbil, že poskytne Indii na program proti AIDS dvě stě milionů dolarů, byl kritizován za zbytečné šíření paniky a smyšlených údajů.
Naštěstí svůj slib dodržel a jeho dolary viditelně pomáhají. Především v rámci osvětové činnosti vytvářejí různé projekty i nevládní organizace. Jen v jihoindické zemi Tamil Nadu jich působí několik desítek. Všemožnými prostředky se snaží zabránit rychlému šíření viru. Snad ještě není pozdě.
