Historické okamžiky
Sledovat další díly na iDNES.tv„Byl to strašlivý pohled. Lidé se snažili zvednout na nohy. Mrtví a zranění byli rozesetí po kolejích a nástupištích. Všude se válely končetiny. Jen díky své práci jsem zapomněl, co se přede mnou odehrává,“ vzpomínal po letech H. S. Wong.
Sedmatřicetiletý fotograf a kameraman pobíhal v troskách jižního nádraží s fotoaparátem Leica a 35mm kamerou a snažil se zachytit zdrcující zkázu. Japonské bomby zabily stovky civilistů, kteří čekali na vlak z obleženého města.
Všiml si, že má boty nasáklé krví. Pak kameru zaměřil na muže, který z kolejí odnášel zraněné dítě. O kousek dál sedělo další těžce popálené dítě a zoufale křičelo bolestí. Jeho mrtvá matka ležela vedle na kolejích.
„Když jsem tu tragédii natáčel, uslyšel jsem zvuk vracejících se letadel. Rychle jsem na to dítě spotřeboval poslední metry filmu a běžel k němu, abych ho odnesl do bezpečí. Ale mezitím se k němu vrátil jeho otec. Letadla nám přelétla nad hlavou, žádné bomby neshodila,“ popisoval Wong.
Jak se popálené dítě jmenovalo? Přežilo? Byl to kluk, nebo holčička? Fotograf ve službách americké mediální korporace Hearst se to nikdy nedozvěděl a možná po tom ani příliš nepátral a natočený film následujícího dne poslal přes Manilu do New Yorku. O dva týdny později se v kinech po celé Americe promítal jako filmový týdeník.
„Každý slušný člověk musí být zhrozen masakry, které se odehrávají na zemi i na moři. Při bombardování otevřených měst japonskými letadly přišly o život tisíce nevinných civilistů, děti zůstaly opuštěné uprostřed spouště a zoufalství. Nedostává se nám slov, abychom tyto hrůzy odsoudily,“ hlásal zpravodajský přehled promítaný před filmem.
Do té doby byla japonská agrese nesrozumitelným konfliktem na druhé straně Pacifiku. V Číně už deset let zuřila občanská válka mezi Čankajškovými nacionalisty a Maovými komunisty a do toho vpadli Japonci, kteří si už před pěti lety vytvořili na severu země loutkový stát Mandžukuo. Šanghaj chtěli dobýt za pár dní, nakonec jim to trvalo tři měsíce.
Někdy se říká, že krvavý střet o přístav na řece Jang-c’-ťiang byl první bitvou druhé světové války. Američany však přicházející katastrofa neznepokojovala, pod dojmem Velké krize a vzpomínek na své padlé v první světové se klonili k izolacionismu. Wongovy záběry z Šanghaje šířené Hearstovým mediálním impériem jimi ovšem otřásly.
Bitva o Šanghaj |
Noviny a časopisy jedno políčko filmu přetiskly jako fotku, kterou podle odhadu časopisu Life během jediného měsíce vidělo 136 milionů lidí. „Japonci jsou tak hanební, opovrženíhodní, barbarští a krutí, že se mi nedostává slov, abych to popsal,“ bouřil senátor George W. Norris, kterého zprávy o japonských zvěrstvech přiměly k opuštění názoru, že Amerika by se už do cizích válek neměla montovat.
Proti japonskému bombardování civilistů pod vlivem veřejného hněvu protestovala americká, britská a francouzská diplomacie, ve velkém se začaly pořádat humanitární sbírky na pomoc uprchlíkům. Japonci byli za řezníky a vrchní velitel letectva Koiči Šiozava si po kapitulaci Šanghaje reportérům postěžoval: „Tak prý mi americká média dala přezdívku zabiják dětí.“
Pro japonskou vládu představovaly Wongovy záběry tak velkou potupu, že na jeho hlavu vypsala odměnu 50 000 dolarů. Nikdy ji nevyplatila, šanghajský rodák dál fotil boje mezi Kuomintangem a Japonci. Po vítězství Maových komunistů se uchýlil na Tchaj-wan, kde v roce 1981 zemřel na komplikace spojené s cukrovkou.
Japonští revizionisté dodnes považují jeho osmdesát šest let staré záběry z šanghajského nádraží za podvod a tvrdí, že scénu naaranžoval. Muž přenášející popálené dítě prý nebyl jeho otec, ale fotografův asistent, Wang prý navíc za dítětem zapálil dýmovnici, aby jeho silueta lépe vynikla.
Dvacet let po konci druhé světové války se pochyby objevily i v Americe, Wang je však do konce života ani nepotvrdil, ani nevyvrátil. Když se ho jeden japonský fotograf během války v Koreji na vznik kontroverzního filmového materiálu zeptal, prý se jen pousmál.
