Je to druhý Vietnam? Čtyři bývalí velitelé české armády hodnotí působení v Afghánistánu |
V nedávném rozhovoru pro slovenský magazín Brainee Monika popsala, jak se život v Kábulu od nástupu radikálů změnil. Ačkoliv měla v té době možnost z rozvrácené země odejít, bez manžela to udělat odmítla a trvala na tom, že půjde jen s ním. Vyplatilo se, nakonec dostal povolení i její partner Hadi. Magazínu prozradila, co všechno museli překonat, aby se do evakuačního letadla s českými vojáky dostali.
Odmítala jste opustit zemi bez manžela. Jak se vám to podařilo?
Trvala jsem na tom, že setrvání v Afghánistánu by pro něj znamenalo život ohrožující situaci. Polský konzul v Indii mi odpověděl, že se pokusí něco udělat. Několik hodin poté jsem měla telefonát, že je téměř jisté, že můj muž bude se mnou moci jít, že je jen potřeba poslat kopii jeho pasu. Chvíli na to mi to potvrdili a Hadi mohl vycestovat se mnou.
Co jste prožívala, když vám řekli, že Hadi může odjet?
Měla jsem slzy v očích, nemohla jsem uvěřit, že ti lidé dělají pro mě a pro Hadiho tak mnoho - pro obyčejné lidi, ne vládní úředníky. Ve srovnání s Afghánistánem, kde se zdálo, že úřady působí spíše občanům problémy, polský konzul mi enormně pomohl. Byla jsem velmi šťastná, že oba můžeme do Evropy.
Jak probíhala vaše evakuace?
Byli jsme informováni, že na vojenském letišti nás čeká letadlo a že tam musíme jít. Polské úřady nám nemohli poskytnout eskort, museli jsme si „prorazit“ cestu na letiště sami.
Jaká byla v době vašeho odjezdu situace na letišti? Poslední dny tam vládl velký chaos...
Ano, bylo tam mnoho lidí, hodně obrněných vozidel a občasné výstřely na ulici. Tálibán střílel do lidí a mlátil je holemi. Dokonce jeden úder dostal i Hadi od příslušníka Tálibánu, který nevěděl, že jde se mnou. Ukazovala jsem pas každému Tálibánci, který se nás snažil stopnout, a nepřestávala jsem říkat, že je tam letadlo, které na nás čeká. Prošli jsme přes tři kontroly a konečně se dostali do letadla, kde stáli čeští vojáci.
Oba jste se dostali do Polska, do bezpečí. Uklidnilo vás to?
Upřímně, od momentu, kdy jsem opustila Afghánistán, neustále myslím na lidi, kteří tam zůstali. Myslím, že Hadi je ve stejné situaci. Jeho rodina je stále tam, má o ně obavy. Každý den mi přátelé z Afghánistánu posílají fotky a videa zhoršující se situace v Kábulu a jiných místech. Když to vidím, je to pro mě zničující. Ale chci být informovaná o tom, co se tam děje. Momentálně pracuji v afghánském uprchlickém táboře ve Španělsku jako tlumočnice, tak mám alespoň pocit, že něco dělám a pomáhám.
Úprk z války úlevu nepřinese. Nepřátelé svobodného světa cítí po Afghánistánu příležitost |
Hadi opustil nejen svou rodinu, ale i zem. Jak se s tím vyrovnává, jak se mu líbí Polsko?
Je rozhodně smutný, že opustil svou rodinu, ale není úplně smutný z toho, že opustil Afghánistán. Byla tam řada věcí, které se mu nelíbily. Možná mu budou chybět jídlo a hudba. Zatím říká, že Poláci jsou velmi nápomocní a milí. Města vypadají krásně, ale nejdůležitější je, že se cítí bezpečně a konečně mě může na veřejnosti držet za ruku.
Kde jste se vlastně seznámili?
Setkali jsme se ve vesnici Lal, v provincii Ghor, kde jsem dělala dobrovolnici jako učitelka angličtiny a Hadi tam pracoval pro Světovou banku, kde vedl jeden zemědělský projekt. Jednoho dne jsem šla do obchodu a on tam byl také. Vyměnili jsme si čísla a tak to začalo. Dnes vím, že nebylo úplně vhodné dát mu číslo, ale někdy porušování „pravidel“ přináší pozitivní efekt.
