„Vízum nebude bez dopisu garanta uděleno. Pokud se dotyčný nevrátí domů, než vízum vyprší, garantovi bude hrozit výpověď z práce,“ říká Turkmen představující se jako Gadam v přepisu rozhovoru tří krajanů. Dva z nich včetně Gadama žijí v zahraničí a živí se jako blogeři. Třetím je občan Turkmenistánu, který jel minulý měsíc do Turecka.
Jejich hovor zveřejnila začátkem března organizace THF (Turkmenistan Helsinki Foundation for Human Rights). Gadam podle ní dále popsal, že každý garant musí mít příjem alespoň ve výši dvou tisíc manatů (12,6 tisíce korun). Turkmenská redakce Rádia Svobodná Evropa (RFE/RL) pak tyto informace potvrdila.
A dodala, že pokud chce nyní Turkmen či Turkmenka skutečně vycestovat, musí si jako garanta najít ne ledaskoho. Dotyčný musí být státním zaměstnancem. Bez kontaktů v rodině nebo mezi přáteli je to podmínka skutečně obtížně splnitelná. Pokud se přece jen někoho takového podaří najít, úřední martyrium tím nekončí.
Cestovatel podle Gadama musí také na místní policejní stanici podepsat slib, že „se nebude účastnit shromáždění a protestů kritizujících naši vládu nebo internetových diskuzí o politických tématech“. Zapomenout má i na „lajkování“ politicky nevhodných videí, dodal Turkmen.
Tato omezení se podle RFE/RL týkají konkrétně Turecka, v němž sídlí početná turkmenská menšina. K lednu se odhady pohybovaly kolem 220 tisíc lidí. Ostatně právě s Tureckem měla turkmenská diktatura až donedávna bezvízový styk, Ankaru však požádala, aby ji ze seznamu pohodlného cestování vyškrtla. Od loňského září tak Turkmeni musejí žádat o vízum.
Na nedávném zasedání Výboru Spojených národů pro lidská práva se turkmenští delegáti bránili, že vízový režim s Tureckem „neomezuje cestování, ale posiluje bezpečí turkmenských občanů (v zahraničí)“.
Není jasné, zda zákazy aktivismu a garanta Ašchabad vyžaduje i před cestami do jiných zemí, vláda nicméně ztěžuje svým občanům turismus i jinak. Migrační úřad třeba přestal „dočasně“ vydávat biometrické pasy, a to na základě „ústního příkazu“ vlády. Ta prý nařídila, aby se vydávání pasů na čas zpomalilo. Právě podobné restrikce se v zemi často nařizují jen ústně, nikde se nezveřejňují a už vůbec se nevysvětlují lidu.
Opoziční portál Turkmen.News sídlící v Evropě k otázce pasů rovněž doplnil, že vláda lidem brání i v samotném žádání o nové cestovní doklady. Zatímco dřív si Turkmeni mohli podat přihlášku o nový pas už šest měsíců před vypršením platnosti toho stávajícího, dnes musejí počkat až do posledního měsíce.
V Turecku i dalších zemích nespokojení Turkmeni začali před pár lety pořádat demonstrace, obvykle před ambasádami své vlasti. Nejdříve je rozhořčilo tvrzení vlády, že v zemi neeviduje ani jeden případ covidu, a čím dál víc pak kritizovali i další neduhy Turkmenistánu. Několik aktivistů bylo nakonec v roce 2021 dočasně zadrženo a hrozilo jim vyhoštění z Turecka.
Loni bylo zase pět lidí zraněno při protestu před konzulátem v Istanbulu, když se snažili předat diplomatům dopis pro turkmenského prezidenta Serdara Berdymuhamedova. Údajně je zmlátil mimo jiné i zaměstnanec konzulátu.
K emigraci, ať už do Turecka či jinam, Turkmeny pohání dlouhodobě špatná ekonomická situace v jejich vlasti a autoritářský režim rodiny Berdymuhamedových. Po výstředním diktátorovi Gurbangulim Berdymuhamedovi otěže převzal jeho syn Serdar, který prohlásil, že bude pokračovat v otcových šlépějích.
Navzdory vkládaným nadějím začal mladý vládce rychle utahovat šrouby. Poměry jsou v některých oblastech ještě tvrdší než za vlády milovníka koní, psů, zpěvu i vrhání bodáků na nepřítele. Po odvolání koronavirových restrikcí tak počty utíkajících Turkmenů znovu rostou.
V letošní výroční zprávě americké nevládní organizace Freedom House, která hodnotí úroveň svobody a demokracie v jednotlivých zemích světa, se Turkmenistán dostal i do žebříčku „Nejhorší z nejhorších“.
Je tam na druhém místě, hned po Jižním Súdánu a Sýrii, které se dělí o první pozici. Také na třetím místě jsou dvě země, a sice Eritrea a Severní Korea. „Jsou v této zemi problémy spojené s nezaměstnaností, cenami potravin a korupcí? Samozřejmě, že jsou. Ale místo toho, aby je řešily, úřady pokračují v utlačování obyvatelstva,“ uzavírá Gadam.
