„Vladimir Putin právě docílil nemyslitelného: Skutečné evropské jednoty,“ píše list Politico. „Tentokrát, namísto rozdělení a panování, ruský prezident neúmyslně vytvořil největší výzvu své hegemonii, které kdy čelil: sjednocený kontinent.“
Dění, které předcházelo invazi, ukazovalo na nejednotnost evropského postoje. Německo odmítalo poslat na Ukrajinu zbraně, zatímco francouzský prezident Emmanuel Macron vyzýval k Evropou vedenému vyjednávání s Moskvou.
Po zahájení invaze nerozhodnost EU, vyplývající z rozličných zájmů členských států, pokračovala. Německo, Maďarsko, Itálie a Kypr se zdráhaly odpojit Rusko z platebního systému SWIFT, za což si vysloužily prudké odsouzení.
Nakonec se ovšem všechny státy postavily do jedné protiruské linie a souhlasily s bezprecedentními kroky. EU nakonec postupovala rychle a tvrdě. Po desetiletí útlumu a krizí nalezla nový impuls.
Nejenže uvalila přísné sankce, ale odmítá též vpustit ruská letadla do svého vzdušného prostoru. Rovněž se poprvé v historii rozhodla zaplatit dodávky zbraní do jiné země.
We are stepping up our support for Ukraine.
For the first time, the EU will finance the purchase and delivery of weapons and equipment to a country under attack.
We are also strengthening our sanctions against the Kremlin.
https://t.co/qEBICNxYa1
Historie se přepisovala především v Německu, které se vysláním zbraní odklonilo od desítky let trvající doktríny o nedodávání zbraní do válečných konfliktů. Krok Berlína ocenil i ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. „Protiválečná koalice v akci,“ napsal.
Germany has just announced the provision of anti-tank grenade launchers and stinger missiles to Ukraine. Keep it up, Chancellor @OlafScholz! Anti-war coalition in action!
EU se navíc začíná otevírat žádosti Zelenského o přijetí Ukrajiny do bloku. „Skutečně časem patří k nám. Jsou jedněmi z nás a my je chceme mezi námi,“ řekla předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová. Pro přijetí se vyslovili už český premiér Petr Fiala a jeho slovenský protějšek Eduard Heger.
Vzestup ruských dezinformací
Vstup Ukrajiny do EU by pro Rusko byl velkou ránou. Vždyť na počátku války rozpoutané v roce 2014 byla právě asociační dohoda Ukrajiny s Unií. Tehdy se naplno rozjela ruská dezinformační kampaň, kterou si Rusko prvně ve větším měřítku vyzkoušelo během rusko-gruzínské války. Internetový prostor byl náhle zaplaven „pravými“ informacemi o „nacistech“ na Ukrajině, jejich zločinech vůči ruskojazyčnému obyvatelstvu separatistických republik i konspiračními teoriemi o zlovolných plánech NATO a EU řízených muži s černými kufříky z Washingtonu, jejichž cílem je poškození Ruska.
Tvrzení z okrajů mediálního světa se začala postupně dostávat do mainstreamu spolu s vzestupem takzvaných populistických stran, které těžily i z uprchlické krize započaté v roce 2015. Tyto nové politické subjekty navzdory místním odlišnostem vykazovaly silné podobnosti: euroskepticismus kombinovaný s nedůvěrou k NATO a ochotou podporovat ruské argumenty. Jejich prostřednictvím se Rusku dařilo v evropských řadách zasívat rozkol.
I proruští politici invazi odsuzují
Nyní však i proruští politici napříč Evropou dávají od Ruska ruce pryč a připojují se k odsuzujícímu tónu, který zaznívá z Bruselu. „Myslím si, že to, co (Putin) udělal, je naprosto zavrženíhodné,“ řekla hlavní protivnice Emmanuela Macrona v prezidentských volbách 2017, předsedkyně euroskeptického Národního sdružení (dříve Národní fronta) Marine Le Penová, která financovala svou kampaň úvěrem od ruské banky, opakovaně se s Putinem setkala a odmítla označit ruskou anexi Krymu za nelegální.
„Jsem zklamán lidmi, kteří se v roce 2022 pokouší vyřešit ekonomické a politické problémy válkou,“ řekl též vůdce italské euroskeptické Ligy (dříve Liga severu) Matteo Salvini. List The New York Times podotýká, že Salvini nicméně přímo neodsoudil Putina. Jistou vyhýbavost bylo možné pozorovat i u českého spojence Ligy, hnutí SPD. Poslanec zahraničního výboru za hnutí Jiří Kobza označil invazi za porušení mezinárodní práva, ale šéf SPD Tomio Okamura obvinil USA a NATO, že konflikt na Ukrajině podněcují.
Proruští politici nyní čelí dilematu, jakým způsobem se postavit vůči Rusku, aniž by tím ohrozili své šance na udržení ve vysoké politice. Hrozí jim, že šokovaná veřejnost nebude chtít mít nic s těmi, kteří se v minulosti o šéfovi Kremlu pochvalně vyjadřovali. Zároveň si ale nemohou dovolit ztratit své proruské voliče. Už v dubnu může kontroverzní francouzský kandidát na prezidenta Éric Zemmour, který v minulosti naznačoval, že by se rád stal francouzským ekvivalentem „patriota“ Putina, poznat, nakolik se spojení s Ruskem stalo pro politiky toxickým.
Jistý náhled už poskytuje rychlý úprk bývalých evropských politiků z dozorčích řad ruských firem. Z petrochemického Siburu odstoupil bývalý francouzský premiér Francois Fillon, z společnosti pro sdílení aut Delimobil odešel italský expremiér Matteo Renzi a ruskou největší banku Sberbank opustil někdejší šéf finské vlády Esko Aho.
Ale snad nejnázornější ilustrací, že Rusko a především prezident Putin se stali v Evropě personou non grata, je překvapivě ostré odsouzení ruské invaze českým prezidentem Milošem Zemanem, považovaným za jednoho z nejvíce proruských vrcholných politiků v EU. Zeman už neusiluje o znovuzvolení a nemusí tedy řešit dilema Zemmoura či Le Penové. Přesto i on přiznal, že se zmýlil, a nyní je tím z evropských politiků, kdo nejhlasitěji volal po co nejpřísnějších krocích vůči Rusku.
28. února 2022 |
