LN Od invaze do Iráku uplynulo už více než pět let. Nastaly v každodenním životě konečně nějaké změny k lepšímu?
Ano, zvláště rok 2007 byl velmi kritický, tehdy se ale jazýček vah vychýlil na druhou stranu. Od té doby se koaliční a irácké jednotky dostaly do mnohem lepší pozice. Nejhorší – či z pohledu ozbrojenců vrcholný – byl zcela nepochybně rok 2006. Ovlivnila to spousta věcí. Především se sunnitské kmeny na celém území Iráku obrátily proti Al Kajdě, což bylo velmi důležité. Dále Američané poslali do Iráku tisíce dalších vojáků. A také se zvýšil počet a zlepšil stav iráckých jednotek.
LN A jak to vypadá, když jdete v Bagdádu po ulici? Cítíte se nyní bezpečněji?
Určitě, mnohem bezpečněji. Když jdeme ven, například s rodinou, nebo když jdou děti do školy, je to mnohem lepší. Ještě před rokem jste šli ven na hodinku či dvě, a během jediného dne vybuchlo třeba i šest náloží. Pořád jste museli mít o své blízké starost, všichni si neustále telefonovali, jestli jsou v pořádku. Teď už tu explodují „jen“ přibližně dvě až tři nálože za měsíc.
| Násir Hasan |
| Násir Hasan byl za Saddámova režimu opozičním komunistou, pak dezertérem a nyní pracuje pro Radio Free Iraq – bagdádskou pobočku RFE/RL. Do Prahy si přijel pro Cenu Davida Burkeho, kterou dostala celá bagdádská redakce. |
LN A když děti přijdou do školy, posílají vám textovou zprávu, že dorazily v pořádku?
Ne, už ne.
LN A jak je v Iráku bezpečno pro novináře? Loni byli dva vaši kolegové zabiti...
Chamaíl Muhsínová byla unesena, mučena a zabita v Bagdádu a Nazára Abdala Váhida zabili na jihu Iráku. Dalšího kolegu unesli a později pustili. Řadu z nás potkaly problémy různého druhu – dostávali jsme výhrůžky, já sám jsem se musel například stěhovat.
LN Co to bylo za hrozby? Dopisy, telefonáty...?
Někdy jedno, jindy druhé. Někdy také chodily e-mailem. Kolega například dostal výhrůžku, aby si okamžitě sbalil a zmizel – kolega byl šíita a bydlel v sunnitské čtvrti.
LN Nepřemýšlel jste po těch vraždách a hrozbách, že přestanete pracovat jako novinář?
Ne. Iráčané jsou určitým způsobem zvyklí žít s nebezpečím po boku. Začali jsme si ale dávat větší pozor. Jak jsem říkal, přestěhoval jsem se a nikomu z mých nových sousedů jsem neřekl, že pracuji jako novinář. Nedělám rozhovory ve svém bytě, ale někde mimo. Když jde člověk po ulici, tak se dívá kolem sebe, jestli ho někdo nesleduje, jestli nejede kolem nějaké podezřelé auto nebo jestli řidič nevypadá nějak podezřele.
LN Chování na ulici tak trochu připomíná éru za Saddáma Husajna, jen podoba hrozby se změnila....
Za Saddáma se museli bát opoziční politici. Anebo dezertéři z armády, jako jsem byl já. V něčem to tedy bylo podobné.
LN A jak je to se svobodou médií v Iráku? Je na novináře vyvíjen tlak – ať už s vládních či jiných kruhů?
Často se mě na to ptají. Já sám jsem se s ničím podobným nesetkal. Ale obecně řečeno, novináři se vyhýbají věcem, které jsou kritické vůči některým skupinám – například vůči Mahdího armádě (šíitským milicím radikálního duchovního Muktady Sadra, pozn. LN). Jen málokdo se odváží říct něco otevřeně proti Mahdího armádě či Sadrovým lidem. Ale ze strany vlády žádné přímé nebezpečí nehrozí. Samozřejmě když někdo napíše něco proti někomu významnému, můžou se ho vyptávat a tak podobně. Ale celkově je to obrovská změna oproti Saddámově éře.
LN Jak dlouho chcete u novinařiny zůstat?
V Iráku je těžké plánovat i na jediný den, může vás potkat celá řada nečekaných událostí. Elektřina chvíli jde, a chvíli ne, tam či tam se bojuje, věci se rychle mění. Je těžké plánovat do budoucna. Mým jediným plánem je pokračovat v mé práci. A žít, jak nejlépe to půjde.
