Přestože drtivá většina ze 75 tehdy zadržených zůstává v žaláři s trestem dosahujícím až 28 let, Španělsko chce razit vstřícnou politiku vůči Kubě. Ještě před setkáním s Raúlem Castrem prohlásil Moratinos, že pro jeho zemi je „nemyslitelné, aby španělská vláda neměla konstruktivní a intenzivní dialog s kubánskými protějšky“.
Podle Španěla je na čase otevřít „novou kapitolu“ na lince Havana–Brusel, a to přesto, že skupině států uvnitř unie se tah Madridu nelíbí. Mezi hlavní kritiky měkké politiky vůči Castrově režimu patří tradičně Česko.
S hlasitou reakcí nicméně Praha tentokrát váhala. „Politika španělské vlády ke Kubě je jiná, než jakou razíme my. Já ale nemohu dost dobře protestovat proti cestě španělského ministra, to mi nepřísluší,“ řekl LN šéf české diplomacie Karel Schwarzenberg. „Spíš než se rozčilovat se s ním chci bavit a zejména se ho po návratu zeptat, čeho dosáhl,“ dodal ministr.
Moratinos měl Schwarzenbergovi říct, že „cíl jeho země je stejný, tedy svobodná Kuba, ale jen volí jiné prostředky“. Setkání s opozicí, k němuž ministři členských států zavázali v roce 2005, však šéf španělské diplomacie přenechal svým podřízeným.
Moratinosova cesta je předehrou debaty uvnitř unie, jak dál s Kubou. Zda zvítězí status quo, kdy členské státy na jedné straně pomáhají disidentům, ale na druhé komunikují i s Castrem, anebo Brusel znovu obnoví sankce vůči režimu, o tom se rozhodne v červnu. Španělsko spolu s Řeckem tlačí prvním směrem: podle nich přitvrzení zhatí šanci na obrat k demokracii krátce před novými prezidentskými volbami na Kubě. Proti Španělům a Řekům stojí Češi, Poláci, Švédi, Dáni, Irové či Nizozemci, kteří jsou nespokojení s vyčkávací strategií. Zejména Poláci v Bruselu kritizovali „nicnedělání“ unie, které je podle nich „tichým přitakáním“ kubánským komunistům.
Česká vláda by se ráda k sankcím vrátila, rozhodnutá ale ještě není. „Diplomatické sankce by měly být, dokud nebude propuštěn poslední disident. Politika vlády se nezměnila,“ tvrdí Karel Schwarzenberg. Jedním dechem ale dodává: „Nicméně většina evropských zemí je proti a my potřebujeme shodu. Až bude otázka sankcí na stole, uvidíme a podle toho se ozveme.“
Podle Španěla je na čase otevřít „novou kapitolu“ na lince Havana–Brusel, a to přesto, že skupině států uvnitř unie se tah Madridu nelíbí. Mezi hlavní kritiky měkké politiky vůči Castrově režimu patří tradičně Česko.
S hlasitou reakcí nicméně Praha tentokrát váhala. „Politika španělské vlády ke Kubě je jiná, než jakou razíme my. Já ale nemohu dost dobře protestovat proti cestě španělského ministra, to mi nepřísluší,“ řekl LN šéf české diplomacie Karel Schwarzenberg. „Spíš než se rozčilovat se s ním chci bavit a zejména se ho po návratu zeptat, čeho dosáhl,“ dodal ministr.
Moratinos měl Schwarzenbergovi říct, že „cíl jeho země je stejný, tedy svobodná Kuba, ale jen volí jiné prostředky“. Setkání s opozicí, k němuž ministři členských států zavázali v roce 2005, však šéf španělské diplomacie přenechal svým podřízeným.
Moratinosova cesta je předehrou debaty uvnitř unie, jak dál s Kubou. Zda zvítězí status quo, kdy členské státy na jedné straně pomáhají disidentům, ale na druhé komunikují i s Castrem, anebo Brusel znovu obnoví sankce vůči režimu, o tom se rozhodne v červnu. Španělsko spolu s Řeckem tlačí prvním směrem: podle nich přitvrzení zhatí šanci na obrat k demokracii krátce před novými prezidentskými volbami na Kubě. Proti Španělům a Řekům stojí Češi, Poláci, Švédi, Dáni, Irové či Nizozemci, kteří jsou nespokojení s vyčkávací strategií. Zejména Poláci v Bruselu kritizovali „nicnedělání“ unie, které je podle nich „tichým přitakáním“ kubánským komunistům.
Česká vláda by se ráda k sankcím vrátila, rozhodnutá ale ještě není. „Diplomatické sankce by měly být, dokud nebude propuštěn poslední disident. Politika vlády se nezměnila,“ tvrdí Karel Schwarzenberg. Jedním dechem ale dodává: „Nicméně většina evropských zemí je proti a my potřebujeme shodu. Až bude otázka sankcí na stole, uvidíme a podle toho se ozveme.“
