Můžete nám říct, proč se ten Havel stále snaží rozvracet Bělorusko?“ Lukáš Smutný pracuje v Centru pro demokracii a lidská práva společnosti Člověk v tísni. Zaměřuje se na Bělorusko. Jednou se vracel zpět z Lukašenkovy diktatury do České republiky. Na běloruských hranicích se mu přihodil nepříjemný incident: byl zadržen a vyslýchán.
Místní milice mu položila právě onu na první pohled zcestnou otázku. „To je ukázka typická pro uvažování totalitních režimů. Když je někdo kritizuje, musí být buď agentem amerického imperialismu, nebo jejich zemi hluboce nenávidět,“ říká Lukáš Smutný, „ani je nenapadne, že prostě jen chce pomoct lidem, jejichž práva režim pošlapal.“
Václav Havel „nerozvrací“ jen Bělorusko. Díky jeho textům, iniciativám (například Shared ConcernSdílená starost) či projevům na nejrůznějších konferencích se mluví o porušování lidských práv třeba v Barmě, na Kubě či v Rusku v mezinárodním kontextu.
Svým bojem proti totalitním a diktátorským režimům Havel vlastně jen navazuje na to, co dělal jako disident před rokem 1989 a co také příležitostně prosazoval ve funkci prezidenta, třeba když jako první hlava státu oficiálně přijal Jeho svatost dalajlamu.
23. 11. 2003 ho ostatně umělci pro lidská práva v rámci Amnesty International jmenovali velvyslancem svědomí (po něm byli jmenováni třeba Mary Robinsonová nebo kapela U2). „Jeho cesta od pronásledovaného disidenta v komunistickém Československu k prezidentovi demokratického státu je inspirací pro mnohé další bojovníky za dodržování lidských práv,“ říká tisková mluvčí Amnesty International ČR Eva Dobrovolná. Václav Havel při převzetí ceny v Dublinu řekl: „… i svědomí je velvyslancem. Je velvyslancem tajemného řádu bytí, paměti bytí, věčnosti v lidské duši.“
Antiglobalizační prorok
V únoru tomu budou tři roky, co není Václav Havel prezidentem. Přesto o něm zahraniční tisk stále referuje. A v superlativech. V souvislosti se současným Havlovým bojem proti porušování lidských práv bývá přitom zmiňována jeho literární, intelektuální či disidentská kariéra spíš než ta politická. Občan Havel je tak „prorokem antiglobalizačního hnutí“ (Financial Times), „prominentem v boji za svobodu“ či „velkým českým intelektuálem, sbírajícím čestné doktoráty jako jiní známky“ (Die Welt).
Dokonce i americkým prezidentským dvojčatům Jenně a Barbaře, o nichž se ví, že spíš než politika je zajímá, co mají na sobě, není český „prorok“ neznámý. V on line chatu v červenci 2004, jenž měl pomoci jejich otci znovuzískat prezidentské křeslo, na otázku, co vědí o Václavu Havlovi, napsaly: „Miluje Rolling Stones.“
Magazín Variety ho loni v říjnu zařadil mezi sto ikon století coby „nejvýznamnějšího občana-umělce druhé poloviny 20. století“. V loňském žebříčku nejvlivnějších intelektuálů světa britského Prospectu a amerického Foreign Policy se umístil na čtvrtém místě za Noamem Chomskym, Umbertem Ecem a oxfordským profesorem Richardem Dawkinsem. List Financial Times z 20. září loňského roku zase Václavu Havlovi přisoudil cenu, již nikdy nezískal. Označil ho za nositele Nobelovy ceny míru. Není divu. Na ni byl totiž nominován už podesáté.
Letos začátkem ledna instalovali ve Vídni Speaker’s Corner, kde se mohou lidé během rakouského předsednictví v Evropské unii vyjádřit pomocí internetu (www.25peaces.at) či přímo na místě k pětadvaceti tezím. První z myšlenek, jež se na vídeňském sloupu objevila, byl právě názor českého intelektuála: „Nedoufáme v nějakou novou evropskou demokracii. Demokracie buď je, nebo není. Jejím největším nepřítelem je ztráta naší občanské odpovědnosti, lhostejnost a rezignace.“
Jakmile se Václav Havel zmínil v českém tisku o tom, že chce napsat novou hru, jeho slova okamžitě převzaly deníky jako The Independent, The New York Times nebo Süddeutsche Zeitung. Dramatik ale z velkých očekávání svých nových prací moc velkou radost nemá. „Už jsem bohužel udělal tu chybu, že jsem mluvil konkrétněji o svých literárních plánech, a těžce jsem na to doplatil,“ řekl v ČT.
Václav Havel zkrátka patří mezi hrstku intelektuálů, kteří ať řeknou či udělají cokoli, automaticky vzbudí zájem světového tisku. Západní média ho - stejně jako třeba polského zakladatele hnutí Solidarita Lecha Walesu - zbožňovala zejména v začátcích jeho politické kariéry (americký Newsweek o něm psal, že je „filozofem na trůně“), ale díky Havlovým mezinárodním aktivitám o něj neztrácí zájem dodnes. Havel (spolu s Lechem Walesou a Alexandrem Solženicynem) zůstává pro Západ hlavní autoritou, žádný jiný politik či intelektuál z postkomunistických zemí se mu ve svém vlivu nepřibližuje.
A to všechno i přesto, že se na rozdíl třeba od amerického exprezidenta Billa Clintona snaží (z časových a zdravotních důvodů) své cestování po světě omezovat. Mnohdy je na konferencích přítomen pouze prostřednictvím videopozdravů.
Růže pro Su Ťij
Někoho více zajímá, jestli a kdy vůbec dokončí Václav Havel nové drama či že se objevil ve filmu Jana Hřebejka Horem pádem (Up and Down - všechny americké recenze zmínily právě Havlův filmový part). Ale pokud zastřeší nějakou aktivitu, má to svou váhu. „Kdyby se Václav Havel osobně neangažoval v otázce porušování lidských práv na Kubě, v Barmě či Bělorusku, dopad na režimy by byl nižší,“ říká Igor Blažević z Člověka v tísni.
Dobrým příkladem je třeba právě Barma. Americké nevládní organizace loni v létě oslovily Václava Havla a jihoafrického arcibiskupa Desmonda Tutua, nositele Nobelovy ceny míru z roku 1984 za boj proti apartheidu, aby zastřešili jejich zprávu o situaci na Barmě.
Sedmdesátistránkové memorandum Threat to Peace, kde se píše nejen o známé disidentce Aun Schan Su Ťij a dalších 1100 politických vězních, ale i o tom, že Barmánci nemají přístup ke vzdělání či základní zdravotní péči, vypracovala zdarma washingtonská právnická kancelář DLA Piper Rudnick Gray Cary. I díky oběma osobnostem se barmskou otázkou loni v prosinci zabývala Rada bezpečnosti OSN.
„Snažil jsem se otázku lidských práv v Barmě dostat na jednání půl roku. Bylo to nemožné,“ řekl pro Los Angeles Times britský velvyslanec při Spojených národech Jones Parry. Díky Havlovi a Tutuovi se to však podařilo. „Je to malé vítězství. Znamená průlom v tom, že vzroste tlak na barmské vládce, aby konečně začali vést dialog s opozicí,“ napsal loni v prosinci list South China Morning Post.
Přestože zahraniční tisk jmenuje Desmonda Tutua a Václava Havla jedním dechem, africký nositel Nobelovy ceny a její mnohanásobný kandidát spolu o zprávě vůbec nejednali osobně. Podle Havlova tajemníka Jakuba Hladíka byli v písemném kontaktu.
Jinou iniciativou, u jejíhož vzniku byl český bojovník za lidská práva, je Mezinárodní výbor pro demokracii na Kubě. Jeho členy jsou třeba peruánský spisovatel Mario Vargas Llosa, Madeleine Albrightová či Adam Michnik a funguje od roku 2003. Loni v červnu se Václav Havel například sešel ve své kanceláři se známým kubánským básníkem Raúlem Riverem.
Václav Havel na porušování lidských práv upozorňuje v textech šířených většinou prostřednictvím sítě Project Syndicate sdružující 254 novin ve 112 zemích. V červnu například uveřejnil Washington Post Havlův článek nazvaný Růže pro Aun Schan Su Ťij. Barmská disidentka, která v roce 1991 získala Nobelovu cenu míru (navrhl ji právě tehdejší československý prezident), totiž slavila šedesáté narozeniny.
„Rád bych se s ní setkal a předal jí růži, podobnou té, kterou drží na fotografii v mé kanceláři,“ píše dramatik. Před dvěma lety zase uveřejnily The Irish Times jeho text o uprchlících ze Severní Koreje, jež Čína odmítá přijímat. Nejen v článcích, ale i v projevech při nejrůznějších příležitostech hovoří Václav Havel o lidských právech.
Například 24. května 2005 ve washingtonské Kongresové knihovně s názvem Král je nahý: „Není jen mravní povinností, ale i životním zájmem všech, kdo žijí v demokratických či svobodných podmínkách, aby nebyli lhostejní k osudu lidí, kteří toto štěstí nemají, a aby byli nejrůzněji nápomocni těm, kdo mají odvahu i v nesvobodných poměrech se chovat svobodně a pod vládou lži sloužit pravdě.“
Desperát a alkoholik
Václav Havel si myslí, že odpovědnost je to, co činí člověka člověkem. Jeho odpovědný přístup se vlády, jež lidská práva porušují, snaží zlehčit. I když ani jeho kancelář, ani nadace Forum 2000 či společnost Člověk v tísni přímo nevyhledávají reakce totalitních států na nejrůznější projevy, občas se jim něco donese.
Například loni na podzim po barmské iniciativě dostávali Jakub Hladík a jeho kolegové z Kanceláře Václava Havla anonymní e-maily. „Na první pohled oficiální propagandou zdeformované jásavé výkřiky od mladých lidí,“ charakterizuje elektronické dopisy Jakub Hladík. Barmský oficiální tisk charakterizoval zase Václava Havla jako „ztroskotance, renegáta, zrádce a pochybný element“.
Ani běloruský prezident Alexandr Lukašenko nebývá nadšený. Lukáš Smutný z Člověka v tísni si vybavuje jednu historku - po volbách v roce 2004 organizovala společnost návštěvu poslance Svatopluka Karáska, který přečetl demonstrantům proti výsledku voleb v Minsku Havlův dopis. „Státní televize odvysílala příspěvek. Na adresu Václava Havla a Svatopluka Karáska padla slova o bandě alkoholiků, kteří navádějí mládež k užívání drog, o tom, že jsou to známí vyvrhelové a tak podobně.“
„Je vidět, že Havlovo angažmá má smysl, že nedemokratické režimy dráždí. Kdyby ne, neměly by potřebu takto reagovat,“ myslí si Igor Blažević. Větší význam mají Havlova slova a gesta pro lidi stojící na opačné straně názorového spektra než Lukašenko, Castro a spol. Předloni Člověk v tísni zorganizoval třem barmským studentům stáž v České republice. Setkali se s Václavem Havlem a nechali se s ním společně vyfotografovat. Když zhruba za půl roku jel jeden z pracovníků neziskové organizace do barmskothajského pohraničního pásma, sešel se i se studenty. Na stěnách jim visely fotky s bývalým českým disidentem, které hrdě ukazují všem návštěvám.
V době, kdy Václav Havel opouštěl svůj prezidentský úřad, napsal též dopis čtyřem běloruským novinářům internovaným v pracovním táboře. Podařilo se list předat. „Pak vyprávěli, jak se k nim kriminálníci i lidé z věznic začali chovat jinak. Že asi nebudou tak hrozní, když si s nimi píše sám Václav Havel,“ vypráví Lukáš Smutný.
„Kdo to nezažil, nedokáže pochopit, jak moc to pro tyto lidi znamená,“ vysvětluje Igor Blažević, „jsou sice přesvědčeni o své pravdě, ale jejich okolí z nich dělá téměř asociální psychopaty. A pak najednou zjistí, že někdo z jiné země se zajímá o jejich osud. Že asi nebudou tak bezvýznamní, jak se jim snaží režim vtloukat do hlavy.“
V mediálním chaosu
Do pražské Kanceláře Václava Havla chodí denně dvacet až třicet dopisů a stejný počet e-mailů. Ne všechny se týkají lidských práv. Lidé, zejména z České republiky, někdy jen žádají Václava Havla o podpis nebo mu přejí hodně zdraví a štěstí. Někteří zase chtějí pomoci při řešení svých soudních sporů. „Nemůžeme pomoci všem. Václav Havel k tomu nemá ani pravomoci. Může působit jen prostřednictvím svého jména a své osobnosti,“ vysvětluje Jakub Hladík.
Kancelář úzce spolupracuje nejen s Člověkem v tísni, ale i s nadací Forum 2000. Právě ona organizačně zajišťuje už zmíněnou iniciativu Shared Concern (Sdílená starost), kterou Havel spoluzaložil.
S nápadem přišel v roce 2003 dalajlama. Byl v Praze a účastnil se konference Forum 2000. „Podívejte, my se tady setkáváme na konferencích a pak se zase rozejdeme. Co kdybychom utvořili jakési neformální uskupení, které by se společně vyjadřovalo k věcem, jež se dějí ve světě?“ vzpomíná na návrh dalajlamy Oldřich Černý, ředitel nadace Forum2000. Václav Havel prý zavtipkoval - dalajlama to navrhl, tak mně nezbyde nic jiného než to zrealizovat. „Naše jednotlivé podpisy zaniknou v tom mediálním chaosu, když ale něco uděláme společně, třeba to nezapadne,“ vzpomíná na Havlova slova Oldřich Černý.
Vedle Jeho svatosti dalajlamy a Václava Havla jsou zakládajícími členy i bývalý jihoafrický prezident Willem Frederik de Klerk či jordánský princ Hassan. V sdružení je i Mary Robinsonová, bývalá irská prezidentka, nebo André Glücksmann, francouzský filozof.
Prvním společným dílem byl otevřený dopis komu jinému než Aun Schan Su Ťij, v němž je barmské disidentce nabízeno, aby se i ona připojila ke Sdílené starosti. „Je to míněno nejen obrazně,“ říká Oldřich Černý, „skutečně jsme ten dopis odeslali prostřednictvím DHL. Jiné zásilkové společnosti na Barmu nic neposílají. Dali nám vědět, kdo dopis převzal.“ Nebyla to samozřejmě Aun Schan Su Ťij, jejíž domácí vězení bylo loni na podzim zase o rok prodlouženo, ale někdo z barmské cenzury.
Václav Havel se podílel na základní koncepci i v případě druhého textu o porušování občanských práv v Bělorusku. Text je pak rozeslán všem členům Sdílené starosti pomocí e-mailu. Okomentují ho a posílají zpátky. V současné době je v takovémto mailovém oběhu článek Andrého Glücksmanna o Čečensku.
Člověk v tísni zase pomáhá organizovat nejrůznější schůzky Václava Havla s opozicí (třeba s běloruským politikem Alexandrem Milinkijevičem) a občas doporučí, co má smysl dělat. S Václavem Havlem spolupracují ve třech oblastech: podpora politicky pronásledovaným osobám (jak materiální, tak i slovem), zprostředkování české zkušenosti z přechodu k demokracii a pak též získání pozornosti světové i české veřejnosti k otázce porušování lidských práv.
A výsledky? „V těchto případech nefunguje jednoduchá matematika typu jedna a jedna jsou dvě,“ tvrdí Igor Blažević, „ale podpora vnitřní opozice je jediné a to nejlepší, co lze dělat. Jenom zevnitř se mohou autoritativní režimy měnit ve svobodné společnosti.“ Podobného názoru je, alespoň podle svých vyjádření, i Václav Havel.
Jeho mínění je navíc podepřeno osobní zkušeností - „byl jsem ve vězení pět let, ale mohl jsem tam být také patnáct, nebýt masivní podpory ze zahraničí“. A jak pronesl na závěr pražského zasedání Mezinárodního výboru pro demokracii na Kubě v září 2004: „Kuba je jedno velké vězení, ale smyslem této konference nebylo vyzvat k násilnému zboření zdi okolo tohoto vězení, ale zvonit. Zvonění má smysl, zvonění na všechny zvonky u všech dveří.“
