Dvaačtyřicetiletá Viktorija z Kyjevského oblasti je jedna z mála přeživších, která je ochotná o svém hrůzném zážitku mluvit. Ruští vojáci ji znásilnili spolu s její sousedkou, jejíhož muže předtím zastřelili. Viktorija se dodnes třese. Výpadky elektřiny v ní vyvolávají paniku, že se Rusové vrátili.
Bolestným je pro ni i postoj některých sousedů z vesnice. „Klevetí o mně. Většinou zůstávám doma,“ popisuje, jakým způsobem válka a sexuální násilí, jemuž byla vystavena, změnily její život.
Druhá znásilněná žena, Natalija, nemohla odsuzující pohledy snést a uprchla do zahraničí. Její patnáctiletý syn spáchal několik týdnů po činu ruských vojáků sebevraždu.
Příběhy Viktorije a Natalije jsou jedněmi z 154 případů sexuálního násilí, které zaznamenal speciální vyšetřovací tým ukrajinského státního zástupce pod vedením Iryny Didenkové. Podle ní je však počet případů znásilnění „mnohem větší“, uvádí list The New York Times.
Na ukrajinském venkově stále přetrvává náboženský konzervatismus, jenž pojímá znásilnění jako společenské stigma. Zároveň na Ukrajině zůstává vysoká nedůvěra vůči úřadům, které mají tendenci ignorovat potřeby obětí a svádět na ně vinu, vyjmenovává Didenková obtíže, kterým znásilnění lidé čelí.
Podezřívavost a nedůvěra
Oběti někdy čelí podezřením, že s okupanty měly sexuální styk ve skutečnosti dobrovolně. „Objevují se tvrzení, že to ženy dělají za peníze, že jsou zapletené v prostituci... Ale když máte u spánku přitisknutou zbraň, nic z toho opravdu není vaše volba. Jenže tomu stále mnoho lidí na Ukrajině věří,“ popisuje v rozhovoru pro iDNES.cz některé přetrvávající stereotypy na Ukrajině Julija Sporyš, zakladatelka ukrajinské organizace Divčata, která dělá osvětu o genderově podmíněném násilí.
Přesně takové spekulace kroužily kolem Mily, kterou znásilnil devatenáctiletý voják ve věku jejího syna. Někteří obyvatelé její vesnice si myslí, že Mila sama vyžadovala po Rusech sex.
Když nahlásila své znásilnění úřadům, ptaly se jí, proč se nebránila, uvádí nezisková organizace pro pomoc obětem sexuálního násilí Women for Women. Mila se svěřila, že teď raději plánuje opustit zemi a odejít do Německa.
Jiná žena, kterou Rusové opakovaně znásilňovali, po svém osvobození řekla svým přátelům, že čeká s manželem dítě. Velmi ji zranilo, když někteří pochybovali o pravém otci.
Podle Anny Orelové z humanitární organizace Andreev Foundation se u některých obětí rozvinul strach z uniforem a bojí se i ukrajinských vojáků. Časté jsou též sebevražedné tendence. „Jedna dívka uvedla, že si chtěla uříznout vlastní kůži. Nemohla snést vůni pánského parfému.“
Znásilnění někdy probíhalo před očima rodinných příslušníků obětí. Vyšetřovatelé OSN ve své říjnové zprávě uvádí, že věk zneužitých žen se pohyboval v rozmezí od čtyř až do 80 let.
Znásilňování mužů
Příslušníci ruských ozbrojených sil znásilňovali i muže. Osm ruských vojáků například zastavilo zneužilo muže na kontrolním stanovišti, uvádí Didenková. Znásilňování mužů probíhalo zvláště v mučících centrech zřízených Rusy k zlomení odporu v Chersonu a dalších městech.
Podle vyšetřovatelů ruští velitelé o sexuálním násilí věděli a dokonce k němu vybízeli vojáky. Povzbuzovali je, ať se „pobaví“. Podle svědků a přeživších ruští vojáci vyvěšovali na domy žen, které plánovali zneužít, bílý hadr. Jejich činy tak byly podle vyšetřovatelů systematicky plánované.
Didenková upozorňuje, že Rusové vždy následovali stejné vzorec. Po příchodu vojsk do okupované části „začalo znásilňování hned druhý či třetí den“. Podle vyšetřovatelů k sexuálnímu násilí docházelo na všech územích, kde se Rusové vyskytovali.
Že si jsou ruští velitelé sklonů svých vojáků k sexuálnímu násilí vědomi, naznačují i slova zakladatele žoldnéřské Vagnerovy skupiny Jevgenije Prigožina k vězňům propuštěným zpět do ruské společnosti za šest měsíců bojové služby na Ukrajině. „Nepijte, neužívejte drogy, neznásilňujte ženy,“ kladl jim na srdce.
