Třiadvacetiletý Tomáš Vykydal právě úspěšně složil jednu z posledních zkoušek před bakalářskými státnicemi. Mezi ostatními studenty, kteří sedí v učebnách pražské Metropolitní univerzity, byste si ho nevšimli. Až teprve když vstane a vychází na chodbu, nelze přehlédnout jeho nejistou chůzi a zblízka i trochu stočené oči. Na chodbě na něj čeká matka. Sedmapadesátiletá žena z Moravy, která se rozhodla, že své dítě nedá do ústavu, jak jí kdysi mnozí radili.
Děti má celkem čtyři, dnes už je i babičkou. První dceři a druhému synovi je už totiž 35 a 34 let. Když začínali přicházet do puberty, přišla na svět ještě dvojčata, kluci.
Byl to předčasný porod, jehož následky se však projevily jen na Tomášovi. „Narodil se o dvanáct minut později než jeho bratr a ukázalo se, že má mozkovou obrnu,“ říká Marie Vykydalová.
Někdy jdu do poslední lavice a poslouchám přednášku Na povídání má čas. Na chodbách školy tráví pravidelně dlouhé hodiny, ale s fotografováním má problém. O publicitu vlastně moc nestojí. „Bydlíme na vesnici, a taková věc nikdy nedělá dobrotu,“ míní.
Z Moravy jezdí paní Vykydalová se synem teď ve zkouškovém období každý týden. „Tentokrát budeme v Praze tři dny,“ konstatuje. Bydlení prý mají levné, na jedné ubytovně. „Tip nám dala škola. Dvě postele, dvě židle, stůl a televize, to nám bohatě stačí.“ Mluví, jako by studovala taky. A někdy si prý skutečně jde do posluchárny vyslechnout nějakou přednášku, třeba z psychologie. Čekání na školních chodbách je dlouhé. Bez ní by ale syn studovat nemohl.
Chodit začal až v pěti letech, a to ještě jen díky usilovnému cvičení. I tak bylo potřeba ještě několik operací. „Dobré bylo, že vyrůstal s bratrem, ten ho k pohybu motivoval, “ vysvětluje matka.
Do základní školy jezdil Tomáš na speciální tříkolce. „Když jsem chtěla, aby šel na střední školu, jedna učitelka mi řekla, že se mi diví, proč ho tak tlačím do vzdělávání, když je možnost, aby šel do invalidního důchodu.“
Dala spíš na sebe než na jiné. Až do maturity vozila Tomáše do školy každý den 25 kilometrů autem. O Metropolitní univerzitě, původně soukromé Vysoké škole veřejné správy a mezinárodních vztahů, se prý rodina dozvěděla náhodou. „Slyšeli jsme, že jsou tu možnosti studia i pro handicapované, a ten obor syna zajímal,“ Školné škola nechce, ale penze bude mizerná Díky programu, kterým škola podporuje studenty s handicapem, Tomáš nemusí platit žádné školné. Do Prahy jezdí během roku jedenkrát měsíčně na tři dny. Vlakem. „S autem bych si sem netroufla, ale bez pomoci by to syn veřejnou dopravou sám těžko zvládal.“
Tak paní Vykydalová jezdí a čeká. Skoro všichni, kdo jdou kolem, ji zdraví, občas někdo přisedne a povídá si s ní. Stala se tak trochu součástí školy. S místem kontrolorky v továrně už dávno skončila. „Problém je, že budu mít mizernou penzi,“ povzdechne si. „Podle předběžného propočtu jí prý vycházejí jen tři tisíce. Ale nelituje. Syn je ve škole spokojený a i ji, přiznává se, to studování vlastně baví.
I vyučující potřebuje matku Matek jako paní Vykydalová je víc. Znají je na mnoha školách i fakultách. Některé pomáhají svým handicapovaným dětem nejen vystudovat, ale i uplatnit se v zaměstnání. Jako třeba osmapadesátiletá Dana Vosecká. Její jediná dcera, nyní sedmadvacetiletá Michaela, trpí svalovým onemocněním, které ji připoutalo v patnácti letech na invalidní vozík.
Tehdy přestala chodit do práce a začala jezdit s dcerou do školy. Na pražském gymnáziu Opatov neměli tehdy žádné bezbariérové úpravy, ale ředitel rozhodl: mladých silných lidí je tu dost, budou Michaelu do schodů nosit. Nosili, odmaturovala, a dostala se na Pedagogickou fakultu UK.
Dnes je Michaela učitelkou angličtiny a společenských věd, což by jí ovšem bylo málo platné, kdyby neměla zaměstnání. Naštěstí potkala jednoho dne svou bývalou učitelku z fakulty, která se zajímala, jak se její žákyně uplatňuje. Když zjistila, že Michaela učí jen doma, protože na celý úvazek si netroufá, a taky se bojí bariér, vzpomněla si na bezbariérovou Metropolitní univerzitu. Její vedení okamžitě souhlasilo.
„Vždycky jsem měla štěstí na lidi kolem,“ říká Michaela. Jen jedna učitelka v běžné základní škole ji prý ve své třídě nechtěla. Ihned se jí však ujala učitelka z paralelky na téže škole.
I do práce jezdí ovšem Michaela v doprovodu maminky. když dcera učí, paní Vosecká si čte, někdy dojde na nákup a když vidí, že někdo potřebuje třeba nakopírovat materiály, udělá to za něj, aby se nezdržoval. Ona má totiž času dost.
Michaela Vosecká s pomocí matky nejen vystudovala, ale teď může i dojíždět do školy, kde učí.
