Rozbíhající se souboj o post šéfa sociální demokracie jsme měli sklon vnímat jako zápas dvou šedivých myší. Teď se přihlásil třetí zájemce, od něhož si jeho strana může slibovat, že do souboje přinese oživení. Lubomíru Zaorálkovi totiž lze vytýkat hodně věcí, těžko ale tu, že by v lidech vzbuzoval lhostejnost.
Zřejmě to bude souviset s životopisem. Zaorálek, za normalizace zaměstnaný na stavbě i v režimní televizi, je výrazně starší, a přesto působí svěžejším dojmem než Bohuslav Sobotka i Michal Hašek, kteří jsou oba relativně mladé ročníky a nic než politickou kariéru nezažili. Hlavně si ale Zaorálka lidé dokážou spojit se silnými názory. To, že formuluje věci, které si dokonce i myslí, je výhoda, dává mu dar přesvědčivosti. Nevýhoda je to, co si konkrétně myslí. Jeho dosavadním vrcholem v politice, vrcholem v uvozovkách, byla doslova hysterická opozice vůči americkému radaru v Brdech. Tehdy zdivočel tak, že i lidé z havlovských kruhů, jimž při vyslovení zkratky ČSSD rozhodně nenaskakovaly pupínky, nad ním začali kroutit hlavou.
Radikálním výkladem zahraniční politiky se dá oslovit nanejvýš nepočetná skupina levičáckých intelektuálů (nad níž se už stejně vznáší síť Bohuslava Sobotky, který nadbíhá radikálnímu seskupení ProAlt). Pokud se sociální demokraté opravdu budou snažit kormidlovat do středu, byl by jim předseda Zaorálek na obtíž.
Tím se ovšem nechce říct, že soutěži o předsednický post Zaorálkova kandidatura nemůže prospět. Může, už jen tím, kdyby se mu podařilo oba staré mladé trochu vybudit. Ti zatím ve snaze nějak se proti sobě vymezit připomínají chorvatského a srbského akademika, kteří se sejdou po rozpadu Jugoslávie a rozdělují srbochorvatštinu.
