To, co se stalo na Loveparade v Duisburgu, je smutné, hrozné a dalo se to jednou čekat. Vždy, když se někde sejde dav, vznáší se nad ním tahle možnost: že se někdo začne tlačit, strkat, někteří chtějí ven, jiní dovnitř, pak už se nikdo nemůže ani hnout, začíná děs, jedna z nejstrašnějších smrtí, něco jak noční můra, jako se probudit v rakvi živý. A přitom se ti mladí, spokojení, slušně zaopatření lidé ze stále ještě bohatého Západu sešli, aby jim bylo fajn, aby se pobavili, odvázali, aby se cítili free a high a super. A pak peklo, krev, devatenáct mrtvých...
Nikdy jsem na něčem takovém nebyl, jednak jsem to generačně už prošvihl, a i v době, kdy tyto „eventy“ začínaly (první zárodek Loveparade byl v Berlíně už v roce 1989), jsem se na to necítil dostatečně zdatný tělesně i psychicky. Já se svým okolím chodil na underground, kterému tyhle duc duc duc pocity byly dosti cizí. Přitom jsem si tehdy Berlín zamiloval, ovšem měl jsem tam rád -a rád mám stále - úplně něco jiného: jeho drsnou melancholii, zimní průvan, jarní jas, letní barvy, podzimní šírání v Tiergarten, kde to při loveparade dunělo nejvíc.
Nalistoval jsem si povídku, kterou o loveparade napsal Günter Grass, rovněž žádný technař. Pochází z jeho výtečné sbírky Mé století a je věnována roku 1994. Starý levičácký bručoun v ní ironicky, ale překvapivě znalecky komentuje „mládež, která se prostě zakoukala do sebe a do chaosu, zrovna loká všechno to dunění a slastně padá do extáze. (...) tahle mládež jako by ji pustili z klece, ti raveři se točí, nejenom jako by je posedl tanec svatého Víta, oni chtějí být nápadní, chtějí se uplatnit, být sami sebou (...) tahle generace se docela bez křeče smířila s kapitalismem, který jim ukrejčovali na tělo. Jejich heslem je: Svět se stejně nedá zachránit, tak si uděláme party. A zatímco mládež se roztančí do extáze, na nás starých je, abychom se postarali o ty hory smetí, které po sobě zanechá Love Parade“.
Po patnácti letech už to ale nebudou jen hromady smetí... Jeden svědek mluvil o hromadě jiného materiálu.
O autorovi| Jiří Peňás, redaktor LN
