V proudu novinek a čerstvých překladů občas stojí za to zmínit i nová vydání titulů, které při své premiéře zapadly, nebo se na ně přinejmenším pozapomnělo. Próza Anny Blažíčkové Psí víno vyšla poprvé v roce 1992, tedy v době, kdy nakladatelé překotně doháněli resty a sytili hlad po samizdatových a exilových titulech. To byl asi i jeden z důvodů, proč se nakladatelství Triáda rozhodlo připravit nové, autorkou přehlédnuté vydání této prózy.
Anna Blažíčková (1933) se literaturou zabývala celý svůj profesní život a i půdorys, na němž postavila svou útlou vzpomínkovou prózu (dokončenou roku 1983), je poučený dějinami literatury. Vypravěčka přijíždí navštívit své rodiče do malého města, kde vyrůstala. (V knize to nezazní, ale jde o Bechyni.)
Hned v první scéně pak nasedá s otcem a matkou na koňský povoz a vyrážejí na každodenní cestu do nedalekých Lišek – lidem do vsi vezou chleba, rohlíky a máslo, cestou zpátky pak nakládají konve s nadojeným mlékem pro mlékárnu ve městě. Tato cesta za koňským zadkem je páteří prózy, ke které se upínají vlákna vzpomínek na větší či menší události, místa, pocity a především na konkrétní lidi.
Psí víno nestojí na příběhu, je tu víc lyrické zkratky a koncentrace než epiky, více obrazů a úvah než děje. Dopředu ji táhnou jen další a další spatřené, slyšené nebo nosem nasáté spouštěče neuspořádaných vzpomínek. Jazyk Blažíčkové je velmi soustředěný až lapidární, užívá dnes již zapomenuté názvy vesnického nářadí a reálií, ale jinak se drží neutrální spisovné češtiny. Ve skladbě převládá souřadné spojování, bez hierarchizace, tak jak věci přicházejí na mysl. Autorka tak čtenáři zpřítomňuje proces vzpomínání, navozuje intimitu. Fascinující je její práce s přímou řečí – i tu je schopna zcela integrovat do vypravěččina partu, třeba i doprostřed souvětí, bez formálního označení. „Otci pomáhal se senem, byl jeho špatné svědomí, tak co, už pudem?“ Úcta ke stáří, respekt k smrti Kraj dětství je pro vypravěčku plný znamení, symbolů, asociací. Z prózy tak postupně vyrůstá její hodnotový svět – lidé, kteří zde žili a žijí, jsou měřítkem jejího života: „Lidé, jako je ona, vzbuzují dojem, že existuje nějaký zákon pro jejich jednání, který oni mají v krvi a kterým se řídí, ačkoli ho neznají. S nimi se člověk cítí pod ochranou tohoto zákona, co udělá, co se s ním děje, je měřeno jedinou možnou spravedlností, nejpřesnějším metrem. Vždycky jsem se cítila být pod dohledem několika párů takových očí. Výjimečně přísných a výjimečně spravedlivých.“ Hodnotou sama o sobě je tu především práce, každodenní dřina do úmoru, kterou vypravěčka na vlastní kůži zažila jako dítě. Mnohokrát se objevuje také téma kontinuity – pokračování rodu, nové generace, která převezme hospodářství. A také úcta ke stáří a respekt ke smrti.
Vzpomínkovým prózám hrozí hned několikeré uklouznutí a zcela se jim nevyhnula ani Anna Blažíčková. Tok jejího vyprávění má slabší místa – občas čtenář v rodinných příbězích marně hledá nějaký přesah, jinde se autorka ocitá na hranici bodrého figurkaření. Těchto zastávek však není mnoho a povoz se s drcnutím hned zase rozjíždí. Na své předky, především na babičku, pak vypravěčka upírá snad až příliš nábožný pohled.
Myšlenkovou integritu knihy však narušuje především zvláštní rozpor: Vypravěčka vyznává tradiční hodnoty a svou identitu opírá o rodné kořeny, zároveň je však v podstatě lhostejná k materiální podobě světa svých předků. Nestojí o to, aby zůstala stát jejich stará chalupa, raději postaví novou. Nedotýká se jí rozorání cest a mezí, mizení paměti míst, devastace krajiny předků. Vzpomínky jsou pro ni důležitější než stav věcí: „Dokud jakýkoli člověk vidí široké a travnaté okolní louky a vzpomene si, jak voněl vzduch nad růžovým sadem i jak chutnaly mizerné padavky olepené prachem, cesta od křížku na východ pořád ještě vede, i když přes ni přejíždějí nákladní vagony a vrostly do ní betonové základy paneláků.“
V závěru knihy pak sama vypravěčka na tento rozpor naráží, začíná se sama sebe ptát, „proč je v povaze moderních věcí, že k málokteré z nich se dá přilnout, jestli snad věc, která s pozorností a láskou nebyla dělána, může pozornost a zaujetí vzbuzovat“. Psí víno je především pokusem zachytit slovy všechno to cenné, co zmizelo a mizí.
***
Anna Blažíčková: Psí víno Vydala Triáda, 2010, 112 stran
O autorovi| KAROLINA JIRKALOVÁ, Autorka je kritička
