* LN Co je ve vašem románu faktografie a co fabulace?
Začátek románu o tureckém tažení a o velkovezírovi Karu Mustafovi, který si s sebou přinesl několik amuletů, je historický fakt – to s amulety je aspoň doloženo v několika knihách, mezi nimi to měl být i kámen z Mohamedovy skály a kámen ze Zdi nářků. Šlo ale jen o románové východisko, pak jsem k tomu přimyslel, že se tento kámen dostal do rukou sedmnáctiletého učně, který přišel do Vídně, a že pro něj i pro jeho budoucí manželku se kámen stal symbolem domova, s jehož pomocí překonali všechny těžkosti... Ale ulička, v níž je román umístěn, zas existuje, je to moje rodná ulice a dědeček vždycky říkával, že ta naše ulička se šesti domy je jeho soukromý Jeruzalém. Toto vědomí přenášel na své potomky, založil si tam malou dílnu na řády a medaile, které se později začalo hodně dařit, a tak se rozrostla. Ale i když by si potom už dědeček mohl dovolit honosný dům někde v centru, pořád setrvával v té naší uličce.
* LN Vy jste ale z Vídně kvůli židovskému původu musel v roce 1939 prchnout. Dá se říci, že příchod Hitlera znamenal konec vašeho dětství?
Ano, jeli jsme z našeho domu taxíkem na západní nádraží a ve chvíli, kdy jsem zabouchl dveře toho auta, tak skončilo mé dětství.
* LN Byl jste dlouho novinářem. Co se stane, že se člověk přikloní k beletrii a k osamělému domácímu psaní – má už novinařiny dost, nebo vydá knihu, která má úspěch, takže už nemusí v novinách pracovat?
To bylo vlastně naopak. Já jsem nejdřív vydal román, bylo mi tehdy dvaadvacet. Měl sice dobré recenze, ale špatně se prodával, takže jsem začal učit anglickou literaturu a psát recenze a články do novin a magazínů. Mimo jiné jsem tak recenzoval kompletní vydání Muže bez vlastností Roberta Musila, psal jsem o Thomasi Mannovi...
* LN Ve vzpomínkové knize Ze světa domů píšete právě o setkání s Thomasem Mannem či Vladimirem Nabokovem. Začal jste si těchto autorů po osobním setkání vážit ještě více, nebo vás něčím zklamali?
Samozřejmě u každého neexistuje pouze světlo, ale i stíny – to jsem si při setkání s takovými lidmi dokonale uvědomil. Dělal jsem s Thomasem Mannem poslední větší rozhovor, bylo mu tehdy už osmdesát. Ptal jsem se ho i na choulostivé věci ohledně Smrti v Benátkách a homosexuálního motivu. On se z této otázky ale velmi šarmantně vylhal. Začal vyprávět, jak se Smrt v Benátkách neprodávala, jak pak vypukla první světová válka, inflace, neměli ani na uhlí, až přišla nabídka na americké vydání Smrti v Benátkách, za něž dostal dva tisíce dolarů, což v přepočtu na marky bylo jmění, a tak si zas mohl kupovat svá oblíbená cigára... To byla jeho odpověď na tu pikantní otázku.
* LN Napsal jsem také knihu o Rothschildech. Proč?
Ta kniha vznikla na základě mých článků. Když je viděl nakladatel, řekl, že by z toho mohla být dobrá kniha, navzdory tomu, že o Rothschildech vyšlo už knih nejméně třicet... Proto nejdříve vydal malý náklad, ale kniha potom slavila velký úspěch. Setkal jsem se s mnoha Rothschildy z různých větví. Začal jsem ve svém rodném městě, paní Rothschildová naštěstí znala už mé předchozí knihy a to mi pak otevřelo dveře k dalším Rothschildům. Jen francouzský Rothschild na mě pořád neměl čas, tak jsem mu pak, abych ho obměkčil, vyprávěl, že když jsme utíkali v roce 1939, dojeli jsme do Paříže, kde se zase muselo žádat o další víza – a to na gestapu, které tehdy už sídlilo v zabaveném paláci Rothschildových. A že jsme tam tenkrát čekali asi šest hodin. Na to mi Rothschild opáčil, že jsme asi museli mít hlad. Přisvědčil jsem a on dodal: „Takže vám vlastně dlužíme oběd...“ A na něj mě následně taky pozval.
