Ta kombinace chutí se mi nikdy nevymaže z paměti, vždyť to bylo po léta mé nejoblíbenější jídlo. I když jsem později - jako další oběť racionální výživy -na škvarky zanevřel, při loňské návštěvě německých Franků jsem je znovu objevil v celé jejich kráse. Hostitel nás vítal chlebem se sádlem, škvarkami a kyselou okurkou a mně se vrátilo dětství...
Jenže v Česku je dnes kysané považováno tak trochu za laciné a mnoha lidem nechutná. Vidím to doma. Děti se někdy spletou a v domnění, že máme sterilizované okurky, se s chutí zakousnou do kysaných. Reakce je vždy stejná: "Fuj, to jsou ty špatné."
Rozumíte: špatné! Jsou už tak navyklé na sladkokyselou či spíše sladkou chuť, že kysané je pro ně příliš kyselé, a tudíž nedobré. Nedovedou si vychutnat třeba čerstvý chléb, pražskou šunku a kysanou okurku. Nebo selský salát, z vařených brambor, vajec, cibule a kysané okurky, který mám stále více v oblibě. Já stojím na druhé straně chuťové barikády.
Stejně tak miluji třeba kysané zelí (a nikoliv sterilizované, ostatně, právě kysané zelí u nás bylo po staletí v zimních měsících hlavním zdrojem vitamínu C a námořníkům plavícím se do Indie či Ameriky pomáhalo od kurdějí). Nejvíc si na ně potrpí Slováci, halušky s kyselým zelím jsou národním pokrmem, ale v mých očích je ještě o chlup lepší pravá slovenská "kapustnica", polévka z kysaného zelí a spousty dalších dobrot, v první řadě kvalitní pikantní klobásky.
Každá rodina má svůj vlastní recept. Někde se do vyhlášené polévky přidávají dokonce sušená jablka či švestky, ale to už dochází k přebíjení chutí, neboť původně se sušené ovoce či houby dávaly do kapustnice místo masa v období půstu. Moji známí do ní naopak přidávají feferonky, které dokonale podtrhnou celkový šmak. Spoustu receptů najdete na internetu, ale nejdůležitější je stejně následující rada: Kapustnica se nesmí jíst hned po uvaření, musí se nechat minimálně jeden až dva dny odležet - až pak chutná opravdu božsky.
Omamně voní, omamně chutná
Na Slovensku se vaří celý rok, ale nikdy nesmí chybět o silvestrovské půlnoci - jednou jsem zažil konec roku v Popradu a byl to skutečný obřad - mnohem víc než symbolické bouchnutí Bohemky, která pod Tatrami ostatně nikdy nikoho moc nebrala. Celý večer se slavilo, borovička zapíjená teplým pivem tekla proudem a polovina hostů byla už hodinu před půlnocí ve stavu více než podroušeném.
Jenže pak nás hostitelka nahnala do kuchyně, odkud se linula neuvěřitelná vůně. Jen stěží se dalo uvěřit, že něco tak úžasného dokázala vykouzlit "prachobyčejná" polévka. Chuť tradiční kapustnice byla ještě omamnější než vůně a s každou lžící dostával člověk zálusk na další.
Nádherně lahodný nakyslý tón vyvážený smetanou a podpořený osmaženou čabajkou udělal z polévky malý zázrak. A když hospodyně vyzvala k přídavku, přihlásili se všichni... Během hodiny celá naše parta chytila druhý dech a nakonec se slavilo až do rána bílého. Tedy po pravdě do deseti, kdy se podávala další várka Kapustnice!
Jenže v Česku je dnes kysané považováno tak trochu za laciné a mnoha lidem nechutná. Vidím to doma. Děti se někdy spletou a v domnění, že máme sterilizované okurky, se s chutí zakousnou do kysaných. Reakce je vždy stejná: "Fuj, to jsou ty špatné."
Rozumíte: špatné! Jsou už tak navyklé na sladkokyselou či spíše sladkou chuť, že kysané je pro ně příliš kyselé, a tudíž nedobré. Nedovedou si vychutnat třeba čerstvý chléb, pražskou šunku a kysanou okurku. Nebo selský salát, z vařených brambor, vajec, cibule a kysané okurky, který mám stále více v oblibě. Já stojím na druhé straně chuťové barikády.
Stejně tak miluji třeba kysané zelí (a nikoliv sterilizované, ostatně, právě kysané zelí u nás bylo po staletí v zimních měsících hlavním zdrojem vitamínu C a námořníkům plavícím se do Indie či Ameriky pomáhalo od kurdějí). Nejvíc si na ně potrpí Slováci, halušky s kyselým zelím jsou národním pokrmem, ale v mých očích je ještě o chlup lepší pravá slovenská "kapustnica", polévka z kysaného zelí a spousty dalších dobrot, v první řadě kvalitní pikantní klobásky.
Každá rodina má svůj vlastní recept. Někde se do vyhlášené polévky přidávají dokonce sušená jablka či švestky, ale to už dochází k přebíjení chutí, neboť původně se sušené ovoce či houby dávaly do kapustnice místo masa v období půstu. Moji známí do ní naopak přidávají feferonky, které dokonale podtrhnou celkový šmak. Spoustu receptů najdete na internetu, ale nejdůležitější je stejně následující rada: Kapustnica se nesmí jíst hned po uvaření, musí se nechat minimálně jeden až dva dny odležet - až pak chutná opravdu božsky.
Omamně voní, omamně chutná
Na Slovensku se vaří celý rok, ale nikdy nesmí chybět o silvestrovské půlnoci - jednou jsem zažil konec roku v Popradu a byl to skutečný obřad - mnohem víc než symbolické bouchnutí Bohemky, která pod Tatrami ostatně nikdy nikoho moc nebrala. Celý večer se slavilo, borovička zapíjená teplým pivem tekla proudem a polovina hostů byla už hodinu před půlnocí ve stavu více než podroušeném.
Jenže pak nás hostitelka nahnala do kuchyně, odkud se linula neuvěřitelná vůně. Jen stěží se dalo uvěřit, že něco tak úžasného dokázala vykouzlit "prachobyčejná" polévka. Chuť tradiční kapustnice byla ještě omamnější než vůně a s každou lžící dostával člověk zálusk na další.
Nádherně lahodný nakyslý tón vyvážený smetanou a podpořený osmaženou čabajkou udělal z polévky malý zázrak. A když hospodyně vyzvala k přídavku, přihlásili se všichni... Během hodiny celá naše parta chytila druhý dech a nakonec se slavilo až do rána bílého. Tedy po pravdě do deseti, kdy se podávala další várka Kapustnice!