Restaurace U Raušů, dříve také známá pod názvem U Karlíčka, patří do kategorie "vyhlášených", což je termín, který mě – po mnoha negativních zážitcích s ním spojených – v gastronomii doslova děsí. Když jsem se ale při zkoumání jejich polofunkční webové prezentace dozvěděl, že i panu prezidentu Klausovi stálo za to kvůli obědu nečekaně sjet z dálnice, neodolal jsem a k Exitu 162 se vydal také.
Hned v úvodu musím poznamenat, že fanouškové ledního hokeje si k mému celkovému hodnocení musí přičíst nejméně čtyři vidličky. Hokejovější restauraci v České republice nenajdou. Vždyť právě zde se dohodla i sestava do Nagana! Bude se jim pak líbit i ten závan nostalgie, který na ně po vstupu dýchne (a ocení jej možná o to víc, až si připustí, že právě nostalgie bude český hokej nejspíš po delší dobu provázet).
Uvázlí v "devadesátých"
Pokud vám nebude bránit ve výhledu autobus některého hokejového klubu, jehož hráči se zde již po generace zastavují na jídlo, pak budovu restaurace a hotelu na Masarykově náměstí ve Velké Bíteši určitě nepřehlédnete. Stejně tak nepřehlédnete chodník slávy a z úcty k Mistrovi snad nešlápnete na hvězdu hned u vchodu. Ta totiž patří Karlu Gottovi, jehož obrazy z počátku devadesátých let dominují pestré výzdobě restaurace a přesně také určují dobu, ve které uvázla její gastronomie.
Období sedmdesátých až počátek devadesátých let, to je éra, v níž se její provozovatel cítí nejlépe. U Raušů to poznáte hned na vstupních dveřích, kde stojí informace o třetí cenové skupině, dále na cenách jídel zaokrouhlených na desetihaléře, na účtech vystavovaných ručně... Nechybí ale ani legendární dotaz na konzumaci pečiva, které po celý den čeká na stole ve stylové ošatce.
U Raušů jsou ve skutečnosti restaurace dvě, první hotovková lidová (u recepce doleva) a druhá mezinárodní (u recepce doprava). Při první návštěvě nebyl problém objednat si jídla z nabídek obou, při druhé zastávce a jiné partě na placu už to nešlo, ale zase jsme se tehdy dostali k tajným informacím. Chtěli jsme si totiž dát lososa, toho ale neměli. Ptali jsme se tedy, jestli by nebyl dostupný v druhé restauraci. Tajná informace: restaurace jsou to sice dvě, ale mrazák je jen jeden.
Šéfkuchař doporučuje UHO
Věrni atmosféře podniku jsme si napoprvé u předkrmů nemohli vybrat nic jiného než šunkovou rolku s křenovou šlehačkou (39,50) a broskev plněnou nivovou pěnou za nečekaně kulatých 45 korun. Velmi rychle z kuchyně dorazilo dokonalé vizuální retro, bohužel doprovázené chuťovým peklem. Jednotná zeleninová obloha se dala čekat, stejně jako kompotová broskev, ovšem použití sladké sprejové šlehačky, produktu moderního náhražkového průmyslu, u pokrmu tohoto druhu, je, velmi jemně řečeno, dosti nepatřičné.
Šunková rolka zdobená sladkou šlehačkou ze spreje.
U hlavních jídel jsem velké naděje vkládal do klasické české hotovky, španělského ptáčka s dušenou rýží (98,50). Vzhledem k rozsahu jídelního lístku, kde jen na první straně napočítáte přes třicet položek, ale bylo naivní očekávat víc než UHO (pro nezasvěcené: univerzální hnědá omáčka) pudinkové konzistence, navzdory tomu, že šlo o jídlo z kategorie Šéfkuchař doporučuje.
Vegetariáni si zrovna nevyberou, což se v kuchyni snaží vynahradit velikostí porcí. Žemlovka tak dorazila v podobě kvádru o rozměrech cca 25 × 15 × 10 cm, což by při ceně 84,50 rozradostnilo nejednoho spořivého jedlíka, kdyby se ovšem tato hmota dala jíst. Reklamace kašovité konzistence a přeslazené chuti byla vyřízena odpovědí, že dnes se jedná už o druhou várku a nikdo si nestěžoval. Argument jako dělo.
Představu o vrcholové mezinárodní gastronomii reprezentovalo jedno z nejdražších jídel v nabídce, specialita za 254,50. Šlo o hovězí svíčkovou plněnou játry, usazenou na plátku toastového chleba a ozdobenou populární broskví a jahodou z konzervy. Tím však kuchařova snaha ohromit nekončila, přidal ještě plněnou vepřovou panenku, uvnitř které jsem identifikoval nezbytnou broskev, rozinky a snad i osmaženou cibuli. Nejvíc mě ovšem šokovalo, že i přes všechny ty nesmysly bylo maso perfektně propečené!
Horký tip pro Pohlreicha
Při druhé návštěvě jsem se vydal ve stopách pana prezidenta a jako předkrm objednal tlačenku (39,50). Zajímalo by mě, zdali i jemu k ní donesli rohlík místo chleba, a zejména zdali se ta jeho svíčková na stole objevila také ve chvíli, kdy byl s předkrmem sotva v polovině. Už jsem si zvykl, že kuchařům nedochází, že plátkem citronu schovaným pod šlehačkou si nikdo nic nedochutí, mohlo by je však napadnout, že tuhé hovězí, navíc neukrojené přes vlákna, se prostě jíst nedá.
Že je obsluze i kuchaři jedno, jakou šílenost si host nakombinuje, jsme otestovali objednávkou pstruha na másle a při dotazu na přílohu jsme si řekli o bramboráky. Ostatně u ryby pochybné kvality absurdně dochucené grilovacím kořením to bylo vlastně jedno. Místo dotazu na spokojenost byl na účtu doplatek za 5dkg nadváhu ryby.
Jediné jídlo nebylo u Raušů bez chyby – přesto jsem dlouho neviděl tak obsazený podnik. Dokud budou v podobných "vyhlášených" podnicích davy lidí ochotny čekat na stůl, zůstane česká gastronomie úrodným smetištěm pro reality show typu Ano, šéfe! Restaurace URaušů by návštěvu Zdeňka Pohlreicha potřebovala jako sůl.