Z auta jedoucího po rušné Vídeňské ulici tenhle podnik nemáte šanci ani zaregistrovat. Propagační tabule se ztrácí mezi spoustou jiných, které oznamují existenci firmy v nezajímavé kancelářské budově, vstup pod úrovní silnice je také motoristům neviditelný. Snad jedině cestující čekající na nedaleké zastávce na tramvaj si přes léto možná všimnou zelených slunečníků na zahrádce, tím jsou ale možnosti, jak ulovit hosty z ulice, restaurace U Hovězího pupku vyčerpány.
Pokud už někdo její existenci zaznamená a vejde, cokoliv gastronomicky zajímavého nedává tušit ani interiér. Je sice světlý, čistý – a jak jsem později zjistil, také nekuřácký –, ale zároveň je také fádní a neútulný. Vzpomeňte si, jak vypadá většina restaurací v nákupních centrech, a máte v podstatě plastickou představu, jaké prostředí vás čeká.
Tenhle podnik klame tělem
Provozovatel by se skoro mohl vymlouvat, že to všechno je vlastně promyšlený záměr – aby ještě prohloubil pozitivní šok, který způsobí nahlédnutí do jídelního lístku. Na místě, kde bych čekal sto a jednu variaci na masový plátek přelitý instantní omáčkou, případně desítky absurdních druhů pizz, jsem dostal menu, které může konkurovat nejednomu podniku v centru, kde se teď hraje na líbivou "gastropub" notu.
Tohle není podniková kantýna. Restauraci U hovězího pupku stojí za to najít, třeba kvůli jídlu, které má v názvu, v konfitované podobě.
Ne že by v nabídce nebylo co škrtat – třeba variaci smažených sýrů s hranolky jako jedno ze čtyř vegetariánských jídel –, ale celkový dojem z jídelního lístku je jednoznačně dobrý a ve zmíněném prostředí rozhodně nečekaný. Pečou tu například hovězí žebra a masa v nabídce doprovází informace, odkud pocházejí. U ryby neúčtují trapné doplatky za nadváhu, zato ji podávají vyfiletovanou (zbavenou kostí). A nebojí se používat přísady a ingredience, které v naší připálené gastronomické krajině nepatří zrovna k těm běžně používaným: červené víno, husí sádlo, uzenou sůl k dochucení a levanduli pro aromatizaci (např. kuřecího masa).
Body, které restaurace získá za nabídku jídel, ovšem obratem tratí za výběr nápojů. Už podle slunečníků na terase je jasné, komu se podnik upsal a že výběr pití bude korporátní nuda. Domácí limonády, radler s čerstvě vymačkanou ovocnou šťávou a chuťově pestrá piva z malých pivovarů by se k záměru šéfkuchaře – jehož jméno se mimochodem nebojí uvést na menu, to také u nás není zrovna běžné – hodila mnohem lépe. Podniku by ještě více mohla pomoci k tomu, aby se stal místem, kvůli kterému stojí za to popojet tramvají těch pár zastávek z centra.
Překvapení. Pstruha vám přinesou vykostěného.
Na kompletní ochutnání předkrmů a polévek stačily dvě návštěvy ve dvou. Hovězí carpaccio za 85 korun bych stručně popsal jako nedochucenou fádnost s hromádkou suché a lehce uvadající rukoly uprostřed. Kdyby se aspoň na stole objevil mlýnek se solí a pepřem, dalo by se to ještě zachránit, ale bez nich to nebyl zrovna povedený úvod. Situaci ale zachránila druhá položka z kategorie studených předkrmů. Byla to jedna z nejlepších kachních paštik, které jsem za poslední dobu ochutnal – dostatečně tučná, aby šla namazat na rozpečený chleba, skvěle ochucená a za 55 korun jednoznačná volba.
Jen ta dekorace větvičkou rozmarýnu a kopru dala tušit, že z kuchyně může přijít příjemné i nepříjemné překvapení, což potvrdily vzápětí polévky. Na bramboračku i silný hovězí vývar (35 Kč) nás kuchař nechal skoro čtvrt hodiny čekat, jedna z polévek přitom byla už skoro studená.
Také hotovky stojí za pokus
V rytmu povedených a nepovedených jídel pokračovala produkce až k dezertům. Bezchybný byl konfitovaný hovězí pupek, právem umístěný v kategorii Co umíme nejlépe. S hromadou šťouchaných brambor nám v aktuálním parnu dal trochu zabrat, jídlo za skvělých 135 korun bude ale skvělým důvodem k návratu na podzim.
Vyfiletovaný pstruh na bylinkovém másle (155 Kč) se k létu hodí skvěle, škoda jen zeleninové oblohy ("in" byla naposledy před dvaceti lety), nenahřátého talíře a faux pas v podobě steakového nože.
I mezi hotovkami si vyberete. Guláš "s pěti" za 105 korun si trochu kazí dojem kupovaným knedlíkem, ale ochucenost omáčky a ukázková měkkost masa to zachraňují. Vyhněte se ale domácímu burgeru za 135 korun, průšvihu, jehož domáckost spočívala pravděpodobně jen v nekupované masové placce. Suchá a drobivá bulka rozhodně domácí nebyla. Navíc kombinaci příliš nízkého masa, vysušeného volského oka, plátku rajčete a trochy salátu už snad dnes nemůže nikdo myslet vážně – natož v podniku, který se jasně snaží být lepší než jeho běžná konkurence.
Z dezertů se bohužel nepovedl ani jeden. Millefoglie nebyla známá kombinace křehkého listového těsta a vanilkového krému, spíš šlo o navlhlou variaci na medovník s příchutí vanilky. U čokoládového dortu kuchař sice správně použil čokoládu s vysokým obsahem kakaa, jenže také přidal takové množství cukru, že výsledná přeslazená hutná hmota přestala po třech soustech přinášet potěšení.
Restaurace U Hovězího pupku je sympatická svou snahou nabízet neokoukaná hospodská jídla v kombinaci, která dává smysl. Snad si i přes neatraktivní umístění své hosty najde a kuchařům po poledním zápřahu zůstane dost sil, aby srovnali zatím rozkolísanou kvalitu jídel a udrželi nabídku, ze které si lze s chutí vybrat.
