Doba je taková, že i myši dnes přijdou zamražené a zabalené v igelitu, říká šéf pražské zoo Bobek
Premium
PRAHA -
Miroslav Bobek rozhodně nepůsobí jako jeden z těch univerzálních ředitelů velkých institucí, kteří vypadají, že by mohli šéfovat zrovna tak automobilce jako nemocnici nebo divadlu. Na rozhovor dorazí udýchaný a s foťákem na krku a o zvířatech mluví zasvěceně – je vidět, že je zná a má je rád. Ostatně vystudoval přírodovědeckou fakultu. Po radosti z narození dvou slůňat letos na jaře a otevření pavilonu Darwinův kráter, který představuje australskou faunu i flóru, teď má ale spíš manažerské starosti.
Koronavirová karanténa připravila Zoo Praha o 300 tisíc návštěvníků. Kdyby měla přijít znovu a přinést pozastavení nebo omezení investic, byl by to pro zahradu velký problém. Je tu rozestavěný pavilon goril, na nové zázemí už netrpělivě čekají lední medvědi a změny se má dočkat i horní část zahrady u výběhu koně Převalského.
Ředitel pražské Zoo Praha Miroslav Bobek však nevypadá jako člověk, který by se jen tak vzdával. Když popisuje, jak se mu podařilo na počátku jeho zoomise získat na Šrí Lance slonice Tamaru a Janitu, jež se staly základem nového chovu, pomyslím si, jak zajímavé to je, že i u velkých věcí většinou záleží spíš než na smlouvách na náhodě a na tom, jak jí dokážete využít.
LN: Letos v lednu uplynulo deset let od chvíle, kdy jste zasedl do ředitelského křesla pražské zoo. Bilancoval jste?
Já se dívám spíš dopředu, zpátky se moc neohlížím. Ale byla spousta silných chvil, za které jsem vděčný. Jednou z nich bylo, když jsme v červnu 2011 po našem prvním českém transportu vypouštěli v Mongolsku koně Převalského do přírody. Transportů, při nichž jsme využívali armádních letounů CASA, bylo pak ještě osm, ale na ten první nezapomenu. Radost a zadostiučinění bylo obrovské, protože historie pražské zoo je s koněm Převalského opravdu úzce spojena.
První dvojice – samec Ali a klisna Minka – sem přišla už ve 30. letech, kdy je zahradě věnoval hipolog František Bílek. Za války se je tu podařilo udržet a množit řediteli Janu Vlasákovi, což byl důstojník Československé armády. Mimochodem, tehdy se tu také podařilo patrně poprvé na světě uměle odchovat mládě ledního medvěda. Následovalo mezinárodní sympozium na záchranu koně Převalského v roce 1959 a od té doby se tu vede světová plemenná kniha koně Převalského. Všechno to vyvrcholilo právě tím prvním transportem do země původu tohoto druhu.
LN: Byli jste si jistí, že kůň, který nikdy nepoznal volnou přírodu, v ní bude schopen přežít?
Ono to neprobíhalo naráz. Koně vždycky nejdřív absolvovali několikaměsíční aklimatizaci v Dolním Dobřejově na České Sibiři. Tam si zvykali hlavně na drsnější klima. Po přepravě do Mongolska nebyli vypuštěni hned úplně na volno. Rok strávili v ohradě s přístřeškem, kam se mohli schovat před nepřízní počasí. Starali se tam o ně rangeři, přikrmovali je a vozili jim vodu.
Teprve potom byli koně vypuštěni na svobodu – tedy pokud se ke klisnám neproboural divoký hřebec a neodvedl si je, což se skutečně stalo. Když se ale vrátím k těm silným okamžikům: druhým takovým bylo, když jsme do zoo přivezli v roce 2012 ze Šrí Lanky slonice Tamaru a Janitu. To byla hodně náročná operace, Šrílančané nám k transportu propůjčili svůj vojenský herkules. Když jsem to letadlo poprvé uviděl, nevěřil jsem, že by mohlo tak dlouhý let zvládnout: bylo ze 60. let, a když jsem se poprvé lezl podívat do kokpitu, omylem jsem se chytil svazku kabelů… Ale podařilo se to.
LN: Měli bychom asi dodat, že šlo o matky nejen letošních slůňat Lakuny a Amalee, ale i starších bratrů Maxe a Rudiho. Do té doby se tu žádné slůně nenarodilo, že?
Ano, Maxmilián byl v roce 2016 prvním slůnětem, které tu bylo i počato. To byla velká věc. Když jsem do zoo v roce 2010 nastoupil, byl tu starý sloninec a v něm dvě staré samice a jeden samec. Jednapadesátiletá slonice Gulab na tom tehdy nebyla úplně nejlépe a já jsem se bál, že může každým dnem umřít. Ten chov prakticky končil. Jeden slonař odešel do Německa, druhý do Británie. Takže jsem byl v situaci, kdy už byla připravena výstavba Údolí slonů, ale hrozilo, že nebudeme mít ani slony, ani slonaře. Že tu bude prázdný pavilon za půl miliardy. Byl to začarovaný kruh.
LN: Jak jste se z něj dostal ven?
Uvědomil jsem si, že první sloni v pražské zoo byli vždy z Cejlonu, nebo později tedy ze Šrí Lanky. Byl odtamtud dokonce už první slon, kterého do Prahy přivezl císař Maxmilián Habsburský. Z Cejlonu byl i Baby, který sem přišel ve 30. letech, a také oba sloni, kteří přišli v 70. letech do tehdy nového slonince, byl to „dar cejlonského lidu“. Tak jsem si řekl, že bych Šrí Lanku mohl zkusit oslovit, že je to taková hezká tradice. Napsal jsem na Šrí Lanku dopis, hodně nám pomohl i šrílanský konzul v Praze a hlavně náš velvyslanec v Indii. Když to vypadalo, že by to mohlo vyjít, jeli jsme tam obhlédnout situaci a vyměnit si zkušenosti. A tehdy jsem se díky dalším Čechům dostal na svatbu, jíž se účastnil tamní ministr pro ekonomický rozvoj Basil Rajapaksa, bratr tehdejšího prezidenta.
Využil jsem příhodné situace a o slony ho požádal ještě osobně. Nakonec jsme se zejména díky velvyslanci dohodli, že nám darují čtyři slony. Jenže došlo k roztržce mezi Českou republikou a Šrí Lankou... Tu se naštěstí podařilo překonat, ale ze čtyř slonů byli dva. I to byl ohromný úspěch.
LN: Zažil jste však i nepříjemné okamžiky, například povodně v roce 2013.
Nejhorší nebyla ta povodeň samotná, ale jedna konkrétní chvíle po skončení evakuace. Najednou jsem neměl co řešit, zvířata byla v bezpečí, tak jsem vyšel nahoru na Zakázanku (cesta vedoucí napříč skalním masivem, odkud je dobrý rozhled na celou spodní část zoo) a viděl jsem rozsah té zkázy. Byla to naprostá beznaděj.
LN: Mimochodem, voda tehdy zatopila i jednu z nejstarších zábavních atrakcí Prahy, koleje, po nichž jezdí dětská tramvajka č. 11. Pak se tam vrátila i se svojí provozovatelkou, která ji dětem pouštěla skoro padesát let a bude možná vaší nejdéle sloužící zaměstnankyní. Ale teď už jsem tramvajku nějakou dobu neviděla jezdit. Co se stalo?
Tramvajka tu už není, respektive teď tu není, protože paní, o které mluvíte, je přes osmdesát let, je nemocná a nemá nástupce. V současné době jednáme s její rodinou o odkoupení a rekonstrukci tramvajky. Doufám, že se k nám vrátí.
LN: Vraťme se k povodním. O té z roku 2002 se mluvilo jako o předělu, který odstartoval velký rozvoj pražské zoologické zahrady...
Tehdy tomu tak bezpochyby bylo. Povodeň vzbudila ohromný zájem a solidaritu veřejnosti. Zoo najednou byla vidět. Voda zničila spodní část areálu, ale to také umožnilo ho nově vybudovat, a ukázala se nutnost investic třeba právě do nového slonince. Kdyby nebylo povodně v roce 2002, tak by se Údolí slonů dostavovalo možná až dnes. V roce 2013 už to ale bylo něco jiného. Naštěstí škody nebyly takové.
Musím říct, že povodně nepoškodily zoo dlouhodobě. Mám z toho ale strach v případě covidu. Pokud by se kvůli zhoršené ekonomické situaci omezily investice do zahrady, bylo by to pro ni velmi špatné. Zoologická zahrada se pořád musí rozvíjet, je to nekonečná cesta. Platí tam, „kdo chvíli stál, už stojí opodál“. Stavby pro zvířata zastarávají technicky a zejména morálně. Říká se, že zhruba po dvaceti letech by se měly zásadně změnit nebo rovnou postavit znovu. Je to dáno i tím, že se mění pohled na zvířata a jejich chov. Co stačilo před deseti lety, začíná být dnes málo.
Konkrétním příkladem je Indonéská džungle, kde budeme muset zvětšit prostory pro orangutany a také pro ně vybudovat nový výběh na druhé straně cesty. Když v zoo nebudete stavět pět let, končíte ve světové špičce, kde dnes Zoo Praha je. Když nebudete investovat deset let, jste na průměru – a dál to ani nemá smysl říkat.
LN: O kolik návštěvníků jste kvůli koronaviru přišli?
O 300 tisíc. To je ztráta převyšující padesát milionů korun.
LN: Letos jste otevřeli Darwinův kráter s australskými zvířaty i flórou. Co plánujete v příštích letech?
Stavíme nový pavilon goril a hned po něm bude nezbytné začít s výstavbou expozice Arktidy, která nahradí stávající prostor pro lední medvědy. Jinak bychom tento pro nás zásadní druh nemohli dál chovat. Ale vlastně jsme už začali s realizací ještě jednoho záměru – poslední částí zoo, která je ještě ve víceméně původním stavu, je horní část areálu, kam vede lanovka. Plánujeme tam soustředit asijská zvířata, bude to začínat zcela přebudovanou expozicí koní Převalského, kam ale doplníme mimo jiné olgoje chorchoje. Víte, co to je?
LN: Nevím.
Olgoj chorchoj je mytický obří červ, který má zabíjet na dálku, snad elektrickým proudem. A my budeme mít jeho předobraz. Tím je zcela jistě had hroznýšek tatarský, který má silné válcovité tělo, takže opravdu trochu připomíná červa, žije v oblasti výskytu olgoje chorchoje a objevuje se ve stejnou dobu. Na velikosti a nebezpečnosti mu přidala mongolská pověrčivost a česká senzacechtivost. Mimochodem, Mongolové se často smějí, že u nás je olgoj chorchoj mnohem známější než v samotném Mongolsku. No a pak budou na Nových pláních, jak této části zoo říkáme, nejen velbloudi, ale v budoucnu třeba také nosorožci indičtí. A na konci vznikne stylizovaný Krysí chrám, jaký je v Indii. Taky tam vznikne nová restaurace, snad i nějaké ubytování a nová vyhlídka.
LN: Jedním z nejzvláštnějších zvířat, která v zoo chováte, je velemlok čínský. Skoro nikdy se nehýbe, někdy je těžké ho ve vodě vůbec najít. Proč je tak vzácný?
Zaprvé je to největší žijící obojživelník a zvíře, které je chováno málokde – kromě Prahy je měla asi tři nebo čtyři zařízení v Evropě. Dnes je jich dvojnásobek, ale jen díky tomu, že jsme jim velemloky poskytli my. A zadruhé, což se málo ví, velemloci byli v Československu už dřív. V padesátých letech sem přišli z Číny.
Dva jedinci z této zásilky přežívali ve vaně ve sklepě Přírodovědecké fakulty, kde jsem studoval, a stali se symbolem Katedry zoologie. Jeden se dožil úctyhodného věku, zemřel až v roce 2001, a Katedra zoologie ho má dodnes ve svém logu. A třetím důvodem bylo to, že velemloci byli předobrazem Mloků z Čapkovy Války s Mloky. Oni totiž ani ti velemloci z 50. let nebyli prvními, kteří tu kdy byli. Už ve 20. letech byli dva velemloci vystavováni v Praze na Vinohradech, v takzvaném viváriu spolku Leknín. Právě tam se s nimi nejspíš seznámil Karel Čapek a využil je při psaní Války s Mloky, jejíž ukázky pouštíme návštěvníkům ve Velemlokáriu do sluchátek.
LN: Velkou věcí byla jednání s Čínou o pandu, která, jak teď už víme, v Praze nebude. Mrzelo vás to?
S postupujícím časem, kdy nás předbíhaly jiné evropské zoo, už tolik ne. V Číně nám ovšem nešlo jen o pandu, ale také o ochranářské projekty. Především jsme tam ale otevřeli dveře Evropské asociaci zoologických zahrad a akvárií a začali některé tamní zoo získávat pro naše pojetí zoologických zahrad a principy, jimiž se řídíme. Že nebereme zvířata z volné přírody, neobchodujeme s nimi, dbáme na jejich welfare (prospěch) a podobně. V Číně je bezpochyby velký hlad po prezentaci zvířat veřejnosti a naší snahou bylo podpořit ty, kdo se k nim chtějí chovat eticky. A to znamená s nimi spolupracovat. Když to hodně zjednoduším, jde o to, aby nešli cestou atrakcí a cirkusů, ale seriózních zařízení.
LN: Když říkáte cirkus, napadá mě cvičení lachtanů, které je v pražské zoo oblíbenou atrakcí. Těm to nevadí?
Je rozdíl mezi cvičením a drezurou a ještě dalšími, podle mého názoru brutálnějšími přístupy, jako je například mazlicí zoo. My jsme zásadně proti mazlení se zvířaty, zejména pokud se například lvíčata odeberou matkám. Protože pak se z nich stávají psychičtí mrzáci. Drezura pracuje s prvky, které nejsou zvířatům vlastní. Když medvěd jede na kole, je to evidentně tento případ. Něco jiného je, když lachtan sjede po skluzavce. On to totiž dělá i v přírodě, jen po ledu. Když se podíváte na cvičení lachtanů u nás, jednak je v souladu s přirozenými dispozicemi zvířete, jednak jim při tom chovatel zkontroluje zuby, prohmatá břicho, zkrátka je kontroluje a připravuje na případné veterinární úkony. A taky je to pro lachtana rozptýlení a zábava.
LN: Je mi jasné, že Praha takový problém nemusí řešit, ale jaký máte názor na krok, ke kterému přistoupila loni Kanada, totiž že zakázala chov velryb a delfínů v zajetí a jejich cvičení, které tam bylo velmi populární?
Pokud jde o velké kytovce, v podstatě s tím souhlasím. Měl jsem to štěstí, že jsem kdysi mohl pozorovat běluhy na volném moři, a když jsem je pak viděl v akváriu, shodou okolností v Číně, tak jsem s tím rozhodně nesouzněl. Mimochodem, existovaly plány na delfinárium i pro Prahu, a to za působení ředitele Zdeňka Veselovského (1959 až 1988). A dodnes se mě občas někdo ptá, jestli delfinárium jednou bude. Vždycky jsme to odmítli. Byla by to ohromná investice a ohromné provozní náklady. A i kdyby se peníze našly, nemohli bychom do toho jít s čistým svědomím, že to pro delfíny bude opravdu dobré. Tam, kde můžou čerpat vodu z moře, je to přece jen něco trochu jiného. Nechci ale, aby to vyznělo tak, že prostor je to jediné, co zvířata potřebují.
LN: Co je tedy pro zvířata ještě důležité?
Zaprvé aby fungovala v přirozené skupině. K čemu bude osamocenému gorilímu samci obří výběh přesně podle předpisů, když nebude v přirozené tlupě, kterou tvoří se samicemi a mláďaty?
LN: V té souvislosti se nemůžu nezeptat na sloního samce Ankhora, kterého nejčastěji vídám odděleného od ostatních slonů a slonic, jak se stereotypně kýve v rohu zahrady. Proč?
Ankhor k nám přišel z Berlína, ale narodil se v Barmě. Mimochodem, ty hvězdy, které má na zadku, znamenají, že to byl státní slon. Je pravda, že nějaké ty šrámy na duši asi má. Ale na druhou stranu dospělí sloní samci chodí samostatně i v přírodě, se samicemi se setkávají jen v době páření. A ani Ankhor není vždy sám. Abych ale dořekl, co dalšího kromě prostoru zvířata v zoo potřebují: určitě správnou potravu. Bývaly doby, kdy prý jedna zaměstnankyně nosila gorilímu samci svíčkovou, protože ji měl rád. Nebo návštěvníci běžně zvířata krmili. Ale stejně důležité jsou pro zvířata podněty, zábava.
LN: Můžou se zvířata nudit?
Rozhodně. Všimli jsme si toho i v době covidové karantény. Některá zvířata potřebují návštěvníky, bylo na nich vidět, že jim chybějí. Návštěvníci jim poskytují nové podněty. Platí to třeba pro gorily, u nichž zejména mláďata krásně reagují na děti za sklem. Ale i tak našim zvířatům připravujeme takzvaný enrichment, snažíme se jim obohacovat život.
LN: Máte tady něco jako zvířecí animátory?
Samozřejmě, máme zaměstnankyni, která tento enrichment pro naše zvířata připravuje. Vymýšlí různé hlavolamy a hračky, velmi často nebo schovky s jídlem. Trochu jim to získávání potravy komplikujeme, aby se zvířata zabavila. No a někdy k tomu přispívá právě i to cvičení.
LN: Kolik masa se v zoo denně zkrmí?
To teď z hlavy nevím, ale jde to snadno zjistit. Masa jako takového přes metrák a takzvaného biologického krmení, tedy králíků, morčat, slepic a podobně, asi 30 kilo.
LN: Ptám se proto, že by mě zajímalo, jestli tu máte nějaký vlastní chov myší a kuřat například pro dravce. Nebo odkud se to maso bere?
Chov ani vlastní jatka nemáme, všechno kupujeme. Doba je taková, že i myši, které se dřív vozily živé a někdy se dravcům i živé házely, dnes přijdou zamražené a zabalené v igelitu. Krmení živými zvířaty je až na velmi specifické výjimky ze zákona zakázané. Kupuje se také spousta exotického ovoce, houby pro houbožravé želvy nebo klokánky, hlemýždi pro plazy dracény… Ta škála je neuvěřitelně široká. I tak ale krmení není ta nejdražší položka. Nejdražší jsou zaměstnanci.
Krmení pro slona, který je asi nejdražším zvířetem na provoz, je ve srovnání s platy devíti slonařů a provozem pavilonu, kam je potřeba započítat vodu a kanalizaci, pakatel. Nemluvě o nákladech na jeho vybudování. Takže když se mě lidé ptají, které zvíře je v zoo nejdražší, odpovídám, že slon, ale kvůli potravě to není.
LN: Nemají zvířata v zajetí problém s nadváhou, když nemusejí lovit a potravu mají pravidelně?
To je velký problém. Snažíme se třeba napodobit, jak zvířata fungují v přírodě. Řada plazů se krmí jednou týdně. U varanů komodských kurátor Petr Velenský zjistil nejen to, že není vhodné krmit je denně, ale že pro ně nejsou vhodní ani potkani. Dává jim celé kozí nohy a je fascinující pohled na to, jak je do sebe celé nasoukají a pak dlouho tráví, i s kostí.
Jistě to není jen tím, že víme, jak je krmit, ale faktem je, že se nám na rozdíl od jiných zahrad daří varany rozmnožovat. U zvířat, která se živí ovocem, je zase potřeba bedlivě hlídat jeho množství, a navíc zohlednit skutečnost, že ovoce, co koupíme tady u nás v obchodě, má mnohem vyšší obsah cukru než ovoce z pralesa. Zdejší zelenina je stejně sladká jako tamní ovoce. Takže je to úplná alchymie.
LN: V poslední době se hodně mluví o ochranářské funkci zoologických zahrad. Existují zvířecí druhy, které přežívají jen díky nim. Proč se ale takhle nepodařilo zachránit před už celkem jistým vyhynutím severního nosorožce bílého?
Kolem nosorožců jsem se hodně pohyboval – tedy přeneseně –, ještě když jsem pracoval v Českém rozhlase. V roce 2000 jsme s tehdejší ředitelkou Zoo Dvůr Králové Danou Holečkovou dělali přímý přenos z tamního narození samice Fatu. V té době žily v Kongu poslední desítky severních bílých nosorožců. Bylo jasné, že pokud se nepřesunou, pytláci je vybijí.
Byla to poslední šance přemístit je z Národního parku Garamba například do Keni a spojit je s nosorožci ze Dvora Králové, případně ze San Diega, kde je také chovali. Transport zvířat ze Dvora Králové, který se uskutečnil v prosinci 2009, byla správná věc. Pokud byla šance je rozmnožit, pak spíš v Keni než v zoologické zahradě v Podkrkonoší. Jenže na to už bylo pozdě. Teď se pracuje na velmi složité umělé reprodukci těchto nosorožců. Význam toho výzkumu ovšem spatřuji spíš v tom, že by jeho výsledky mohly pomoci některým asijským nosorožcům, kteří jsou teď v téže situaci, jako byl nosorožec bílý před dvaceti lety. Tam by techniky asistované reprodukce byly přínosné.
LN: Je nějaké zvíře, které Zoo Praha ještě nemá, a vy byste ho chtěl?
Vombati. To jsou velmi zajímaví vačnatci pro vážnější zájemce a roztomilí australští „plyšáci“ pro běžné návštěvníky. A mimo jiné díky sbírce na australskou faunu postiženou požáry, kterou jsme uspořádali a v níž se vybralo skoro 23 milionů korun, jsme začali uvažovat také o koalovi medvídkovitém. Ale to je zatím ve hvězdách.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
