Místo půstu vyzkoušela i raw veganské jídlo. Je dobré jít vlastní cestou, radí husitská farářka do života
Husitská farářka Sandra Silná.
| foto: Anna Vavríková,
MAFRA
Premium
Rozhovor
Praha -
O farářce Sandře Silné jsem se poprvé dozvěděla před několika lety, když jsem psala o netradičních pohřbech. Jednou z jejích mnoha aktivit je totiž doprovázení pozůstalých a provázení obřady v pražském Lese vzpomínek, kde se popel pohřbívá ke kořenům stromů. Dnes má ale být tématem naděje, kterou přinášejí Velikonoce.
Lidovky.cz: Velikonocům předchází postní období. Co znamená pro vás jako farářku?
Jednak je to samozřejmě příprava na Velikonoce. V rytmu liturgického roku je to takové zpomalení. A letos máme už druhou postní dobu, kdy jsme chtě nechtě všichni zpomaleni. Týká se to věřících i lidí, kteří se obracejí někam jinam. Záměrně neříkám nevěřících. Pro mě osobně postní doba vždy byla a je pokusem zjednodušit na těch čtyřicet dní život, ostříhat to, co dávám ven, a zaměřit se dovnitř, k vděčnosti za to, co mám, k pozorování, kde jsem, a k promýšlení, co dál.
Lidovky.cz: Takže žádný půst a omezování čokolády, jak je teď módní?
Půst, kdy jsem nějak řešila jídlo, jsem si dala před dvěma lety, před Velikonocemi jsem přešla na raw veganské bezlepkové jídlo, samozřejmě bez alkoholu. Abych si to vyzkoušela.
Lidovky.cz: Co vám to dalo?
No… Já jsem normálně zhubla! (směje se) Měla jsem víc energie, líp jsem spala, měla jsem víc chuť na manuální práce, líp jsem se soustředila, měla jsem pocit, že mi to pálí a že mě napadají dobré věci. Musíte překonávat chutě na různá jídla a je zajímavé se se sebou v téhle situaci nedostatku potkat. Uvědomit si, co to se mnou dělá, když si nemůžu dát třeba čokoládu. Jakou mám náladu, co to dělá s mými myšlenkami? Jak moc mi to vadí a za jak dlouhou dobu mi to vadit přestane? Nemůžu ale říct, že by mi to dalo třeba chuť víc studovat Bibli. Spíš se člověku projasní myšlení. Já jsem vlastně už dřív držela půst každý pátek a teď, když mi skončilo období intenzivního kojení, zkouším přerušovaný půst. Spočívá v tom, že člověk má za den na jídlo třeba sedm hodin a pak dalších sedmnáct, kdy nejí. A to mi vyhovuje.
Lidovky.cz: A víte, že je to prý recept na dlouhověkost? Píše se to v jedné moudré knize, jmenuje se Konec stárnutí. Tedy ještě je potřeba dělat pár dalších věcí, třeba se otužovat.
No a to dělám taky! Už čtyři roky lezu do studené vody.
Lidovky.cz: Předpokládám ale, že to neděláte, abyste se dožila stovky. Tak proč?
Mě tohle naučil skaut. Jít vlastní cestou, zkoušet nové věci. Mám podezření, že mám v nejrůznějších věcech v životě tendenci vybrat si tu složitější cestu. Neberu to ale nějak úkorně. Prostě to tak je. Přináší mi to uspokojení z poznání a ze zkušeností. Je to dáno celoživotním nastavením. Jako bych měla nějaký vnitřní motůrek, oheň, který mě tlačí nesedět na zadku, objevovat, učit se. Celý dosavadní život hledám věci, ve kterých mi bude dobře.
SANDRA SILNÁ (41)Vystudovala husitskou teologii a psychosociální studia na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy, kde studovala také judaistiku. Během studia se nechala pokřtít a roku 2007 byla vysvěcena na farářku Církve československé husitské. Působí v Husově sboru v Brně, kde také vystudovala humanitní environmentalistiku na Katedře environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, tamtéž je nyní doktorandkou. Zároveň dálkově studuje pivovarnictví na Střední průmyslové škole potravinářských technologií v Praze. Má dva syny. Práce farářky pro mě znamená jít vstříc lidem. Pokoušet se je propojovat. Doprovázet je. Poskytovat jim prostor, aby mohli být sami sebou. Vypovídat se. Snažím se je neposuzovat a neodsuzovat. Hodně důležitý je pro mě terapeutický rozměr. Co se týče působení v kostele, kázání, tam považuju za nejdůležitější mluvit o lásce. O božím přijetí a lásce pro každého člověka. O naději.  Husitská farářka Sandra Silná. |
Lidovky.cz: Při své práci mluvíte s velkým množstvím lidí. Co je nejvíc trápí?
Že už je to dlouhé. Jsme zvyklí žít rychle a mít na dosah spoustu možností, které nám dávají pocit svobody. Myslím, že často jen domnělý. Najednou rok žijeme tak, že nemůžeme mít všechno, co chceme. U mnoha lidí to vede k depresím. Loni věřili, že to brzo přejde, ale teď už se projevuje, že nevíme, co bude dál, a hlavně kdy. Většina lidí se shodne na tom, že pandemie díky očkování přejde. Ale co bude dál s ekonomikou? Se zaměstnaností? Co to udělá s kulturou? Budeme mít vůli řešit environmentální otázky, které jsou palčivé, a přesto přehlížené? Lidé, kteří se nad věcmi zamýšlejí, mají obavy. Je otázka, jestli jsme schopní si připustit, že to, že svět nebude stejný, nemusí znamenat, že bude horší. Bude to těžké, ale když máte víru, pomůže vám to v tom, že nepřestanete vyhlížet světlo. Myslím, že je důležité nerezignovat na lidskost a solidaritu – a tu tady pořád vidím.
Lidovky.cz: Na druhou stranu jste v jednom letošním kázání mluvila o tom, že mezi lidmi chybí důvěra.
To jsem si nevycucala z prstu. Vycházelo to z průzkumu veřejného mínění už z roku 2019, přičemž dnešní situace je ještě o hodně horší. Sociologové se dokonce obávají o osud demokracie. Lidé nedůvěřují vládě a institucím, po internetu se šíří konspirační teorie. Víme, jak sociální sítě v Anglii přispěly k brexitu, takže obavy jsou namístě. Jestli si z toho můžeme vzít něco pozitivního, je to neustrnout ve vzdělávání. Ověřovat si informace, nenechat se ovlivnit vším, co si kde přečtu. Schopnost kriticky myslet bude v budoucnu klíčová.
Lidovky.cz: Sama se vzděláváte vlastně celý život. Maturovala jste na gymnáziu, pak jste vystudovala judaistiku, psychosociální studia a husitskou teologii na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy. A před pár lety jste se zapsala na další střední školu – obor pivovarnictví. Už máte z vaření piva maturitu?
Nemám, ta mě tam teprve čeká, protože jsem studium musela přerušit kvůli těhotenství. Jako těhotná totiž nemůžete do laborky. Zbývá mi poslední ročník a maturita.
Lidovky.cz: Jak se na vás dívají ostatní studenti a studentky, o dvacet let mladší než vy?
Já to studuju dálkově a nejsem tam jediná, komu už není dvacet. Byli jsme tam taková skupinka „Marečku, podejte mi pero“, ve věkovém rozpětí pětadvacet až šedesát. Lidi, kteří většinou už dělali v pivovarech a potřebovali si jen doplnit maturitu. Ale samozřejmě jsme se ve škole pohybovali mezi těmi patnácti- šestnáctiletými lidmi – a bylo to super. Takže tam mám teď pauzu, ale před dvěma lety jsem zároveň skončila tady v Brně na Masarykově univerzitě druhý magisterský obor, environmentální studia, a teď tam dělám doktorát.
Lidovky.cz: Vy jste skoro jako reklama na celoživotní vzdělávání...
Nedokážu si představit, že bych ve svých čtyřiceti letech žila s pocitem, že už všechno vím a nemusím se nic učit. Mám pocit, že dál se vzdělávat potřebuji i pro svou práci farářky. Je spousta zajímavých věcí, na které jsem ještě neměla čas. Můj partner se mi směje, že pořád kupuju další a další knihy, že si je jednou přečtu. A zlobí se, že mám po večerech mobil v ruce, ale to není, že bych někde surfovala! Mám stažené Duolingo a učím se dánsky. Mám Dánsko moc ráda, je to země, kde se dobře žije, a já se prostě chci naučit ten jejich trochu zvláštní jazyk. Ale opakuju si i němčinu, španělštinu a francouzštinu. Proč ne? Vezme vám to patnáct minut denně, baví vás to, a ještě se něco naučíte.
Lidovky.cz: Ještě vaříte pivo doma v kuchyni?
Dala jsem si pauzu, když jsem byla těhotná s Vaškem, a ten první rok s ním utekl tak rychle, že jsem si na pivo ani nevzpomněla. Teprve teď mám zase choutky najít si nějaké nové recepty a něco si uvařit. Chmel mám ještě v mrazáku.
Lidovky.cz: Co vás na pivu tak baví? Proč jste se nedala třeba na vinohradnictví?
No je to paradoxní, protože jsem pivu nikdy neholdovala. Výroba vína mi ale přišla daleko složitější. Vinař se celý rok stará o vinohrad, musí rozumět nejen výrobě vína, ale i pěstebním postupům. Tady na Moravě bych k tomu teoreticky měla blíž než k pivu, na druhou stranu výroba piva má v církevním prostředí dlouhou tradici. Ono se to tak sešlo. Někdy před deseti lety jsem si řekla, že by nebylo marné naučit se nějaké řemeslo. Inspiroval mě k tomu kamarád, který se po studiu španělštiny na filozofické fakultě v Praze rozhodl, že bude truhlář. Ve svých třiceti letech šel do Kladna na učňák a dneska má s kamarádem úspěšnou truhlářskou firmu. Dodalo mi to odvahu zkusit si podat přihlášku. Občas se setkávám s názorem, že farářina není plnohodnotná práce. Lidi o tom nic moc nevědí, myslí si, že udělám v neděli jedno kázání a že peníze, které dostávám od státu, jsou neoprávněné. Je to vidět i v průzkumech, že práce faráře, uklízečky a poslance jsou ve společnosti nejméně uznávané…
Lidovky.cz: ... ještě novinář.
To taky. Chápu, že na tom asi nic nezměním tím, když se seberu a půjdu něco studovat, ale říkala jsem si, že není od věci umět řemeslo. Kdyby se cokoli přihodilo a farářku bych už nemohla dělat, vím, že bych se uživila. A druhá věc byla, že se před těmi deseti lety chystala odluka církve od státu – a já jsem si říkala, že fary budou pod určitým tlakem, aby si zabezpečily finance na provoz. Vaření piva je s církvemi spjaté od středověku. Mnišské řády měly právo vařit pivo. Třeba bylinkářka Hildegarda z Bingenu, řádová sestra, popisovala chmel a jeho účinky.
Prostředí řádů je spojené s moudrostí, co se týká přírody. Mniši a řádové sestry často rozuměli rostlinám, ale taky fermentaci, kvašení a výrobě nápojů a potravin. Takže mi přišlo, že vaření piva se s církví docela dobře doplňuje. A líbilo se mi, že bych měla co dát na stůl, mohla lidi něčím dobrým pohostit. Jednak jim tím uděláte radost, jednak se pak může snadněji rozproudit hovor na různá témata. Sociální rozměr farářství je pro mě hodně důležitý.
Lidovky.cz: Co je podle vás poslání faráře nebo farářky?
Pro mě to znamená jít vstříc lidem. Pokoušet se je propojovat. Doprovázet je. Poskytovat jim prostor, aby mohli být sami sebou. Vypovídat se. Snažím se je neposuzovat a neodsuzovat. Hodně důležitý je pro mě terapeutický rozměr. Co se týče působení v kostele, kázání, tam považuju za nejdůležitější mluvit o lásce. O božím přijetí a lásce pro každého člověka. O naději. Zažila jsem kázání některých kolegůmužů, v nichž chyběl aspekt lásky ke všem lidem a bezpodmínečné přijetí. Zato tam bylo bojovnictví. Kázali ve jménu takového a takového Boha, který některé lidi přijímá a jiné ne. Zajímavé je, že jsem takové odsuzující kázání nikdy neslyšela od žádné ženy. U kolegyň častěji vnímám pečující prvek. Nevím, jestli se to dá takhle zobecnit, ale je to moje zkušenost.
Lidovky.cz: Proč jste si vybrala být farářkou zrovna v Československé církvi husitské, a ne třeba ve větší Českobratrské církvi evangelické?
Protože jsem během studií potkala faráře a pedagoga Zdeňka Krušinu. Svou osobností mě přivedl do církve i ke kněžství. Dokázal mě pro tu cestu nadchnout. Kdyby byl farářem v Českobratrské církvi, nejspíš jsem byla tam. Byl to autentický člověk, s nímž jsem se necítila být kamkoli tlačena.
Husitská farářka Sandra Silná.
Lidovky.cz: Z rodiny jste víru nepřevzala?
Moje mamka je z Beskyd z rodiny s evangelickou tradicí, ale nikdy to nepraktikovala. Tatínek je zase pokřtěný katolík, ale do kostela jsme chodili jen na Vánoce, podívat se na jesličky. Jako dítě jsem s církví měla spíš negativní zkušenost, založenou ze školy, kde jsem měla spolužačku z rodiny svědků Jehovových. Vyznačovala se tím, že byla strašně smutná, což podle mě vyplývalo z toho, že nemohla žít takový ten normální dětský život. Byla svázaná pravidly. Můj strach z církví prolomila až zvědavost a touha najít ve všem, ve světě, v životě, vnitřní smysl. Doufala jsem, že mi to církev vysvětlí.
Lidovky.cz: A vysvětlila?
Ne. Zjistila jsem, že to musím hledat sama. Ale zároveň vím, že víra je dobrý opěrný kámen. V těžkých životních situacích může člověku pomáhat. Zároveň ale nejsem ten typ člověka, který by jakékoli učení dokázal přijmout bez vysvětlení a pochybností.
Lidovky.cz: Na Facebooku máte motto: „Život je krátký. Porušuj pravidla, odpouštěj rychle, miluj celým srdcem.“ Ty druhé dvě věty jsou vzhledem k vaší profesi celkem očekávatelné, ale zaujalo mě „porušuj pravidla“. Co si pod tím mám představit?
A jéje! No já jsem zrovna včera přemýšlela nad tím, jestli to tam nechat. Že to může být pro spoustu lidí takové popíchnutí. Myslíte, aby to nevzali jako výzvu k nedodržování pravidel lockdownu? To taky. Ale spíš celkově. V poslední době mě na Facebooku žádá o přátelství hodně lidí, které neznám, ale kteří se mnou třeba někde slyšeli nebo četli rozhovor. No a jako první informaci o mně uvidí tohle.
Přitom mě možná žádají o kontakt právě kvůli potřebě určité jistoty, neměnnosti, kterou církev může pro lidi symbolizovat. Od někoho jsem si ten citát půjčila, tak jsem neviděla důvod ho měnit. Pro mě znamená, že člověk nemá být zapouzdřený v přílišném klidu. Jsou pravidla, která fungují a nemám potřebu je zpochybňovat – třeba Desatero. A pak tu jsou pravidla, u nichž je lepší, když si člověk nejdřív udělá vlastní zkušenost, aby se s nimi mohl identifikovat. Nebo také ne.
Lidovky.cz: Nejde vám vlastně spíš o stereotypy nebo zvyky?
Asi ano. Stereotypy, škatulky. Věci, které jsou tak zaběhané, že se začnou tvářit jako danost. To motto jako celek pro mě vyjadřuje bytí na cestě poznání. Důležitost toho, aby se člověk nezastavil na nějakém bezpečném místě a neuzavřel se všemu novému.
Lidovky.cz: Na Facebooku máte blesk, symbol odporu pro zpřísnění pravidel pro interrupci, které zavedlo Polsko. Nevysloužila jste si tím kritiku věřících?
Blesk jsem tam dala relativně nedávno, poté, co jsem byla hostem jednoho pořadu v Českém rozhlase. Paní redaktorka se mě ptala, jak se dívám na zpřísnění potratového zákona v Polsku. Odpověděla jsem, že je to složitá otázka, kterou by ženy měly mít možnost řešit bez nátlaku zákona, za nímž navíc stojí církev. Přišlo mi pár reakcí, jejichž pisatelé a pisatelky mi vysvětlovali, jak se mýlím.
Lidovky.cz: Že jsem farářka, tak jak to, že nechráním veškerý život?
Tak to ale nestojí. Když se žena dozví, že její deťátko je těžce postižené a zemře ještě v děloze nebo pár hodin po porodu, je to tak složitá a niterná situace nejen té ženy, ale celého páru a rodiny, že nelze paušálně říct, co je správné. Doprovázela jsem páry, jimž se něco takového stalo. Držela jsem v rukou miminko, které zemřelo těsně po porodu, pomáhala jsem tomu páru se s ním rozloučit. Nějakou zkušenost tedy mám, vím, jak je to pro ženu náročná situace, a mám problém říct, že by církev měla v této věci něco nařizovat.
Pisatelé těch reakcí mi říkali: „Člověk by měl nést svůj kříž.“ Podle nich je to projev naší lásky k životu a Bohu. Ale já myslím, že církev by přesto neměla lidem nařizovat nést ten kříž za každou cenu, když neví nic o situaci celé rodiny, která třeba má víc dětí nebo maminka je sama. Zátěž čtyřiadvacetihodinové péče o dítě s těžkým postižením může rodinu obohatit, stmelit, ale také rozvrátit. Tvrdit, že projev Boží lásky je pouze to, že takové dítě za každých okolností necháme se narodit, je pro mě diskutabilní. Další věc je, že o tomto zákonu v Polsku rozhodovali převážně muži. Takové rozhodnutí by pro mě bylo validnější tehdy, pokud by si každý kněz z církve, která zpřísnění zákona podporuje, a každý zákonodárce, který ho schválil, vzal do péče jedno takto těžce postižené dítě. Kázat morální maxima z bezpečí fary a poslaneckého křesla je... sporné.
Lidovky.cz: Katoličtí faráři se nesmějí ženit a nemají děti. Vy máte dva syny. Myslíte, že to může být pro duchovního či duchovní výhodou, když má děti?
No… Já teď spíš řeším, jestli to moje farářství nejde na úkor mých dětí. Jestli se jim dostatečně věnuji a kde na ně vzít dost času a energie. Těch chvilek, kdy si tady jen sednu na koberec se starším synem a stavíme si lego, je málo. Pomohlo mi, že můžu žít život, jaký si zvolím, tedy v partnerství. Že můžu mít děti. To, že nežiju v celibátu, ale pohybuju se ve vztazích, v rodičovské roli, v akademické sféře, mě přibližuje lidem. Říkají mi, že jsem normální. Za život jsem prošla různými zkušenostmi včetně nešťastných partnerských vztahů nebo rozvodem, a to vše mi, doufám, pomáhá lidem rozumět.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
