Řemeslu se nikde neučil, při šití prvních bot postupoval metodou pokusu a omylu. Ben Hrubeš říká, že trvalo mnoho let, než byl s výsledky spokojený. Začínal u obuvi k historickým kostýmům, dnes na míru vyrábí pánské polobotky, lodičky i zimní obuv. „Lidé také hodně chtějí ,bosé‘ boty, barefootky, tak se alespoň pokouším dělat je tak, aby byly pěkné na pohled a aby si v nich neničili klouby,“ říká.
LN Co vás k šití bot přivedlo?
Zhruba v šestnácti letech jsem s kamarády propadl hře Dračí doupě, což je dnes už legendární fantasy hra. Časem jsme chtěli mít i své vlastní kostýmy, v dílnách jsme pilovali meče a zbraně. Logicky přišla na řadu i otázka obutí, což byl největší problém. Začal jsem zkoušet dělat boty. U nás doma, v parádním pokoji, jsme měli opravárenskou cylindrovku. Byla tam spíš jen na ozdobu. Je to hodně univerzální šicí stroj. Prošil, co jsem potřeboval.
LN Jak vaše výrobky tehdy vypadaly?
Byly to spíš takové nepovedky. Ani nebyly z kůže. Podrážky jsem vytvářel z linolea nebo z něčeho takového velice improvizovaného.
LN A dál?
Postupně jsem propadl kůži, začal jsem dělat nejen obuv, ale i kožené doplňky. Už nás také bylo víc. Jednou jsme vyrazili v našich fantasy kostýmech na čundr a ve vlaku jsme potkali podobnou skupinu lidí. Jen ty jejich kostýmy byly víc historické. Ptali se, jestli taky jedeme na Libušín. Sice jsme vůbec nechápali, oč jde, ale protože to nebylo daleko, zajeli jsme se tam podívat. Ukázalo se, že jde o historický šerm, a tak jsme si tam s lidmi povídali o kostýmech, o výrobcích zbraní, zbrojí. S botami to byla pořád mizérie.
LN Proč?
Nebyl internet a výrobci se špatně sháněli. Navíc to bylo i dost nedostupné i po finanční stránce. Díky lidem z historického šermu jsme ale získali nějaké kontakty na podobné nadšence, s nimi jsme se scházeli a dozvídali jsme se, jak to vlastně v této oblasti chodí. Dokonce jsme koupili jedny dost drahé, ale také dost mizerné gotické boty, které jsem hned rozpáral, abych viděl, jak a z čeho jsou udělané. Začal jsem pracovat s kůží, šel jsem cestou pokusu a omylu. A někdy po roce 2000 už jsme měli jméno. Byl zájem nejen od lidí ze skupiny. Snažil jsem se dělat boty lacino, peníze nikdo neměl. Učil jsem se postupně, dnes mohu říci, že už to umím.
LN Vyučil jste se nakonec ševcovině?
Ne. Tady není škola, kde by se to dalo naučit. (Středoškolský obor obuvník byl ve Zlíně otevřen loni po dvanácti letech - pozn. red.) Pořád se snažím se vyvíjet, studovat, zkoušet. Na tomto řemesle je super, že se člověk má co učit až do smrti.
LN Kdy jste se rozhodl, že budete kromě historické obuvi šít i boty pro běžné nošení?
Ještě v době, kdy jsem šil jen ty historické, jsem zkusil ušít boty pro sebe, snažil jsem se, aby nevypadaly úplně divně. Zákazníci, kteří chtěli historické boty, byli většinou nemajetní, šlo jim jen o to, aby jimi doplnili kostým bojovníka. Zajímala je hlavně cena - detaily, vzhled a provedení už méně. Tam prostor na zlepšování moc nebyl. Za každého klienta, který mi dal volnou ruku, jsem byl nesmírně vděčný. Měl jsem spoustu nápadů a posun k současné botě byl přirozený. Postupně jsem se dostával k jemnějším pracím, propracovával jsem se k pánským polobotkám, lodičkám a kozačkám. To už je vyšší ševcovina.
LN Kde získáváte inspiraci?
Inspirace je strašně moc, mám hodně vlastních nápadů, ale i své oblíbené ševce a výrobce. Hodně se toho dá najít na internetu a dokonce i v Číně najdete spoustu zajímavých nápadů.
LN Jaké je hlavní kritérium pro kvalitní boty?
Kvalitu většinou prověří čas. Boty, které nejsou kvalitní, se rychle obnosí, rozbijí a zapáchají z nich nohy. Důležitým kritériem je kůže, to je nenahraditelný materiál.
LN Hraje nějakou roli i konstrukce obuvi?
Provedení konstrukce je v zásadě dvojí. Nejčastější je lepená nebo šitá, která už není tak běžná. U lepené jde jen o použitý materiál, lepidla jsou dnes na dobré úrovni a šití dokážou úplně nahradit. A co se týče kvality, tam bych nedokázal vyzdvihnout nějakou značku. Stejně tak se rozjede obsázka, což je gumová „vanička“, do které je vrch boty vsazený, u conversky za dva a půl tisíce jako u čínské tenisky za stovku. Pak ještě existuje gumová podrážka s obsázkou. Může tam být určitý druh pryže, kde poměr kaučuku může dělat rozdíl. Nicméně obojí je na patě tak slabé, že se to prochodí jedno o měsíc dřív než to druhé. Na kožené botě se rozbije vždy to, co není kožené. S vrchem se většinou vůbec nic nedělá. Vymění se jim jen spodek a šlapou dál. Ale nejde jen o materiál svršku, ale i o podrážky. Na nich se strašně moc šetří.
LN Jak poznat dobrou gumu na podrážce?
Doporučuji lidem, že pokud chtějí boty, které vydrží, aby vybírali ty, které jsou trochu těžší. Jakmile jsou lehké, znamená to, že v pryži není dostatek houževnatého materiálu. Chemický průmysl a jeho technologie jdou ale tak rychle dopředu, že to nemusí platit úplně bez výjimky. Bavíme se však o pánských botách. Lodičky by těžké být neměly.
LN Jaký je rozdíl mezi průmyslově a zakázkově šitou botou?
Zakázkově šitá je na míru. Zákazník k těm botám získává úplně jiný vztah. Řekne si, jaké boty si představuje. Já se mu snažím porozumět, vcítit se do toho, co mi chce sdělit, na jaký účel je chce a podobně. Společně uděláme nějaký návrh, vybereme kůže, barvy, popovídáme si o tom, takže se stává spolutvůrcem. Samozřejmě, že já do toho dávám ještě další servis a záruku. Zákazník ví, že to vložil do rukou někomu, kdo má jméno, svůj příběh, že to není anonymní nákup. Já se to snažím udělat co nejpoctivěji. Pak se lidi vrací a chválí si, jak jim boty sedí a jak dlouho vydrží. Už nemají chuť si kupovat každý půlrok boty, které se jim pořád trhají a ničí se.
LN Jaké boty šijete nejčastěji?
Snažím se to mít pestré. Mám široké spektrum zákazníků a člověku se to tak nezají. Nebavilo by mě skončit u jednoho typu bot. Baví mě udělat lodičky, polobotky, pak nějakou hrubou práci, tenisky, repliku bot a teď jsem vytížený „barefootky“, což jsou v současnosti moderní takzvané bosé boty. To je můj nový projekt.
LN Co si o tomto trendu myslíte?
Vystudoval jsem biomechaniku, protetiku a ortopedii. Zakončoval jsem státní zkouškou a obhajobou práce Dopad bipedální lokomoce (chůze pěšky - pozn. red.) na pohybový aparát dolních končetin. A ještě nějakou dobu šiji boty. Takže můj názor na bosé chození není s tímto trendem úplně totožný. Stejně jako většina ortopedů si myslím, že to není úplně prospěšné. Ale ať si každý nosí, co chce. Podle mě si ale lidé na površích, jako je asfalt nebo beton, akorát odrovnávají klouby. A popravdě řečeno, bosé boty se mi nelíbí ani vzhledově.
LN Přesto je vyrábíte?
Ano, ale trochu jinak. Snažím se je dělat tak, aby vydržely a aby se na ně dalo koukat. Obvykle se jako přednost bosých bot vyzdvihuje jejich pružnost. Nemají klenek čili nemají žádnou pevnou oporu v zadní části nohy. Nemají ani podpatek, žádný vnitřní korektor, žádnou podporu klenby. To, že je ta bota pružná, že se dá zmuchlat, v tom nespatřuji žádnou výhodu. Noha se také nezmuchlá. Ta se ohýbá ve přední části a tam jsou boty vždy ohebné. Barefootová bota nemůže vydržet tolik jako standardní klasická pevná obuv. Vymyslel jsem bosé boty, které sice jsou pružné, ale přece jenom v sobě mají nějaké tužení na místech, kde to považuji za nutné - na patě i na špičce. Drží tvar a pořád jsou vzhledné. A také by měly víc vydržet.
LN Pořádáte také kurzy šití obuvi, které jsou obsazené i na rok dopředu, co vás na nich baví? A co na tom baví účastníky?
V dílně jsem trochu jako vězeň na Bezdězu. Dokážu sice sám se sebou vydržet, ale potřebuji i kontakt s lidmi, je mi příjemný. S kurzisty máme dost společných názorů. Nabíjí mě zpětná vazba. Na začátku kurzu je to samozřejmě nejistota. Co to bude? Zvládnu to? A pak se pomalu začíná rodit bota. Napne se na kopyto a hele, ono to snad i jako bota vypadá. Pak jim padnou, dokončí je a jsou prostě šťastní, že něco takového zvládli. Pro mě je to nesmírně osvěžující. Dokážu lidem trošku rozšířit obzor. Většinou nevědí, jak by se do boty pustili, co všechno to obnáší. A vždy se diví, jak je to složitá věc. Pomáhám jim nakouknout do řemesla. V žádném případě je nenaučím vše, ale základy uvidí a boty už budou vždycky vnímat jinak než ti, kdo kurzem neprošli.
LN Kdo k vám na kurzy chodí?
Spektrum je hodně široké. Buď jsou to úplní začátečníci, nebo dokonce třeba opraváři obuvi, kteří si chtějí rozšířit znalosti o konstrukci. V poslední době přicházejí právě bosochodci, to je velká skupina. Možná tak na polovině kurzů se dělají barefootky. Také sem chodí dámy z byznysu, které si řeknou, že by bylo hezké tady začít nějakou vlastní značku. U mě se jim ty plány trošku zhroutí. Vidí, co za tím všechno vězí, že tudy cesta nevede. A pak se hlásí spousta lidí, kteří si chtějí šít pro sebe, třeba po práci, případně že by se tím později chtěli živit.
LN Tím si ale vychováváte konkurenci, ne?
Já jim v tom rád pomůžu, ale ta cesta je trnitá a dlouhá. Vidí, kolik vybavení je k tomu potřeba -nástroje, kopyta, nářadí, kůže. Je potřeba tomu všemu rozumět. Já jsem v tom utopil strašně moc energie a peněz. A také času. Mně se až po mnoha letech šití začalo dařit tak, abych byl spokojený.
