Libyjci kvalifikační duel na Africký pohár, v němž v pondělí hostili Komory, přesunuli na neutrální půdu v Mali. Není to náhoda - od Tripolisu zhruba 3500 km vzdálené Mali udržuje s Kaddáfím velmi dobré vztahy.
Podivná éra za Kaddáfího syna
Tomu triumfu 3:0 přihlíželo na 20 tisíc Malijců, kteří po každém vstřeleném gólu volali jen jediné jméno: "Kaddáfí! Kaddáfí!" A nad hlavy zvedali transparenty s diktátorovou podobiznou. Jen co jednoznačný zápas skončil, libyjský kapitán Tarik Ibrahim el Taib pro stanici BBC řekl: "Celý náš tým stojí za Kaddáfím."
GRAFIKA (po kliknutí se zvětší)
"Tuhle výhru věnujeme našim lidem, kteří nyní tolik trpí. Snad se nám podařilo přinést na jejich tváře alespoň trochu radosti." Je víc než zřejmé, že tohle je jen další forma Kaddáfího politiky: přinášet dezinformace a využít sebemenší možnosti, jak veřejnosti ukázat podporu vlastního lidu.
Nakonec jeho rodina se ve fotbale pohybuje a ví, jak s ním naložit ve svůj prospěch. Syn Sádí byl na přelomu tisíciletí kapitánem národního týmu i šéfem fotbalového svazu. Povídá se o tom, kterak to byla libyjského fotbalu podivná éra. Jakou cestou se libyjští fotbalisté do Mali dostali, není zcela jasné. "V Tripolisu s námi kouč ani trénovat nemohl. Bylo velmi těžké sejít se pohromadě, ale nakonec jsme to dokázali," líčil záložník Taib...
Vážná situace v Libyi dává vzpomenout i na jiné země dříve zmítané válkou. Fotbal nejvíce doplatil - tedy co se týče mezinárodních akcí - na tu v bývalé Jugoslávii. Silné generaci v roce 1992 zakázaly sankce OSN účast na Euru ve Švédsku. Hříčka osudu - náhradníci z Dánska potom celý turnaj senzačně vyhráli.
Zatímco Irák se s ostatními zeměmi začal v roce 2003 poměřovat necelý půlrok po prvních náletech na Saddámův režim, válka v Afghánistánu jako by fotbal osvobodila.
Jména se nesmějí vyslovovat
Za dřívějšího talibanského režimu se fotbal hrál v zemi pouze při výjimečných příležitostech. Žádný národní výběr. Stadiony sloužily hlavně jako popraviště. Když už se hrálo, fotbalisté museli běhat v košili s dlouhými rukávy a v dlouhých kalhotách. Lidé je nemohli ocenit potleskem a místo pokřiku " do toho" jim bylo dovoleno skandovat jen "Alláhu akbar!" - tedy "Bůh je veliký!"
Na kábulském stadionu se nejednou stalo, že na hřiště během utkání vtrhla fundamentalistická milice a popravovala, aby to vidělo co nejvíce lidí. "Ještě teď na hřišti najdete nábojnice," říkal před deseti lety během války Ahmad Maruf, prostý obyvatel Afghánistánu.
"U nás zase Kaddáfí zakázal jména na dresech," líčí LN Abul Adam Almesmarí z tábora libyjských povstalců. "Chce totiž slyšet jen svoje jméno, jako každý diktátor." S kvalifikačním zápasem si libyjský fotbal poradil a teď pro změnu řeší, jak se kvůli bezletové zóně dostat do Jihoafrické republiky.
Tam má 8. dubna tým do 23 let sehrát odvetu o postup na olympiádu v Londýně. "Ale dneska nemá nikdo v Libyi na fotbal ani pomyšlení," tvrdí Almesmarí. Jenom Kaddáfímu by se možná mohl zase hodit...
