Ta stíhačka vás nejspíš bolela víc než čtvrteční sprint, že?
Určitě. Únava se nastřádává. Už také jedeme třetí týden závodů v kuse, to vše se nasčítá. Ale nejen u mě, všichni jsou na tom stejně.
Přesto jste nasadila v prvním kole z první pozice docela svižné tempo.
Jela jsem si svoje tempo a říkala si, že když mě dojedou, tak mě prostě dojedou. I jsem s tím tak nějak počítala. Jelo se mi dobře, v pohodě. Až od druhého kola už to pohoda nebyla.
Co způsobilo tři chyby na první ležce?
Foukalo a já jsem si cvakla proti větru. Egil (trenér Gjelland) mi pak říkal, že když tady když táhne z jedné strany, musí se cvaknout proti větru a ještě nahoru, protože zdejší vítr ty rány sráží dolů. Já si cvakla jen proti, nahoru ne, takže všechny mé rány byly příliš dole.
Když hned po první střelbě jdete na tři trestná kola, musíte být i psychicky odolná, abyste závod v mysli předčasně nezabalila. Což jste rozhodně neudělala.
Vyrážela jsem do té stíhačky z nejlepší možné pozice a věděla, že si do ní nesu proti ostatním holkám něco navíc. Takže mě ani ta ležka úplně nesrazila. Říkala jsem si: Ten závod je ještě dlouhej.
Jen ty běžecké síly od druhého kola poněkud ubývaly?
Už se mi tak moc dobře jako na začátku neběželo. V prvním kole jsem si ještě říkala: Jo, tohle bude dobrý závod, vypadá to, že mě ani nebude tolik bolet. A potom to přišlo. V té zdejší výšce únava nepřichází postupně, tady je to jiné.
Najednou to s vámi sekne.
Jedete si, jedete, jedete - a najednou jako by vás něco praštilo do hlavy... a už úplně nejedete.
Zato se střelbou na dalších třech položkách, kde jste už minula pouze jeden další terč, můžete být spokojená.
To jo. Akorát mě mrzí, že poslední rána na poslední stojce mi nevystřelila, dobíjela jsem ji ručně a ještě to byl potom tak velký kalibr, že se všichni divili, že terč spadl. Tam jsem se trochu zasekla. Měla jsem potom kousek před sebou skupinku holek, bojujících o umístění kolem 10. místa. Kdybych se tím dobíjením na 15 vteřin nezasekla, ta skupinka by mi neucukla a nevznikla by tam ta díra. Vyrážet s nima do posledního kola by bylo jiné. Ale to je biatlon.
Každopádně 14. místo je vašim třetím nejlepším umístěním v sezoně. Na jejím počátku jste se vyjádřila, že cokoliv do dvacítky letos berete. Stále to platí?
Já jsem spokojená. Samozřejmě jsem trochu i zklamaná, protože propadnout se ve stíhačce o čtrnáct míst je docela dost, ale kdyby mi ve středu někdo řekl, že budu v Anterselvě v jednom závodě čtrnáctá, brala bych to všemi deseti.
Jak jste vstřebala dva dny po čtvrtečním vítězství, kdy gratulací muselo být strašně moc? Musela jste si v hlavě vše porovnat?
Nepřišlo mi, že bych měla začít lítat v oblacích. Povedl se mi jeden závod, to se nemůžete začít hned vznášet. Radši jsem se soustředila na další závody, aby z toho nebyl nějaký průšvih. Nemyslím si, že bych se s vítězstvím ve sprintu nějak složitě srovnávala.
Ale učení na dvě zkoušky, které vás příští týden na České zemědělské univerzitě čekají, jste asi moc nedala. Nebo ano?
To mi ani nepřipomínejte. Začínám trochu panikařit, že to nestihnu. Myslím, že příští týden toho moc nenaspím a budu se pořád učit. Jednu zkoušku mám hned v pondělí a tu těžší, ze zoohygieny, ve čtvrtek.
Tedy s trochou nadsázky řečeno, vám vlastně postup do nedělního hromadného závodu poněkud zkomplikoval plány.
No... Maličko jo. Myslela jsem si, že pojedu zítra domů o něco dřív.
Na druhou stranu je však rozhodně příjemné, že obstaráte českou ženskou premiéru v hromadných závodech žen v této sezoně.
Jo, já se těším. Hromaďák je pěkný závod. Už jen tím tím, že v něm jede pouze 30 nejlepších, cítíte se dobře. I kdybyste skončil poslední, pořád jste mezi 30 nejlepšími, což je fajn.
O kolikátý váš hromadný závod kariéry půjde?
Druhý. Premiéru jsem měla na olympiádě. Také tehdy jsem startovala zezadu. A asi ani tady se v prvním kole hned někam dopředu prokousávat nebudu.
