Během karantény přibrala třetina lidí. Kila navíc ale nemusí ještě nic znamenat
Ilustrační foto.
| foto: Pixabay.com/stevepb
Premium
Původní zpráva
Praha -
Jeden z nejviditelnějších dopadů uplynulých karanténních týdnů vidíme, když si stoupneme na váhu. Třetina lidí přibrala. Počet kilogramů však neříká vše – stejně jako populární index BMI.
Kdy jsou kila navíc v pořádku? A proč může být stejná váha i po karanténě problém?
Na první pohled je sedmačtyřicetiletý Martin chlap jako hora. Bez pár centimetrů měří dva metry. Ručička na váze se u něj pohybuje těsně pod číslem 150 kilogramů. I když se to nezdá, právě on má za „normálních okolností“ víc než dost pohybu a jeho okolí nevěří, že skutečně váží tolik. Pravidelně hraje basketbal, což je hobby, které mu zůstalo z mládí, kdy sportoval závodně, několikrát týdně cvičí pod dozorem profesionální trenérky a občas jezdí na kole kolem Berounky. Věnuje se cvičení s vlastní vahou a také boxu.
Autor:
Ludmila Hamplová
„Basket jsem hrál závodně, takže jsem měl jednou nebo dvakrát týdně tréninky a jednou týdně zápas, ale začal jsem podnikat a s firmou už to nešlo stíhat. Takže jsem nabral,“ říká otevřeně. Přesto na pohyb nezanevřel. „Já jsem svou váhu nikdy neřešil. Asi by bylo fajn, kdybych trochu zhubl. Ale nemám žádné prudké výkyvy. Už několik let se držím na stejné váze plus minus dvě tři kila. Nejsem typ, co by nic nedělal, takže se hýbu celý život.“
Jenže koronavirus a s ním spojená karanténa změnily i jeho obvyklý režim. Posilovny byly několik týdnů zavřené, setkání více než dvou osob zakázané, a navíc nemohl pracovat, protože koncerty, kde pracuje jako ostraha, byly zrušeny a není jasné, kdy se obnoví. „Určitě jsem teď měl míň pohybu než obvykle. Přišel jsem o zakázky, přitom jeden koncert pro mě znamená, že nachodím třeba patnáct kilometrů. Musel jsem být doma, a tak jsem jen trochu boxoval ve sklepě,“ popisuje.
K pravidelnému tréninku pod profesionálním dohledem se už však vrací – uvědomuje si, že vzhledem ke své hmotnosti potřebuje takový pohyb, který nebude znamenat zbytečnou zátěž pro klouby. A neobejde se ani bez pravidelného protažení celého těla. „Hýbat se musím, i když stárnu a vážím tolik,“ říká rozhodně.
Právě Martin, který o sobě s úsměvem říká, že má „těžké kosti“, je příkladem aktivního člověka – a právě celková tělesná zdatnost je to, co nakonec rozhoduje, nikoliv číslo na váze. „Řada aktivních sportovců je díky objemu svalové hmoty jen podle své váhy v pásmu nadváhy, aniž by to znamenalo, že musejí za každou cenu zhubnout. Naopak. Stejný objem svalové hmoty má vyšší hmotnost než stejný objem tělesného tuku,“ vysvětluje obezitolog a sportovní lékař, docent Martin Matoulek, který působí na 3. interní klinice 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice.
Péči o obézní pacienty zasvětil svůj profesní život – stejně jako snaze šířit smysluplné informace o hubnutí, výživě i pohybu. „Takzvaný váhocentrismus, kdy se lidé upínají k číslu na váze, je ve skutečnosti nebezpečný. Mnozí aktivní lidé s nadváhou jsou ve výrazně lepší kondici než pasivní jedinci s nižší hmotností.“
Cílem jeho práce tak není dosáhnout „za každou cenu“ toho, aby pacienti vážili méně, ale hlavně aby se zlepšila jejich tělesná zdatnost. Jednoduše proto, že větší podíl aktivní svalové hmoty, ale také srdce a plíce, přivyklé na pravidelnou zátěž v podobě pohybu, znamenají z dlouhodobého hlediska výhodu. Aktivní lidé jsou méně ohroženi civilizačními chorobami, i když mají pár kilo navíc. V tomto ohledu je zavádějící i takzvaný Body Mass Index (BMI), který se vypočítává z poměru tělesné výšky a hmotnosti. Víc vypovídající je vyšetření poměru tuku a svalové hmoty v těle.
Lenivá karanténa
Jenže představa aktivního života dostala kvůli nucené karanténě a více či méně povinnému domácímu pobytu na frak na celém světě. Podle nedávného průzkumu České obce sokolské a agentury STEM/MARK zůstala kondice u 56 procent dotazovaných stejná, u 33 procent se však zhoršila. Pro 11 procent osob naopak karanténa znamenala zlepšení tělesné zdatnosti. Téměř polovina respondentů uváděla, že se jejich hmotnost nezměnila, avšak více než třetina zažila mírný nárůst váhy.
O něco optimističtější výsledky měl průzkum agentury IPSOS pro Zdravotní pojišťovnu Ministerstva vnitra ČR. Podle něj se 66 procentům Čechů a Češek dařilo dodržovat zásady zdravého životního stylu v podobě pravidelného pohybu, zdravé stravy, dostatku spánku či správného pitného režimu. Téměř dvě třetiny dotazovaných pravidelně sportovaly i během karantény, nejčastěji to znamenalo chůzi a cyklistiku, necelá třetina se sportu vůbec nevěnovala.
Jenže 40 procent respondentů uvedlo, že konzumovalo víc jídla než obvykle. U mladých lidí mezi 18 a 26 lety to bylo dokonce 52 procent. Vysvětlení je jednoduché: zatímco venku takřka nic nefungovalo, plná lednička stejně jako rozvážkové služby restaurací a hospod byly k dispozici bez omezení.
V průměru o 2,5 kilogramu podle průzkumu zveřejněného ve francouzském deníku Le Pari-sien přibrali Francouzi a Francouzky. Mimo jiné proto, že častěji jedli čokoládu a také si dopřávali alkoholický aperitiv. Izraelci a Izraelky dle výzkumu Hebrejské univerzity v Jeruzalémě nabrali v průběhu karantény 1,2 kilogramu a 70 procent z nich uvádělo, že byli méně fyzicky aktivní než obvykle.
I tak je namístě brát prezentovaná čísla s rezervou, protože se jednalo o průzkumy, kdy respondenti sami hlásili údaje, nikoliv o podrobnou vědeckou studii, během níž by se lidé vážili pod odborným dohledem. Lidé totiž mohli ve vyplňování odpovědí lhát – třeba proto, že se chtěli ukázat v lepším světle.
„Nemáme data, která by ukázala, jaké dopady měl nouzový režim na zdraví celé populace, ale individuálně se to projevit mohlo, byť si toho mnozí ani nevšimli, protože se u nich nezměnilo číslo na váze. Řadě lidí poklesem fyzické aktivity klesla jejich fyzická zdatnost a současně se dostali do stavu, kdy i jejich obvyklý kalorický příjem bude najednou vyšší než energetický výdej,“ upozorňuje docent Matoulek, autor knihy Manuál úspěšného hubnutí pro laiky.
Téměř všichni své sportovní aktivity omezili už jen proto, že jim chyběl obvyklý řád i potřebné zázemí posiloven a tělocvičen. Trénovat třeba fotbal v panelákovém bytě nešlo a ani plavání ve vaně není to pravé. Největší negativní dopad mohla mít karanténa podle odborníka na seniory, kteří rychleji ztrácejí tělesnou zdatnost a současně kvůli obavám z nákazy radikálně omezili pohyb mimo svůj domov.
Navíc pro řadu lidí je jídlo tak trochu uklidňujícím rituálem ve chvíli, kdy se cítí být ve stresu, případně aspoň nějakou náplní během nudy. V roce 2015 byla v odborném časopise Journal of Health Psychology publikována studie, která ukázala, že pocit nudy zvyšuje pravděpodobnost, že člověk sáhne po jídle a potenciálně se dostane do stavu, kdy jeho tělesná hmotnost nezdravě poroste. Navíc spolu s tím, jak se řadě lidí rozpadl obvyklý denní rytmus, bylo stále těžší udržet pravidelnost ve stravování. Najednou lidé nemuseli brzy ráno vstávat do práce, řada obvyklých povinností zmizela a místo toho přišlo podivné bezčasí, kdy bylo docela těžké uvědomit si, co je vlastně za den.
„Skutečnost, že jsme chodili do práce, nějaký čas jsme věnovali pohybu, ale také pravidelně spali a jedli, nám určovala určitý denní řád. Během nouzového režimu se někteří lidé dostali do situace, kdy nemají tři hlavní jídla dne a svačiny, ale vlastně stále něco ujídají,“ vysvětluje Aneta Sadílková, nutriční specialistka, která působí na 3. interní klinice 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Podle ní se ve větším riziku přejídání, ať už ze stresu, či z nudy, ocitají ti, pro něž už v minulosti bylo jídlo „řešením“ stavů nepohody a zároveň si nebyli schopni vytvořit rozumné návyky. Naopak ti, kteří toto uměli a pochopili principy vyváženého stravování, se dokázali přizpůsobit i při změnách podmínek. Jenže pokud někdo hubl tak, že si nechal dovážet jídlo v krabičkách a nemusel moc přemýšlet nad tím, co má jíst a proč, ocitl se najednou bez podpory, pokud si měl jídelníček sestavovat sám. Ve větším riziku přejídání byli náhle také ti, kdo mají problém rozlišit, kdy jedí z hladu a kdy jen „na chuť“.
„Řada lidí má pocit, že během dne vlastně nic moc nesnědí, ale jen tak uzobávají. Ve skutečnosti je jejich celkový kalorický příjem větší, než pokud by skutečně jedli hlavní jídla, případně svačiny. Rizikové je v tomto ohledu mít neustále něco ‚k zakousnutí‘ položené na stole či každou cestu na toaletu vzít kolem ledničky,“ doplňuje Aneta Sadílková.
Jenže pokrmy s vysokým obsahem soli, cukru a tuku jsou podle studie publikované v roce 2016 v Advances in Nutrition Journal přesně těmi, po nichž saháme, když „máme chuť“, navzdory jejich nevhodnému nutričnímu složení. Tato potřeba roste, pokud jsme ve stresu.
Nevzdávat se. To platí v každém věku
Dobrá zpráva pro všechny, kdo během karantény zažili hody a lenošení, však je, že vždy existuje cesta ven a možnost nastoupení či navrácení se ke zdravějšímu režimu. Svým způsobem výhodu v tomto ohledu mají ti, kteří i před několika desítkami let aktivně sportovali.
„Tito lidé jsou zvyklí na zátěž, nevzdávají se a vědí, že výsledky nepřijdou okamžitě, a zároveň se umějí poprat s případnými neúspěchy. To všechno jsou dobré předpoklady pro to, aby se vydali na lepší cestu,“ je přesvědčen docent Matoulek.
Příkladem je jedna z jeho pacientek, někdejší vrcholová sportovkyně, dnes sedmasedmdesátiletá Anna Šachová. V šedesátých letech se s týmem pozemního hokeje ČKD Stalingrad (dnešní Bohemians Praha) stala dvakrát mistryní republiky. „Nikdy jsem nebyla hubená. Vážila jsem sedmdesát kilo. Při prvním těhotenství jsem nabrala jedenáct kilo, ale všechno jsem po šestinedělí shodila, protože jsem se vrátila k tréninku,“ vypráví a ukazuje černobílé fotografie týmu. Všechny zachycené ženy jsou od pohledu „krev a mlíko“, všechny ale také v té době byly ve skvělé kondici. Sama Šachová měla během aktivní sportovní kariéry BMI v pásmu nadváhy proto, že měla velký objem svalů a naopak menší množství tukové hmoty.
Po druhém těhotenství však s vrcholovým sportem skončila a začal její desítky let trvající boj s váhou. V tomto ohledu její příběh není nijak výjimečný. „Prala jsem se s dietami a vyzkoušela kdeco. Vzpomínám si, že jsem se dostala i do Thomayerovy nemocnice na léčbu obezity. Bylo to s protekcí, protože tam chodily na hubnutí herečky. Jenže to bylo hrozné, skoro jsme nejedly, ke svačině byla čtvrtka rajčete,“ vzpomíná.
Během komunismu šlo však o běžnou metodu hubnutí i pod lékařským dohledem a takto se v českých nemocnicích hublo ještě po roce 2000. Drastické hladovky, třeba pod moderním názvem detoxikace, sice znamenají rychlý a výrazný úbytek hmotnosti, ale nepřinášejí dlouhodobý efekt. To, co člověk shodí, brzy nabere zpět, a často i mnohem víc. Paní Šachová se tak postupně přehoupla přes sto kilogramů, až nakonec vážila 148 kilo. „Nemohla jsem dýchat, nedokázala jsem vyjít schody a vůbec mě nebavilo žít. Bylo mi 66 let, když jsem se rozhodla pro operaci, kdy mi zmenšili objem žaludku a zasáhli i do střeva,“ vzpomíná na dobu, kdy se podle svých slov znovu narodila. „Říkala jsem si, že chci žít a nemůžu se vzdát. Po operaci si užívám života.“
Chirurgický zásah sice před lety pomohl od nejhoršího, ale zásadní vliv na úspěch její léčby měla ochota spolupracovat a vědomí, že má před sebou dlouhou cestu, nikoliv sprint. Po operaci začala víc chodit na procházky a jezdit na rotopedu, znovu byla aktivní, byť s omezeními danými věkem. To jí vydrželo a s pohybem nepřestala ani během koronavirové krize. Ke kondici vrcholové sportovkyně má daleko, ale otevírá se jí šance žít zdravěji a být na tom stejně dobře jako mnozí hubenější lidé, kteří současně nejsou tak aktivní jako ona.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
