V roce 1993 jste při misi UNPROFOR na Balkáně se svými muži osvobodil z obklíčení 53 francouzských vojáků, jako válečný hrdina jste pak dostal francouzský Řád čestné legie i české státní vyznamenání Za hrdinství. Byla to nejnebezpečnější situace, ve které jste se kdy ocitl?
Víte, já při slovech válečný hrdina ve spojení se mnou trochu trpím rozpaky. Já se účastnil malé epizodky, kdy šlo bezprostředně o život. Ale když to porovnám s tím, že naši vojáci v Afghánistánu jsou v podobné situaci tak padesátkrát za půl roku, a přesto je nikdo neoznačuje za válečné hrdiny, vidím, jak je to relativní. A to nemluvím o tom, co třeba dělají den co den hasiči. Ti mnohdy podstupují vyšší hrdinství, protože na rozdíl od nás vědí, do čeho jdou, a přesto tam jdou. My se někdy staneme hrdiny náhodou, kdežto oni jsou hrdinové vědomě. Ale abych vám neutekl z otázky: Nebezpečí na vás přece nečíhá, jen když se dostanete do boje. Nebezpečné jsou i banálnější věci, třeba výcvik seskoku padákem. Nebo si zkuste porovnat statistiku úmrtí při řízení motorových vozidel a ztráty vojáků při bojové činnosti – vojenské ztráty jsou mnohem menší.
Chcete říct, že na D1 máte větší strach než na vojenské misi?
Vlastně ano. D1 je možná rizikovější než pro vojáka Afghánistán.
Je opravdu tak obtížné se po návratu z mise zapojit do všedního života? Nebo se to týkalo jen veteránů z Vietnamu?
To platí univerzálně. Protože váš životní rytmus se v misi hodně změní a návrat vyvolá napětí. Představte si vojáka, který je na stanovišti někde hluboko v Afghánistánu, třeba v provincii Wardak, kde je tak deset našich vojáků obklopeno stovkami afghánských vojáků. Jsou v naprosto nehostinném prostředí, ve výšce přes dva tisíce metrů, kde je v létě strašné horko a prašno a v zimě zase hrozná zima. Den co den jsou vystaveni bezprostřednímu ohrožení života. Jsou závislí jeden na druhém dvacet čtyři hodin denně. Oni si po pár měsících nemusí už nic říkat, stačí pohled. Často pociťují marnost. Ti kluci si tam přenastaví priority. To, co je strašně důležité tady doma, je tam naprosto zanedbatelné. A obráceně. No a pak se vrátí domů – a najednou mají zase řešit ty banální problémy, jako je placení účtů nebo frustrace manželky z toho, že jsou v myšlenkách jinde. A to, co půl roku považovali za naprosto důležité, tady nikoho nezajímá. Cítí se vykořenění.
Máte sám takovou zkušenost?
Říkám to trochu i z vlastní zkušenosti. Proto taky těm klukům tak dobře rozumím.
Je náčelník Generálního štábu ta práce, kterou jste chtěl vždycky dělat?
To určitě ne. Když jsem se rozhodoval, že vstoupím do armády, uvažoval jsem jedině o tom, že budu výsadkář – dál jsem neviděl. Já si prostě představoval jen ten padák a život v lese, plnění úkolů, na které se jiní koukají jako na téměř nemožné. Ale už jsem byl mnohokrát zaskočen tím, kam jsem se dostal, protože jsem s tím jednoduše nepočítal. Vždycky jsem se s tím musel vyrovnat – stejně jako se teď vyrovnávám s touto pozicí.
- Jak se lišili v pohledu na armádu prezidenti Havel, Klaus a Zeman?
- Proč Češi neuznávají vojáky?
- A co kazí image armádě?
- Dočtete se v magazínu Pátek Lidových novin.
Dále v aktuálním čísle:
|
