V Národní galerii chci opustit zónu jistot, říká nová šéfka. Lidé by podle ní neměli pracovat do úplného vyčerpání
Zaplňovat prázdná místa, to je podle nové šéfky Národní galerie Alicji Knastové úkol kulturních institucí
| foto:
Petr Topič,
MAFRA
Premium
Pražskou Národní galerii čekají změny. Jednak se bude muset vyrovnat s následky lockdownu a s tím i s částečným odlivem návštěvníků a za druhé se připravit na novou generální ředitelku, která galerii převezme od nového roku. Polská kulturní manažerka Alicja Knastová do Prahy přichází ze Slezského muzea v Katovicích.
Lidovky.cz: Už víte, jaké budou vaše první kroky ve funkci?
Příchod nového šéfa do jakékoli organizace představuje zemětřesení. Muzea jsou zpravidla postižena ještě tvrději, neboť se jedná o instituce, kde tradice je součástí jejich DNA. Není mým cílem provádět revoluční změny hned od začátku, nýbrž udělat vše, co je v lidských silách, abych se obeznámila s výhodami a nevýhodami Národní galerie v Praze, rozsahem kompetencí týmu a podmínkami, jež zde panují.
Úvodní setkání se zaměstnanci a audit všech budov mi dodají první představu, která – a to vycházím ze svých zkušeností – se bude lišit od toho, jak vše vnímá veřejnost. My, kdo pracujeme v kulturních zařízeních, nedokážeme zvlášť dobře sdělovat svoje silné stránky, takže jsem si opravdu velmi jistá, že před zraky veřejnosti je zde skryto hodně potenciálu.
Autor:
Pavel Vokatý
Lidovky.cz: Jste první zahraniční ředitelkou Národní galerie. Jak si z počátku poradíte s jazykovou bariérou a s neznalostí prostředí NGP?
Začala jsem už brát hodiny od českých učitelů v ohledu na mou roli v Národní galerii. Neznamená to, že budu od 1. ledna mluvit plynně česky, už jsem ale zažila, jak je to příjemné použít v každodenní komunikaci byť jen ty nejjednodušší české věty. Pokud máme hovořit o prostředí Národní galerie, jsem si jistá, že by celá procedura byla náročná i pro někoho, kdo pochází z této země a v dané problematice se patřičně vyzná.
Ředitel či ředitelka Národní galerie v Praze má naprosto jedinečnou pozici, což znamená, že perspektiva, ze které se na celou věc dívá, je nezvyklá i pro někoho, kdo se v Česku narodil. Mým úkolem je chápat evropské trendy a mít k nim kritický odstup.
Lidovky.cz: Jaký máte scénář pro následující měsíce po skončení koronavirové karantény? Otevře se Národní galerie v běžném režimu, nebo chystáte nějaké škrty?
Pokud nedojde ke krácení rozpočtu Národní galerie, nemám nic takového v úmyslu. Udělám, co bude v mých silách, abych pokračovala v programu, který tu byl rozvíjen. Ovšem rozšíření stávajícího programu bude v měsících po lockdownu záviset na celkovém stavu ekonomiky a na tom, jak pandemie postihne průměrný příjem domácností v České republice, sousedních zemích i zbytku Evropy.
Jak už jsem se o tom zmínila dříve, muzea nepatří do skupiny flexibilních organizací, v tomto případě ale musíme nalézt způsob, jak nejenom pokračovat v plnění závazků, které máme vůči společnosti, nýbrž také jak se vypořádat se situací, kdy se některé komunity cítí být vyloučené, opuštěné a roztroušené ve zbytku společnosti.
Lidovky.cz: Ve své koncepci píšete, že chcete Národní galerii zbavit rutiny. Co si pod tím máme představit?
Abych se vyjádřila přesněji… Hovořila jsem o tom, že chci opustit onu zónu jistot tím, že změním způsob, jakým se věci dělaly v minulosti. Týká se to všech – zaměstnanců i návštěvníků. Ve stručnosti to znamená, že pokud se rozhodneme, že existuje nějaký problém nebo námět, kterému bychom se měli věnovat, uděláme vše pro to, abychom alespoň trochu posunuli stávající meze. Někdy se může jednat o nástroje, jaké používáme, perspektivu, obsah, návyky, věci uskutečňované v minulosti určitým způsobem a tak dále. Protože každý – tým zaměstnanců, návštěvníci a já sama – se ocitneme zcela mimo tuto zónu jistot, můžeme se naučit, jak věci řídit a jaké to je, když sami sebe postavíme před nějakou výzvu.
ALICJA KNASTOVÁ (47)Polská kulturní manažerka působila naposledy jako ředitelka Slezského muzea v Katovicích. Vystudovala muzikologii na Univerzitě Adama Mickiewizce v Poznani, jako stipendistka absolvovala stáž v Metropolitním muzeu umění v New Yorku, přednášela také na londýnské Metropolitní univerzitě. Letos v říjnu zvítězila v konkurzu na pozici generální ředitelky Národní galerie v Praze. Funkce, která je stanovená na šest let, se ujme 1. ledna. |
Lidovky.cz: Dále byste ráda ke středoevropskému umění přilákala pozornost západního světa. Jakými prostředky toho chcete dosáhnout?
Vyžaduje to dvě věci: skvělé projekty rozvádějící tohle téma a vlastní komunikaci o tom všem. Obávám se, že my ve střední Evropě nikdy nebudeme mít k dispozici takové rozpočty, abychom mohli být konkurenceschopní, co se týká kupříkladu plánů Národní galerie v Londýně, jak jsou prezentovány v médiích, takže musíme postupovat velmi chytře v tom, jak budeme hledat spojence, kteří nám mohou pomoci představit naše nápady díky vzájemnému partnerství.
Lidovky.cz: S Národní galerií byla v minulosti spojená také Cena Jindřicha Chalupeckého, která nyní hostuje po jiných galeriích. Budete chtít se Společností Jindřicha Chalupeckého znovu spolupracovat?
Nevím, jaký je výsledek obou druhů spolupráce, a musím nejdříve provést náležitou analýzu. Jednou z nejdůležitějších otázek dneška je přístup k současnému umění a to, jaký na něj mají dopad celonárodní instituce ve srovnání s regionálními.
Lidovky.cz: Nezaložíte vlastní cenu pro umělce, která by zahrnula více věkových kategorií a měla případně jiná kritéria?
Kulturní instituce mají zaplňovat prázdná místa. Tuto možnost nevylučuji. V Katovicích jsme spolupracovali ve Slezském muzeu s katovickou Akademií umění a vystavovali výtvory trienále polského uměleckého tisku. Byl to pro polský umělecký tisk skutečný svátek, historické kořeny má právě v Katovicích. Výsledek udílení cen může ale někdy být velmi krutý vůči mladým umělcům a tím pro ně i odrazující. Dávám přednost tomu spolupracovat s nimi na speciálních projektech, čímž je nejenom podporujeme a pracujeme na jejich publicitě, což opravdu potřebují, pochopíme však především zákonitosti kreativního procesu, jimiž se řídí.
Lidovky.cz: Budete uvažovat o stavbě nové budovy pro galerii moderního a současného umění?
Na to je příliš brzy odpovědět. Nemyslím si, že čtenáři Lidových novin si rádi přečtou o tom, že nová ředitelka galerie chce budovat novou infrastrukturu, aniž by se nejdříve řádně obeznámila s tou již existující.
Lidovky.cz: Máte již představu o tom, kdo by se stal vaším zástupcem pro finanční a ekonomické záležitosti?
Nejsem typem manažera, který se domnívá, že nelze důvěřovat každému, a který vymění kohokoli dokonce i na klíčových pozicích a paralyzuje tak danou instituci od samého začátku. Zabere to nějaký čas, než si ověřím, jaké dovednosti jednotliví členové týmu mají a zda se někde případně nedostává kompetencí.
Lidovky.cz: Jak si představujete strukturu celé instituce, chcete ji zpřehlednit a zjednodušit?
Tohle je jedno z mých oblíbených témat, co se týče řízení muzeí. Organizační schémata tady nejsou za účelem vytváření hierarchií, což jsme uměle zachovali v postkomunistických zemích, nýbrž z toho důvodu, abychom naši práci zdokonalili a usnadnili. Neustále opakuji zaměstnaneckým týmům, které řídím, že opravdu není cílem pracovat až do úplného vyčerpání. Naším cílem by mělo být to, aby nás práce bavila a abychom v ní rádi pokračovali.
Lidovky.cz: A co zázemí a prostředí NGP? Jak ho změnit, aby bylo pro návštěvníky přitažlivější a přívětivější?
Je tu mnoho věcí, počínaje spoluprací s místními úřady v otázkách veřejné dopravy, veřejných prostor a běžných marketingových nástrojů až po spolupráci s pronajímateli kaváren a restaurací. Zejména důležité je to v Praze, v současnosti je celosvětovým trendem vytvářet tematicky orientované prostory, kde se lidé setkávají, chodí na obědy či večeře nebo jen tak na kávu. To, s kým budeme v tomto ohledu spolupracovat, znovu promyslíme, stejně jako kterýkoli jiný program zahrnující spolupráci veřejné a soukromé sféry.
Mám velmi ráda práce amerického sociologa Raye Oldenburga, jenž muzea označuje jako „třetí sociální prostředí“, odlišné od našeho domova a zaměstnání. Je to prostor, kde jsme sice veřejnými subjekty, děláme ale něco sami pro sebe. Na druhé straně doba, kdy jsme pokládali VIP návštěvy a speciální eventy za nejlepší zdroj příjmu, je dávno pryč. Musíme se soustředit na budování vztahů s každou sociální skupinou, stejně jako rozšířit stávající rozdělení na akce pro školy, rodiny a starší osoby.
Lidovky.cz: Posledních šest let jste vedla Slezské muzeum v Katovicích, než jste byla z funkce ředitelky odvolaná. Mohla byste vysvětlit podrobnosti svého odchodu?
Měla jsem jiné představy než maršálek Slezského vojvodství. Chtěla jsem, aby to bylo velmi dobře etablované tradiční muzeum s novým sídlem a silným a diferencovaným programem, spolupracující s umělci ze zahraničí, zároveň však realizující projekty spojené s historií regionu. Zvala jsem na tyto projekty velmi známé umělce, jako je Dani Karavan, Mirosław Bałka, Čiharu Šiotová, Carole Benzakenová nebo Leon Tarasewicz. Existoval velký rozdíl v mém a maršálkově chápání, co je pro muzeum dobré.
Prvním problémem byl odlišný názor na způsob, jakým jsem vedla soudní spor proti generálnímu dodavateli, který nevykonával svou práci náležitým způsobem. Byla jsem vyzvána, abych první slyšení u soudu nechala zrušit a pokusila se vyjednávat, což jsem odmítla, protože by to podle mého názoru ohrozilo další právní procedury. Generální dodavatel měl předtím možnost s muzeem vyjednávat, odmítl to ale.
A potom si myslím, že kulturní instituce nemůže být používána za tím účelem, aby byl během předvolební kampaně budován politický kapitál pro kohokoli, takže jsem odmítla pronajmout prostory pro potřeby zasedání, které nebylo spojeno s aktivitami muzea a k němuž byla naplánována tisková konference s kandidáty do Sejmu jako hlavními řečníky. Postupovala jsem tak vždy bez ohledu na to, jaká strana měla zrovna parlamentní většinu. Nemělo to nikdy dobrou odezvu příslušných míst a diskuse okolo toho nikdy nebyla snadná.
Takže tohle byly dva zásadní názorové rozdíly. Oficiálně jsem byla propuštěna na základě výsledků auditu, prováděného způsobem, jako by jen někdo hledal záminku (pro propuštění – pozn. red.), a ne proto, aby uskutečnil audit v dobrém úmyslu vylepšit fungování instituce. Z výstupů v médiích pouze vím, co mi bylo vytýkáno, protože finální zpráva podléhala utajení. Správní soud zneplatnil předchozí soudní rozhodnutí, to však ještě neznamená konec soudních sporů.
Lidovky.cz: Neplánujete zapojit do chodu Národní galerie také Marka Pokorného nebo Jiřího Fajta, kteří byli spolu s vámi finalisty konkurzu?
Oba nejenomže mají své vlastní oblasti odbornosti, což představuje obrovskou výhodu, hodně navíc přemýšleli o budoucnosti instituce. Pokud se jim tenhle nápad zalíbí a my nalezneme projekt, který bude prospěšný pro ně i pro Národní galerii, budu s nimi velmi ráda spolupracovat.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
