Tvůrce Husitů si podle všeho vytkl hned několik cílů. Hravou formou chce přece jen skutečně sdělit cosi o vytčené historické epoše. Zároveň prostřednictvím žertovných mystifikací podrýt veškeré vážné představy, které kdo husitství měl. A za třetí, to možná nejvíce, chce Pavel Koutský předvést nadčasové podobenství o principech, které – podle něj – prolínají celými dějinami: zejména o relativitě pravdy. Skloubit tyhle záměry je ale trochu problém a výsledkem je zvláštní útvar, který může třeba školním výpravám (významné části zamýšleného publika) dost zamotat hlavy.
Když pěšáci tvoří dějiny
Po výtvarné stránce se Koutského celovečerní debut může pyšnit tím, že vskutku nepodléhá módním trendům ani technologickým svodům. Sled expresivních kreslených gagů, výsledků Koutského "totální animace", vypráví příběh dvou antihrdinů, pocestných Záboje a Mlhoše (mluví je Oldřich Kaiser a Jiří Lábus), kteří, aniž to původně zamýšleli, tvoří dějiny. Do svých služeb je totiž angažuje hlavní padouch příběhu, pražský nejvyšší purkrabí Čeněk z Vartemberka – historická postava, jejíž politický oportunismus nabyl skutečně impozantních rozměrů.
V Koutského mystifikaci se ovšem Čeňkovo intrikánství posouvá do svérázné podoby. Purkrabí lavírující mezi vládci Václavem a Zikmundem chce z politických důvodů zdiskreditovat mistra Jana Husa, proto mu dohodí své dva hochštaplery coby "mediální poradce". Jan Hus do té doby marně dumal, jak svému hlásání pravdy dodat potřebný důraz. S pomocí rychlokvašených odborníků na komunikaci a za doprovodu hospodské kapely se překvapivě stane středověkou popovou hvězdou a idolem všeho lidu, zejména ženského pokolení...
Historie se opakuje. Ale ne vždy
Jako poznámka k dnešku, kdy ze sebe politik či myslitel skutečně často musí nejprve udělat kašpara, aby mu lidé naslouchali, to není od věci. Jak k tomu ale přijde nebohý mistr Jan, to už je trochu jiná otázka. A také prý mimo jiné důvod, proč Jana Husa sice namluvil Viktor Preiss, ale příliš "rouhačské" zpívané partie už později nahrát odmítl.
Na jedné straně je nepochybně dost pravdy na tvrzení Pavla Koutského, že o Husovi a husitství nelže víc než Otakar Vávra. I na dalším argumentu, že sebevědomý národ si dokáže dělat legraci ze své minulosti. Jenomže přijít na to, co pronikavého o Husovi a jeho době řekne jeho pojetí jako podbízivého showmana obletovaného fanynkami, to dá člověku dost přemýšlení. A při všem úsilí ho možná ani nic chytrého nenapadne. Razit tezi, že některé věci jsou v každé době stejné, když zkrátka nejsou, je spíše kontraproduktivní a oslabuje to vyznění filmu i jako metafory.
Husité (v jejichž čele shodou okolností stanou staří známí Záboj s Mlhošem) jsou pak v Koutského grotesce ironicky ostřelováni z mnoha pozic, leckdy i zábavně. Vesměs si ale film pohrává především s vlastním ahistorickým konstruktem – nedotýká se vlastně nijak (byť by to bylo v nadsázce) podstaty husitského hnutí ani toho, co na něm v jeho různých etapách bylo skutečně špatného.
HusitiČR 2013 |
Jsou tu tedy jacísi fiktivní popletení husité a jejich protivníci, intrikán Čeněk, který si založil zbrojovku a tyje z konfliktů, a ještě řada dalších postav či momentů posbíraných napříč světovými dějinami (do vyhnanství se jezdí na Elbu, husitům nabízí své vynálezy jakýsi Leonard...), dohromady jedna velká fraška, kde nic není pravda, a zároveň vše jaksi rezonuje s neblahými zkušenostmi lidstva, zejména z pozdějších historických epoch. Pro školou povinného diváka asi docela "makačka na bednu". Pro dospělého poněkud infantilní legrácka slibující víc, než nakonec dává.
