Ivan Vojnár je jedním z nejprovokativnějších českých filmařů současnosti. Argumenty pro toto tvrzení jsou rozptýlené po celé jeho režijní filmografii, začínající před pětadvaceti lety krátkometrážním portrétem Bolka Polívky Sen o Pierotovi. Když pětapadesátiletý ceněný dokumentarista a kameraman v roce 1997 přestoupil k režii celovečerních hraných filmů, představovalo to radikální změnu jen navenek. Vojnára v jeho hraných filmech dál zajímají ženy obhajující své postavení v silácky jednoznačném mužském světě (který ve vyprávění někdy zdánlivě dominuje). Vojnár opakovaně zkoumá i hranice mezi hraným a dokumentárním žánrem, mezi "normalitou" většinového světa, uměleckou fikcí a vyšinutostí posedlého jedince...
Inspirace skutečným životem
To všechno, opřené o oslnivou přítomnost talentované, teprve dvaadvacetileté herečky Bereniky Kohoutové, rozvíjí i nejnovější Vojnárův celovečerní projekt – drama Nepravděpodobná romance. Podobně jako Cesta pustým lesem (1997), Lesní chodci (2003) a Ženy mého muže (2009) i nový hraný film jednasedmdesátiletého tvůrce nevznikal snadno: námět, který Vojnár napsal podle povídky Eriky Láskové, získal nadační podporu už před šesti lety. Na scénáři se vedle režiséra podíleli Jakub Zelníček a Tomáš Bojar. Inspirace skutečným životním příběhem mladé herečky i díly Conrada a Maupassanta však při natáčení ustoupily autorově oblíbené metodě – improvizaci.
Ivan Vojnár v Nepravděpodobné romanci se stejnou přirozeností využívá i kombinace neokoukaných herců a naturščiků z psychiatrické léčebny – a také "protikladných" žánrových strategií. Mladá herečka Luisa, vyprávějící v rámci terapie starému psychiatrovi svůj životní příběh, je záminkou k razantnímu narušení základních jistot publika: na jedné straně divák retrospektivy přirozeně vnímá jako "pravdivé", na druhé straně je však vypravěčka příběhu silně nespolehlivá a nelze jí všechno věřit. Pacientka psychiatrické léčebny traumatizovaná manželovou sebevraždou je navíc umělkyně: v malém divadelním souboru hraje v Plešaté zpěvačce i v Bouři. Nepravděpodobná romance se tak hlásí k Ionescově hříčce o "tragédii řeči" i k Shakespearovu pozdnímu, autobiografickému dílu o lidech utkaných ze stejné látky jako sny.
Metoda tvůrčí nejistoty
Stejně jako v dokumentární eseji V zahradě (1995) i v Nepravděpodobné romanci se Ivan Vojnár vydává do léčebny v Horních Beřkovicích. Podobně jako v dokumentu Herci (1995) se přimyká k divadelnímu prostředí a v souladu s dokumentem Cinematerapie (2010) využívá kameru jako prostředníka mezi lidmi a vnějším světem. A film mu slouží jako mnohotvárný prostředek komunikace – v žánrově záměrně rozviklaném prostředí vzniká mezi diváky, režisérem, herci a jejich postavami zvláštní pouto. Co je skutečné a co nikoli a kdo si na koho hraje, nelze s určitostí říct. Luisin příběh by byl jako přímočaře vyprávěné psychologické drama silný, ale banální. V rámci složité a unikavé kompozice však působí jen jako základ příběhu, který neorganizuje autoritativní režisér, ale každý divák – svobodně, sám za sebe.
Dívka z maloměsta, která přijede do Prahy a z dělnice se vypracuje v herečku, je nicméně ryzí melodramatickou hrdinkou a její oddalování od nepřejícného manžela-realisty (Patrik Děrgel) a sbližování s Erikou (Alžběta Pažoutová) je příběhem lásky, krve a těla. Niternou perspektivu vyprávění dodává klaustrofobický rámec blázince a postava starého lékaře, kterého navíc hraje sám Vojnár. Psychiatr je Luisiným terapeutem a mentorem, kterého krásná mladá pacientka fascinuje. Kritikem lékařova neprofesionálního a vpravdě "idiotského" vzplanutí se ovšem stává zase žena – stárnoucí primářka v podání Veroniky Freimanové.
Nepravděpodobná romanceČR 2013 |
Nepravděpodobná romance může popudit tím, jak očividně straní přirozeně silným ženám, schopným najít svou cestu navzdory vztahům k "nesprávným" mužům – a vlastně mužům obecně. V heterosexuální happy end proto nedoufejte: mužské postavy, včetně svého vlastního hrdiny, Vojnár vnímá především skrz jejich slabosti a selhání – což nás vrací zpět k metodě, které se drží on sám jako autor filmu. Vypadá to, že Vojnár je Kohoutovou fascinovaný v nejlepších tradicích čistého vzplanutí režiséra k jeho hvězdě. "Metoda tvůrčí nejistoty" je pak vrcholným aktem čisté lásky, kdy se Luisina terapie nenápadně mění v terapii diváka. Spíš než o režiséra a herečku či o psychiatra a pacienta jde v tom nejširším smyslu o vztah, ve kterém jeden člověk pomáhá druhému se s něčím vyrovnat, něco přehodnotit, dozvědět se něco o sobě a směřovat někam dál...
Nepravděpodobná romance je jistě nesnesitelně dráždivým filmem pro ty, kteří požadují, aby jej tvůrce autoritativně vedl za ručičku. Co někdo vnímá jako osvěžující a inspirativní, jiný odsoudí coby nepřijatelnou směsku, nad kterou autor – zřejmě úmyslně! – ztratil kontrolu. A vypadá to dokonce, že si to všechno užívá. Buď Vojnára proklejete, nebo ho přijmete – ale předtím rozhodně musíte na tenhle film jít do kina.
