Nové České století: Jak Čalfa zbavil Havla nevinnosti

Je to epizoda, na niž diváci čekali zřejmě nejvíc. Jak asi tvůrci Českého století, scenárista Pavel Kosatík a režisér Robert Sedláček, pojmou historický zlom, který si i dnešní střední generace osobně pamatuje a k němuž má silné citové vazby? Příležitost vidět televizní film Poslední hurá bude už v pondělí odpoledne, a to dokonce na velkém plátně. Všechny nové díly Českého století totiž u příležitosti 17. listopadu uvede kino Světozor v Praze, ostravské Minikino a Divadlo Husa na provázku v Brně. Díl věnovaný listopadovým událostem bude ve Světozoru zopakován i jako hlavní večerní program.

Marek Daniel jako Václav Havel (Poslední hurá, seriál České století).

V první řadě je třeba říci, že Poslední hurá projekci v kině opravdu unese. Obrazy z vyjednávání vlády s opozicí jsou strhující, rovnou měrou se na tom podílí energie skutečných historických událostí, způsob jejich filmového uchopení i pozoruhodné herecké výkony. Marek Daniel svou postavu uchopil opravdu přesvědčivě, v některých momentech může mít divák intenzivní pocit, že sleduje skutečného Václava Havla. Snímek nabízí uhrančivý pohled na jeho dynamickou proměnu z ryzího disidenta, který v létě 1989 telefonuje z vesnické pošty do zahraničí svůj komentář, v politika, který se velmi cílevědomě ujme prezidentského úřadu.

Vynikající je také Jiří Lábus jako premiér komunistické vlády Ladislav Adamec, který se snaží důstojně vypořádat s prohrou, není mu to však nakonec příliš dopřáno. A Roman Luknár skvěle předvádí překvapivý přerod bezvýrazného komunistického ministra Mariána Čalfy v ochotného technologa moci, který aktivně zabezpečí (i svůj) hladký přechod ze starého režimu do nového. Čalfovo soukromé setkání s Havlem, během něhož se zrodí budoucí prezident i budoucí premiér, je předestřeno skutečně působivě. Nejde přitom o nějaké účelové znesvěcování Havlova odkazu nebo rozvíjení konspiračních teorií. Je to „pouze“ vizualizace toho, co se prostě v nějaké podobě odehrát muselo, když se dějiny prokazatelně posunuly z jednoho bodu do druhého. „Naše důvěra k panu Čalfovi, novému premiérovi, hodinu od hodiny roste. Budouli si i jiní komunisté počínat jako on, bude to dobré pro oba naše národy a nemusíme se už nikoho bát“ – tato věta z Havlova projevu vysílaného v televizi 16. prosince tu zazní v každém případě dost osudově.

Poraďte se s Oskarem

Je možná ještě těžší než v jiných epizodách Českého století (ale pořád stejně důležité) vyrovnávat se s tím, že se tu tvůrci nesnaží podat do puntíku přesnou rekonstrukci událostí, ale autorský, dramatický pohled na ně. Sám režisér tento odstup divákům znesnadňuje snahou o téměř dokonalou podobu některých postav a situací s mediálními obrazy, které mnohým z oné doby utkvěly v paměti. Někdy jsou to třeba jen zveličené znaky, které napovídají, že se tu před námi rozvíjí poněkud podvratná hra s tím, co bylo: ať jsou to větší než velké brýle Václava Klause, nebo opravdu „svetrovatý“ svetr Václava Havla. Kosatíkovy a Sedláčkovy interpretace známých i tušených výjevů nelze sledovat bez pobavení (aspoň pisatel tohoto textu to nedokázal). Zároveň filmu nechybí hlubší ponor a podněty k mnoha zamyšlením.

Jaroslav Plesl jako Václav Klaus (Poslední hurá, seriál České století).

Přesto se nelze ubránit ani pochybnostem nad některými akcenty, které tvůrci Českého století do svého dějinného divadla vkládají, a hlavně nad jejich nositeli. Bylo to tak třeba už v epizodě věnované Mnichovu, kdy Kosatík se Sedláčkem v jisté chvíli povýšili postavu kolaboranta Emanuela Moravce na jasnozřivého analytika národní povahy. I v Posledním hurá bylo tvůrcům zapotřebí postavy na odvrácené straně barikády, která bys mrazivou skepsí prorocky zhodnotila situaci a budoucí vývoj. Tento pohled vtělili do figury Oskara Krejčího, tehdy poradce premiéra Adamce, už dlouho předtím osvědčeného spolupracovníka StB, posléze autora projevu, kterým Marián Čalfa navrhl Václava Havla na prezidenta, později mj. redaktora časopisu Ekonom a dnes prorektora Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů v Praze. I z uvedeného stručného výčtu je zřejmé, že taková osoba musí být pro scenáristu lákavá – jenomže její komprese do postavy morálně nečitelného, avšak bezmála vševědoucího vizionáře je přinejmenším sporná.

Jedna věc je úloha postavy v dramatickém díle, ovšem nezanedbatelným aspektem je, že tu tvůrci (navzdory nevábnému pojetí této figury v podání Oldřicha Kaisera) vyšli hodně vstříc samolibosti reálného Oskara Krejčího, zvěčněné například v jeho rozsahem nevelkém, přesto dost upovídaném spisu Sametová revoluce: Pohled ze Strakovky. Ve filmu tak například nechybí jeho rada Mariánu Čalfovi utíkat tak rychle, aby určoval směr (na tu je profesor Krejčí zřejmě obzvlášť pyšný, ve svém textu ji zmiňuje hned dvakrát).
Otázka, zda Oskar Krejčí byl, či nebyl jasnovidec a velký hybatel v pozadí, je sice provokativní a možná i nešťastně předestřená, ale naštěstí ne ta hlavní, kterou Poslední hurá klade. A je ostatně vlastností kvalitní tvorby, i té televizní, že své diváky poněkud dráždí. Proto stojí za to nenechat si ani tento díl Českého století ujít.