Kapitola 09
Noc z 20. na 21. listopadu
Lisbeth se vzbudila natažená přes velkou manželskou postel a uvědomila si, že se jí zdálo o otci. Náhle měla pocit, jako by se schylovalo k něčemu neblahému. Pak si vybavila včerejší večer a utěšovala se, že to není nic jiného než chemická reakce jejího těla. Měla příšernou kocovinu. Na nejistých nohách se odpotácela do své rozlehlé, mramorem obložené koupelny, vybavené vířivkou a vším tím posraným luxusem, z něhož se jí hned zvedl žaludek. Nestalo se však nic horšího, než že upadla a chvíli nemohla popadnout dech.
David Lagercrantz (* 1962)Švédský novinář a spisovatel, napsal několik úspěšných populárně-naučných knih a románů. Největšího ohlasu se dočkal jeho bestsellerový životopis Já jsem Zlatan Ibrahimović (2011; česky Host 2014), jenž se dostal do užší nominace na nejprestižnější švédskou knižní cenu Augustpriset. Je také autorem knihy o géniovi Alanu Turingovi, který vyluštil kód Enigmy (Syndafall i Wilmslow, 2009).  Spisovatel David Lagercrantz |
Pak se zvedla, podívala se na sebe do zrcadla, a ani tento obrázek nebyl zrovna povzbudivý. Oči měla úplně rudé. Na druhou stranu bylo teprve něco málo po půlnoci. Spala sotva několik hodin. Vyndala ze skříňky pohárek, natočila si do něj vodu a v témže okamžiku si znovu vybavila ošklivý sen. Pevně sevřela sklenku, až ji rozmáčkla v dlani. Na podlahu kapala krev, Lisbeth vztekle nadávala a bylo jí jasné, že teď se jí sotva podaří znovu usnout.
Co kdyby zkusila rozluštit tu zašifrovanou složku, kterou si včera stáhla? Ne, v téhle chvíli by to nemělo smysl. Lisbeth si ovázala ránu ručníkem, popošla ke knihovně a vytáhla z ní novou studii princetonské fyzičky Julie Tammetové, popisující zhroucení velké hvězdy a její následné smrštění do černé díry. S knihou v ruce se odvlekla k červené pohovce pod oknem, odkud byl výhled na Stavidlo a Rytířský průliv.
Jakmile se dala do čtení, hned se cítila o poznání lépe. Krev z ručníku odkapávala na zem a bolest hlavy ustoupila. Lisbeth se zcela pohroužila do knihy a tu a tam si dělala poznámky na okraji. Vlastně to pro ni nebylo nic nového. Věděla lépe než kdo jiný, že hvězdu drží při životě dvě zcela protichůdné síly: jaderné slučování v jejím středu, které se snaží hvězdu roztáhnout, a gravitace, která ji stlačuje. Považovala to za dokonale vyvážený mechanismus, za přetahovanou, v níž je poměr sil dlouho vyrovnaný, ale nakonec hvězdě dojde jaderné palivo a následuje masivní exploze, která je pro slabšího partnera v tomto souboji zcela osudná.
Mimořádně hmotné kosmické těleso se smrští jako vypuštěný balonek a stále se zmenšuje. Hvězda se tak může zhroutit prakticky do ničeho, což s neobyčejnou elegancí popisuje Schwarzschildův vzorec pro výpočet poloměru nerotující černé díry
rs = 2Gm
c2 ,
kde G je gravitační konstanta, m hmotnost objektu a c rychlost světla. Německý fyzik Karl Schwarzschild již během první světové války popsal stadium, v němž hvězda zkolabuje do nesmírně zhuštěného bodu s tak silnou gravitací, že ji nepřekoná ani světlo. V takovéto situaci už není návratu a nebeské těleso je do posledního atomu odsouzeno ke zhroucení zvanému gravitační singularita, v níž čas a prostor ztrácejí svůj původní význam a kde se — uprostřed vesmíru řízeného fyzikálními zákony — možná dějí i další iracionální podivnosti.
Tato singularita, bod ohraničený smyšlenou kulovitou plochou zvanou horizont událostí, za nímž neplatí žádné známé fyzikální zákony, se nazývá černá díra. Lisbeth se černé díry zamlouvaly. Cítila s nimi jistou spřízněnost.
Přesto ji zpočátku stejně jako Julii Tammetovou nezajímaly primárně černé díry, ale spíše procesy, jež jejich vzniku předcházejí, a především skutečnost, že kolaps hvězdy začíná v ohromném vesmíru, který obyčejně popisujeme pomocí Einsteinovy teorie relativity, avšak na jeho konci se projevují kvantové jevy, jež platí především v nepředstavitelně malém mikrosvětě.
Lisbeth byla od začátku přesvědčená o tom, že pokud by uměla tyto kvantově mechanické procesy popsat, dokázala by skloubit dva neslučitelné světy, svět kvantové mechaniky a obecné teorie relativity. Ale to je samozřejmě zcela mimo její schopnosti, stejně jako to zatracený šifrování. Nakonec se v myšlenkách znovu vrátila k otci.
Když byla malá, táta pravidelně a velice surově týral její matku. Nerušeně ve svých svinstvech pokračoval až do doby, kdy Lisbeth dosáhla dvanácti let a rozhodla se dát mu náležitě za vyučenou. Tehdy ještě netušila, že otec je zběhlý špičkový agent ze sovětské rozvědky GRU, a stejně tak neměla zdání, že speciální jednotka bezpečnostní policie zvaná Sekce je ochotná chránit toho šmejda za každou cenu. Přesto jí neušlo, že ho obestírá jakási záhadná, neurčitá temnota, která se projevovala v mnoha věcech, například v takové banalitě, jako bylo jeho jméno.
Ve všech dokladech stálo, že se jmenuje Karl Axel Bodin, a všichni nezasvěcení ho tak přirozeně oslovovali. Jeho rodina na Lundské ulici však věděla, že jde o falešnou identitu a že jeho skutečné jméno zní Zala, tedy přesněji řečeno Alexander Zalaščenko. Bez velké námahy dokázal člověka vyděsit k smrti a především byl zcela nedotknutelný, jako by ho chránil zázračný plášť, tedy přinejmenším Lisbeth to tak připadalo.
Přestože tehdy neznala jeho tajemství, bylo jí jasné, že otec si může dovolit prakticky všechno a nic se mu nestane. To bylo jednou z příčin jeho neotřesitelné bohorovnosti. Běžnými cestami proti němu nikdo nic nezmohl a Zala si toho byl plně vědom. Jiné tatínky mohl člověk nahlásit na sociálku nebo na policii, ale Zalu chránila moc, na niž byly i tyto instituce krátké. Lisbeth v poslední době stále častěji trápily noční můry: ve spánku se jí vracel den, kdy našla maminku na zemi bez známek života a kdy se rozhodla, že toho kripla zneškodní.
Právě tato událost — a vlastně ještě jedna — byly jejími skutečnými černými dírami.
Osmnáct minut po jedné hodině ranní se rozhoukal alarm a Frans Balder se s trhnutím probudil. Je snad někdo v domě? Zaplavila ho nevysvětlitelná hrůza a rychle natáhl paži po synovi, jenž si jako obvykle vlezl do vedlejší postele. August ze spánku neklidně kňoural, jako by výstražné houkání proniklo i do jeho snů. Chlapečku můj zlatý, pomyslel si Frans. Pak strnul. Nebyly to kroky?
Ne, určitě se mu to jen zdálo. V pronikavém kvílení stejně všechny ostatní zvuky zanikly. Frans pohlédl z okna. Venku bylo hotové boží dopuštění: o přístavní molo i pobřeží se tříštily vysoké vlny, okenní tabulky se třásly a vydouvaly pod poryvy větru. Nespustil poplach sám vítr? Možná je vysvětlení takhle jednoduché.
Ať je to jakkoli, musí zkontrolovat situaci, případně přivolat pomoc, a mimoto se poohlédnout po policejní ochrance, kterou mu nakonec zajistila Gabriella Graneová. Dvěma mužům od bezpečnostní policie trvala cesta na Saltsjöbaden několik hodin, což bylo poněkud úsměvné. Zdrželo je počasí a spousta protichůdných rozkazů: Přijeďte sem, potřebujeme pomoct s tím nebo s oním! Neustále měli nějaký problém a Frans byl s Gabriellou zajedno, že oba policisté jsou neschopní až hrůza.
Ale to můžou probrat později, především proto, že teď se probudil August — nebo se spíš začal probouzet — a Fransovi nezbývalo než rychle jednat. Hysterické dítě mlátící hlavou do čela postele bylo to poslední, co v té chvíli potřeboval. Špunty do uší, napadlo ho, staré zelené špunty, které si kdysi koupil na letišti ve Frankfurtu.
Frans vyndal zátky z nočního stolku a opatrně je zastrčil chlapci do uší. Pak mu urovnal peřinu, políbil ho na tvář a pohladil po dlouhých vlnitých vlasech. Upravil mu límeček u pyžama a posunul hlavu na polštáři, aby se mu pohodlně leželo. Bylo to nepochopitelné počínání: Frans byl vyděšený a pospíchal — nebo by přinejmenším pospíchat měl.
Přesto se syna dotýkal pomalu a s něhou. Možná na něj dolehla jakási sentimentalita. Možná chtěl oddálit to, co ho čeká, a na okamžik opravdu zatoužil mít nějakou zbraň, ačkoli by s ní stejně neuměl zacházet.
Není nic jiného než natvrdlý programátor, jehož na stará kolena zdolaly otcovské city, a nikdy neměl dopustit, aby se dostal do takové kaše. K čertu se Solifonem, NSA i všemi zločineckými bandami! Ale teď musí zatnout zuby. Frans se nejistě odplížil do haly, a dřív než cokoli podnikl, dřív než vyhlédl na cestu, vypnul poplašný systém. Jeho kvílení ho přivádělo k šílenství. Náhle se v domě rozhostilo ticho a Frans zůstal stát v hale, neschopen jakékoli další činnosti. Vtom mu zazvonil mobil. Leknutím nadskočil, ale vzápětí pocítil vděčnost, že ho telefon vytrhl z chmurných úvah.
„Ano,“ řekl do sluchátka.
„Haló, tady Jonas Anderberg z Milton Security. Je všechno v pořádku?“
„Cože? Jo.. Myslím že ano. Ale začal houkat alarm.“
„Já vím, a podle našich doporučení byste se měl v takové situaci schovat do zabezpečené místnosti v suterénu a zamknout se tam. Už jste dole?“
„Ano,“ zalhal Frans.
„Dobře, výborně. Víte, co se stalo?“
„Ani v nejmenším, prostě mě vzbudil alarm. Nemám tušení, proč se spustil. Nemohla to způsobit bouře?“
„To sotva… Počkejte chvíli!“
V hlase Jonase Anderberga byla patrná jakási nesoustředěnost.
„Co je?“ vyzvídal nervózně Frans.
„Vypadá to…“
„No tak už se kruci vymáčkněte! Klepu se strachy.“
„Promiňte, klid, klid… zrovna procházím záznamy z bezpečnostních kamer a podle všeho se zdá, že…“
„Že co?“
„Že se k vám někdo chystá. Na vašem pozemku se potlouká nějaký chlápek v tmavých brýlích a kšiltovce, ano, pak se můžete kouknout sám. Už tam obcházel dvakrát, ale jak jsem říkal… zrovna jsem začal a potřebuju si ho prohlédnout trošku důkladněji, abych vám o něm mohl povědět víc.“
„Co je to za člověka?“
„No, poslyšte, to vám zatím nedokážu říct.“
