Fanziny jako fenomén. Nová kniha dokazuje, že nebylo nic, ale teď je něco

Sedíme u Keima doma a čekáme. Dodávka z tiskárny by měla každou chvíli dorazit. Pravidelně pokukujeme z okna, nervozita by se dala krájet. Když před domem zastaví náklaďák a týpek z něj vyjede s paletou, je jasné, že je to konečně tady,“ vzpomíná na své fanzinové období hudební kritik Karel Veselý. Dnes etablovaný novinář se zkušenostmi z Lidových novin, Respektu či Aktuálně.cz začínal v docela jiných titulech – psal, tiskl a distribuoval hudební a sci-fi fanziny Oběžník, Dvojitá porce, Ostnatý drát nebo NO MO.

Aprávě těmto časopisům, které vznikaly na koleni z čistého nadšení autorů, se věnuje nová kniha z nakladatelství Page Five nazvaná Křičím: „To jsem já.“ Příběhy českého fanzinu od 80. let pro současnost. Stojí za ní redaktor Radia Wave Miloš Hroch a prostor v ní dostali ti, kdo si pomocí psacího stroje, sešívačky a xeroxu vytvářeli své vlastní utopie a „malé příspěvky ke světu“. Ať šlo o fanoušky metalu, čtenáře sci-fi, programátory, feministky, příznivce hardcore punku, fotografy, nebo milovníky komiksů.

Tisk z ukradených součástek

Za prvního předchůdce fanzinů se považuje časopis Amazing Stories amerického vynálezce a vydavatele Huga Gernsbacka. Začal vycházet v roce 1926 a tiskl prvotiny Isaaca Asimova nebo H. P. Lovecrafta (ten si později stěžoval, že mu Gernsback dlužil za honoráře). Opravdový rozmach ale přišel o rok později, když Gernsback zavedl rubriku určenou pro dopisy čtenářů – díky zveřejněným adresám si mezi sebou začali fanoušci sci-fidopisovat, zakládat kluby a později vydávat vlastní fanziny.

Od té doby se móda podomácku vyráběných magazínů, které vznikaly v režimu DIY čili do it yourself, rozšířila po celém světě. Paradoxně při tom opsaly během mnoha let kruh od papíru k e-mailovým newsletterům, internetovým stránkám, blogům, Facebooku či Instagramu zase zpět k papíru.

Je hořící židle umění, nebo už design? Tuto otázku si pokládá výstava 5KV

Nejmarkantnější je to u dnešních fotozinů – časopisů zaměřených čistě na fotografii –, které se z internetu přesunuly zpět na celulózu. „Možná za tím není nic menšího než chuť vyrvat pár informací a emocí ze spárů chaosu,“ píší o návratu k tištěným fanzinůmMichal Nanoru s Pavlem Turkem v kapitole věnované fotografii. Internet je dnes už pro mnoho lidí příliš velká džungle – například jen na Facebooku přibude denně okolo 350 milionů nových fotek. Kdo by se o fotoziny zajímal hlouběji, může sáhnout po Repetetivních Beatech, Bibione nebo Tripu.

V bývalém Československu se první fanziny – dnešní terminologií spíše samizdaty – začaly objevovat s Chartou 77. Jako první začal vycházet v roce 1979 časopis Vokno, informující o dění okolo kapely The Plastic People of The Universe. Tiskl se na lihovém rozmnožovači Ormig, poskládaném z ukradených součástek z továrny na kancelářské stroje.

Disidenti a chalupáři

Skutečně prvním fanzinem v pravém slova smyslu pak byl na začátku osmdesátých let vědeckofantastický Villoidus kroužku scifistů z Matematicko-fyzikální fakulty UK. Někdy v této době se také autoři fanzinů začali dělit na disidenty a chalupáře. „Chalupáři si chtěli obdělávat svoje téma jako zahrádku a nebýt nikým rušeni. Vstoupili proto do Svazu socialistické mládeže, kde s režimem uzavřeli symbolickou dohodu: my necháme vás a vy zase nás,“ vysvětluje Hroch, který se fanziny zabývá i ve svém doktorském studiu na pražské Karlově univerzitě. Nejčastěji šlo o fanoušky sci-fi, mezi chalupáře ale patřili také někteří komiksáci a metalisté. Zato disidenti vedli ze stránek magazínů s režimem polemiku.

Tato dvojdomost se přelila i přes listopad 1989, kdy se nejvýraznějším disidentem stal Filip Fuchs s Hlubokou orbou. „Fanzin vydával nepřetržitě od roku 1993 do loňska, kdy ve čtyřiceti letech zemřel,“ vzpomíná Hroch. Fuchs patřil mezi výrazné aktivisty na poli hardcore punku, byl jedním ze zakladatelů ekologického sdružení Nesehnutí, jako právník pracoval pro romské středisko Drom, hrál v kapelách Mrtvá budoucnost a See You In Hell. Ještě za svého života vydal knihu Kytary a řev aneb Co bylo za zdí, poslední Hluboká orba s 268 stranami textů už ale vyšla po jeho smrti. „Byl to jeden z nejvýznamnějších zinů u nás,“ dodává publicista.

Od informační izolace k deliriu

Mnozí z autorů fanziny popisují jako nemoc, která je lapila a začala se od nich šířit mezi další fanoušky. Publikace Křičím: „To jsem já.“ v sedmi kapitolách popisuje příběhy těch, kteří se nakazili a teď se potřebují z té virózy vypsat. „Snažil jsem se v ní zachytit i pomyslný oblouk od informační izolace po informační delirium. Od minulého režimu, kdy nebyly naprosto žádné informace, po dnešní dobu, kdy je těch informací naopak moc a potřebujeme se s nimi nějak vypořádat,“ uzavírá Hroch, který si také pěstuje svou vlastní diagnózu. Jmenuje se Crook magazine, vyslovuje Křivák a přináší zprávy ze skejtového podzemí.