Socioložka Dana Beth Weinbergová spolu s matematikem Adamem Kapelnerem provedli vědeckou studii na vzorku čítajícím více než dva miliony knih publikovaných v Severní Americe mezi roky 2002 až 2012.
‚Ta kniha nemá děj.‘ Spisovatele oceněného Nobelovou cenou odmítlo 19 nakladatelů |
Jedním z výsledků studie je také to, že ceny obecně klesají čím více „ženským“ téma knihy je. Největší pokles je tak u romantické beletrie a knih se silnou ženskou hrdinkou. Statisticky vzato ale ženské autorky právě u tohoto druhu literatury dominují, zatímco mužští autoři mají zase dominanci u knih odborného zaměření. Ty obecně stojí mnohem více, než jaké jsou ceny za krásnou literaturu.
Nerovnost ale vědcům vyšla, i když zkoumali mužské a ženské zastoupení ve stejném žánru. Ženské spisovatelky i na „vyrovnaném kolbišti“ za své knihy dostávají v průměru o 9 % méně. Ukázalo se navíc, že ženy podhodnocují i knihy, které vydávají vlastním nákladem. U těch rozdíl činil 7 %.
„Bez zapojení velkých nakladatelských domů vidíme o poznání méně diskriminace, ale stále je tam zřetelná a podle stejného vzoru. Velmi zjednodušená odpověď na otázku, proč ženy dostávají méně, je to, že jsou nakladatelské domy sexistické. Naše zjištění tomuto závěru ale odporují. Vina je na stránce nakladatelů i autorů, kteří všichni sdílení stejné předsudky vůči tomu, které literární žánry jsou více ženské a které mužské. I lidé, kteří si knihy vydávají sami, pak akorát kopírují to, co vidí u velkých nakladatelství. Velké nakladatelské domy pak mají vliv na vytváření celých trhů pro dané druhy literatury a to, jak knihy nacení, ovlivňuje všechno ostatní,“ vysvětluje výsledek Weinbergová.
Opakuje se historie v jiné podobě?
Když do londýnského nakladatelství Thomase Cautleyho Newbyho došel v roce 1847 rukopis spisovatele Elise Bella, tak byl sám Newby velmi nadšený a knihu chtěl co možná nejdříve vydat. Šlo o rukopis románu Na Větrné hůrce. Žádný Elis Bell ale nikdy neexistoval - šlo jen o pseudonym spisovatelky Emily Brönteové. Knihu posílala hned několika nakladatelstvím, ale všude se jí vysmáli. Vymysleli si tedy se sestrou Charlotte Brönteovou (autorka Jany Eyrové) mužské pseudonymy a úspěch přišel hned napoprvé.
Dochoval se i dopis, který Charlotte Brönteové poslal anglický romantický básník John Southey: „Literatura by neměla v roli ženy hrát žádnou roli a tak by to mělo i zůstat. Čím více se bude svědomitě věnovat svým hlavním povinnostem, tím méně času na ni musí mít.“
Charlotte, Emily a Anne Brontëovy
V roce 2015 se stal virálním článek spisovatelky Catherine Nicholsové, která v rámci sociálního experimentu zkusila poslat své rukopisy pod svým jménem i mužským uměleckým pseudonymem. Pod mužským jménem s rukopisem nebyl problém a Catherine se dočkala odpovědí (i když několika odmítavých) téměř hned, pod jejím vlastním jménem dostala odpovědí mnohem méně, více jich bylo odmítavých a ještě na ně déle čekala.
