Poslední rozhovor pro Lidové noviny s Iljou Rackem, z roku 2001 |
Podle poslední tatínkovy vůle bude rozloučení s ním jen v rodinném kruhu, sdělil Ilja Racek mladší.
„S lítostí jsem přijal zprávu o odchodu pana Ilji Racka. Skvělého herce s neobyčejným osudem, který své pevné mravní postoje považoval za samozřejmost. Čest Vaší památce, Mistře! uvedl k odchodu herce ministr kultury Antonín Staněk.
Ilja Racek se narodil v roce 1930 v Praze. V mládí se věnoval loutkovému divadlu, po válce vystudoval herectví. Po absolutoriu začínal v roce 1950 v olomouckém divadle. Vojenskou službu měl odsloužit v Armádním uměleckém divadle, tedy u E. F. Buriana, kvůli špatnému kádrovému profilu skončil u černých baronů v Komárně. V roce 1956 se vrátil do Olomouce a pokračoval ve výrazných rolích - ztvárnil i nejslavnější shakespearovskou postavu Hamleta. O deset let později se vrátil do Prahy a v roce 1966 zakotvil v Divadle na Vinohradech. Tam strávil v angažmá takřka čtvrt století a později v něm pravidelně hostoval. Jeho hlas s osobitou dikcí také dobře znají rozhlasoví posluchači z mnoha her a pohádek.
Setkání v roce 2012 (zleva nahoře): Ladislav Trojan, Vladimír Brabec, Ilja Racek. Sedící zleva: Luděk Munzar a Lubomír Lipský.
Po maturitě na gymnáziu začal studovat herectví na pražské konzervatoři, ze které se brzy poté stala Divadelní fakulta Akademie múzických umění. Herecká studia absolvoval v roce 1950, ale ještě před jejich dokončením nastoupil do angažmá v Krajském oblastním divadle v Olomouci, kde strávil deset let. V letech 1960-1966 působil v někdejším Divadle E. F. Buriana v Praze.
Přes 50 let členem Divadla na Vinohradech
V roce 1966 se Racek stal členem souboru Divadla na Vinohradech, kde se postupně profiloval jako představitel výrazných a psychologicky složitých postav. Vytvořil zde přes pět desítek rolí. Tou první byl Magnus Gabriel de la Gardie ve Strindbergově dramatu Královna Kristina (1966).
Ve vinohradském divadle ztvárňoval dramatické rváče a bouřliváky, kteří chtějí když ne bořit, tak aspoň předělávat svět, i psychologicky složité postavy zklamaných, zakřiknutých a psychicky narušených lidí. Hrál například ve Strindbergově Královně Kristýně, v Noci s leguánem od Tenesseeho Williamse nebo v Čechovových hrách. V roce 2008 byl za celoživotní mistrovství odměněn cenou Thálie.
Byl také Doktorem ve Stehlíkově Grandlehárně, Důstojným pánem Shannonem ve Williamsově Noci s leguánem, Foltýnem v Pavlíčkově hře Posedlost aneb Život a dílo skladatele Foltýna, Grayem v Hubačově dramatizaci románu Král Krysa, Králem v Hamletovi i Wolandem v dramatizaci Bulgakovova románu Mistr a Markétka.
Později nastudoval role Firse v Čechovově Višňovém sadu a Kustoda v divadelní verzi proslulého Felliniho snímku Zkouška orchestru či Bruncvíka v dramatizaci Kafkova Zámku. Kromě domovské vinohradské scény Racek hostoval například v Divadle Na zábradlí, ve Viole a od začátku 90. let v Divadle ABC, Rokoku a Divadle v Řeznické.
První role
Na plátně se poprvé objevil již jako konzervatorista v roce 1948, v 50. letech se objevil v několika vedlejších filmových rolích, jako byla například postava lékárnického synka Ludvíka Víky vyzývajícího svého spolužáka Ratkina na souboj ve filmové adaptaci Šrámkova Stříbrného větru. Po návratu do Prahy počátkem 60. let získal i svou první hlavní filmovou roli. Ač díky svým osobním postojům patřil k hercům, kteří byli v různých obdobích a zejména pak v normalizačních 70. letech záměrně opomíjeni, jeho největší filmovou postavou se stal komunistický novinář a funkcionář Julius Fučík v Balíkově adaptaci Reportáže psané na oprátce, uvádí databáze csfd.cz.
Televize a film sice jeho talentu využívaly, ale až na výjimky jen v drobnějších rolích. Objevil se kupříkladu ve filmech Tarzanova smrt, Kdo chce zabít Jessii či Upír z Feratu. Výraznou byla jeho role upíra v televizním zpracování Stokerova románu Hrabě Drákula, kde díky svému uhrančivému vzhledu a síle svého psychologického herectví dokázal ztvárnit hraběte nanejvýš démonickým způsobem.
