Galerie je sice mimo centrum, kousek od zastávky metra Nové Butovice, sevřena mezi paneláky a výpadovkou, ale návštěvník nepřijde zkrátka. Jednak díky samotné galerii, dispozičně i vizuálně vstřícné a nápadité, jednak samozřejmě díky Cudlínovi.
Letos osmapadesátiletý fotograf totiž i tentokrát dokazuje, že už nějaký pátek „stagnuje v zenitu“. Že má nezaměnitelný, přirozeně suverénní rukopis, specifické, magické vidění lidí, krajin, věcí. Že vychází z bohaté tradice humanistické fotografie, kterou vystavuje vlivům proměnlivého společenského a kulturního klimatu střední, potažmo východní Evropy. Že fotografuje, jako by vedl přátelský dialog: bezprostředně, s nadšením, zároveň ale s potřebným respektem, taktně.
Symbolika funguje
O Izrael se Cudlín (ročník 1960) zajímá dlouhodobě, zhruba čtvrtstoletí. Před dvaceti lety vydal knihu společně s Jindřichem Markem (1921–2000), fotografem o dvě generace starším; zatímco Cudlín fotil Izrael k jeho padesátinám, Marco byl po druhé světové válce rovnou u jeho zrodu. Vazbu mezi autory pak vyjadřuje symbolicky nabitý snímek na obálce knihy: nadšený otec tu zdvíhá nad hlavu svého potomka. Ta symbolika funguje i dál, fotografii totiž najdeme taky na nynější výstavě. Čili Cudlín pokračuje: jednak navazuje na Marka, jednak na svůj předcházející soubor fotek na toto téma.
Výstava v Czech Photo Centre čítá na padesát černobílých snímků; ty nejstarší jsou z konce devadesátých let, ty nejnovější vznikly letos. A protože Cudlín je rovněž spoluautorem knižního průvodce po Svaté zemi (2012), najdeme ve vystaveném souboru záběry ze všech koutů Izraele: z Jeruzaléma, Hebronu, Jaffy, Tel Avivu, z Gazy, Judské pouště, Golanských výšin i od Mrtvého moře. Všechny ty snímky mají ale stejný dech – i stejného ducha. Autorské nadšení pro téma tu koresponduje se základní situací Izraele: na jedné straně permanentní ohrožení, válka na dosah, na druhé straně intenzivní chuť do života, sdílená radost z prožívané přítomnosti.
Žádná pasivita, ale elán
Lidé na Cudlínových snímcích mají málem auru, jak silná energie z nich jde. Úzkosti, deprese, neurózy dnešního Evropana? Ani nápad. Místo pasivity elán, místo zachmuřených tváří tichá radost, zbožné soustředění, vědomí, že tradice musí pokračovat. Navzdory černobílé hrají ty snímky barvami – barvami emocí, nálad, životních chutí.
Symbolická dimenze těch záběrů je sice někdy až příliš jasná, doslovná, nehalí ji žádné tajemství: cesta, horizont, kniha jako paměť. Ale i v takhle „pročištěném“ záběru je Cudlín silný, jako mistr kompozice, úhlu pohledu, jako dokumentarista samotné vizuality věcí, krajin, lidí. Karel Cudlín prostě vidí. A vybral si šťastně: objekt, kde bylo, je a jistě i nadále bude co k vidění.
Karel Cudlín: Sight/Effect Czech Photo Centre, Praha, do 25. 11. |