Poslední Preissigův obraz vystaven. Malíř za své činy zaplatil životem

Ústředním dílem neprodejní výstavy je velký nedokončený obraz, který zůstal na stojanu v Preissigově spořilovském ateliéru, když malíře přišlo 21. září v roce 1940 zatknout gestapo. Plátno, znázorňující naklánějící se rozlomený strom, označené Janem Lorišem, kurátorem Preissigovy posmrtné výstavy v roce 1945, jako Náladově jakás předtucha osudu, nebylo od tohoto data veřejnosti ukázáno. Obraz tak upadl v zapomnění, stejně jako Preissigova vlastenecká aktivita započatá v době první světové války a vrcholící za okupace.

Ze čtyř desítek exponátů, získaných pro účel výstavy z několika soukromých a státních sbírek, vytvořil Karel Srp okruh po Preissigově umělecké cestě, která se uzavírá nedomalovaným plátnem jako nejemotivnějším dokumentem malířova života a díla. Počátky Preissigových úspěchů přibližují raná díla z pařížského období, kdy od roku 1897 působil mimo jiné několik let v ateliéru Alfonse Muchy. Na Muchovo pozvání ke spolupráci reagoval Preissig dokonalými secesními stylizacemi dívčích tváří zasazenými mezi květy a ornamenty. Z nich je patrné, že se brzy začal od Muchy odlišovat a záhy se vydal vlastní uměleckou cestou.

V této době se začal Preissig věnovat také užité grafice, kterou neopustil ani ve svých dalších působištích v Praze a ve Spojených státech amerických, kde žil dvacet let. Ze slavného souboru Coloured Etching, shromážděného pro New York, je vystavena grafika Modráček a Sedm havranů, které již v roce 1903 zakoupila do svých sbírek Moderní galerie, dále například Zakletý ostrov, Jaro…

Do Ameriky se Preissig vydal v roce 1910, když přes úspěšnou výstavu v pražském Topičově salonu o tři roky dříve neměl ve své vlasti dostatek prostředků k uživení rodiny se třemi dcerami. Přesto na domov nezanevřel. Plakátovou tvorbou v době první světové války podporoval z USA nábory legionářů a jejich boj za vznik samostatné republiky. Tuto jeho významnou uměleckou aktivitu se silným společenským akcentem výstava rovněž připomíná.

Hlavní důraz však instalace klade na Preissigovu volnou tvorbu. K vidění je osm stěžejních asambláží bez názvu vytvořených během 20. let 20. století ze sbírky Jiřího Koláře (dnes v majetku Musea Kampa), jimiž Vojtěch Preissig předpověděl vývoj moderního umění, pokud jde o techniku, poetickou novost a skladbu materiálu. Podobně se dají hodnotit i další Preissigova díla, u nichž dominuje geometrická síť a kresba srovnatelná s pracemi Boštíka (Geometrická lineární kresba, barevný rastr bez názvu, olej na masonitu označený jako č. 24).

Mimořádně je vystavena též Preissigova práce Art Fundamental. Jedná se pravděpodobně o návrh na nástěnnou malbu s ústřední ženskou alegorickou postavou Harmonie, obklopenou jedenácti abstraktními obrazci vyjadřujícími nejrůznější psychické energie, jež jsou předpokladem umělecké tvorby.

Nejzajímavější část expozice tvoří soubor abstraktních obrazů z let 1936–38, zapůjčený ze soukromé kolekce a z Alšovy jihočeské galerie v Hluboké, jimiž Preissig vystoupil z oblasti užitého umění a přešel na volnou scénu. Vznikal v naprostém uzavření v jeho spořilovském ateliéru. Autor jím chtěl překvapit na výstavě ke svým sedmdesátinám. Tuto novou zdařilou invenci ovšem zasáhlo v polovině roku 1938 hrůzné politické dění a Preissig, který byl ze všeho nejvíce vlastencem, upnul všechny své síly proti nacismu.

Z malířovy iniciativy byl vydáván časopis V boj (č.27–64), který Preissig zaplatil životem (v roce 1944 zemřel v koncentračním táboře v Dachau) stejně jako jeho dcera Inka Bernášková, první Češka popravená nacisty. Originál jejího dopisu na rozloučenou, zaslaný rodině z berlínského vězení, zapůjčila galerii umělcova pravnučka Eva Bernardová, aby byl výjimečně vůbec poprvé vystaven v den její popravy, 26. srpna.